Vánoční počteníčko: Balkánská hudební vášeň
V netradičně pojatém cestopisném románu Návod k použití světa (poprvé vyšel v roce 1963) vypráví Nicolas Bouvier o svém putování z Balkánu do Indie, na které se vydal s přítelem, malířem Thierrym Vernetem. Cestou se zastaví i v makedonském Prilepu a setkání s "nejlepším dudákem v kraji" se pro ně stane neobyčejným zážitkem. A také příležitostí k zamyšlení nad tím, že vášeň pro hudbu spojuje.
Tady, stejně jako v Srbsku, je hudba vášeň. A pro cizince také zázračné "Sezame…"; najde-li v ní zálibu, najde i přátele. Když se pustíte do nahrávání, všichni - včetně policie - vám snaživě začnou dohazovat muzikanty.
Tak se pár dní před naším odjezdem objevil časně zrána pod okny učitel zpěvu a křičel, že se mu ve škole podařilo zajmout nejlepšího dudáka v kraji. Rozpačitě jsme vyrazili v závěsu za ním. Tolik jsme přece po nikom nechtěli, jenže tenhle úlovek byl podle všeho kapitální: pidlooký, vypelichaný stařec se šibalským úsměškem v oku podřimoval pod černou tabulí a dudy tiskl mezi koleny. Jmenoval se Lefteria, což až na jedno písmeno znamená "svoboda", a už bezmála třicet let křižoval Makedonií od svateb ke křtinám. Byl otrávený, že se učitelem nechal takhle doběhnout. Museli jsme ho pozvat do Jadranu a objednat čtyřikrát dokola, aby s ním vůbec byla řeč. Mezitím se kolem shromáždil celý dvůr obdivovatelů: obchodník s rakvemi, listonoš, tajemník strany, všechno mladíci kolem třicítky, kteří mu projevovali velikou úctu.
Slunce stálo vysoko a bylo příšerné horko. Páchnoucí dudy se rosily a špatně vydělaná kůže přitahovala hrozny much, které nad hlavami perlícími se potem tvořily bzučící svatozář. Ty dudy byly z jediného kusu ovčí kůže, nahoře zakončené nátrubkem a zespoda hukem a píšťalou s pěti otvory, kde prsty tvarovaly proud nakyslého vzduchu vyhnaného stisky z měchu. Dudák hrál svatební píseň, kterou nevěsta zpívá ženichovi, když překračuje práh nového obydlí:
Odloučil jsi mě od otce a bratra
Odloučil jsi mě od mé matky
Ach! Proč jen jsem tě milovala?
Makedonské melodie v sobě obyčejně mají cosi mudrckého a zdobného, co připomíná církevní hudbu. I v těch nejjadrnějších kouscích vytane napovrch trocha křesťanské zádumčivosti. Člověka napadne, že už v dobách, kdy tu kolem nebylo nic než křoviny, museli mniši v byzantských klášterech přezpívávat své chvalozpěvy a neumy těmi samými drsnými, pronikavými a plnokrevnými hlasy. Dudy jsou však výjimkou. Jejich užití se od dob Átreovců jistě příliš nezměnilo. Dudy jsou starověký nástroj stvořený proto, aby vyjadřoval věci, které jsou tu od nepaměti: křik sojky, padající déšť, paniku pronásledované dívky. A Pana rozhodně nezapřou - srdce měchu, huňatá kůže vaku a rohatý nátrubek patří bezesporu do jeho říše. Stařík proháněl prsty po píšťale čím dál tím rychleji. Byli jsme unešeni. Když spustil poslední tanec - podmanivé štěbetání vynořené odkudsi z hlubin věků - v sále bylo plno až černo a všechny zadnice a chodidla, co se v tu chvíli v kavárně sešly, byly v pohybu.
Moderátor rádia Prilep, který dává program dohromady podle svého gusta, nám od toho dne do tlampačů na náměstí pravidelně posílal trochu francouzské hudby, aby si nás získal. V hodině, kdy slunce opouští rozpálenou ulici a město vás pozoruje uondanýma očima, se tak nad dvoukoláky a střechami třaslavě vznášelo chvění Ravelova kvarteta a my vychutnávali čtvrthodinku "uhlazeného" vysílání, laskavě pro nás sestaveného vzorným marxistou.
Nicolas Bouvier: Návod k použití světa. Přeložila Hana Zahradníčková. Tichá Byzanc, Kutná Hora 2001.