KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.

Kapitola 18. Vnitřní svoboda

Motto:

Člověk vnitřně svobodný je člověk nezneužitelný.

(Černý)

Sami sebe vnímáme jako bytost nekonečnou, proměnlivou, hledající a toužící. I když často jednáme špatně a nerozumně, připadáme si přesto důležití a hodni vlastní pozornosti. Věnujeme mnoho času sami sobě a přemýšlíme, v čem bychom se měli změnit a zlepšit.

Jiného člověka však vnímáme jako věc, která nás buď nezajímá vůbec, nebo z ní chceme mít jen to, co se nám hodí, co je v souladu s naším cílem nebo s našimi zájmy. Jeho snaha o změnu nás často nudí nebo rozčiluje, jsme ochotni ho zavrhnout nebo odsoudit na základě povrchního dojmu. Chceme, aby s námi jednali jako s lidmi, ale nedovedeme tak jednat s jinými.

Přitom toužíme po kontaktu s jiným člověkem, ale neumíme se mu přiblížit. Jak se říká v Holanově básni o lidském hlase, nevidíme ho ani v úrodném světle a křičíme v zoufalství: Jsi tady? Mluv!

Kromě toho, že jiní lidé jsou pro nás věcí, stáváme se věcí samí v sobě. Moderní filosofie učí, že žádný člověk tu není proto, aby byl sluhou někomu jinému nebo nějakému účelu, který dobrovolně a vědomě nepřijal za svůj. Tato myšlenka však není uskutečněna ve společenské praxi. Nemůžeme prohlédnout svět autonomních institucí a stáváme se v něm pouhými figurkami. Konáme činnost, která snad i nějaký smysl má, ale tento smysl na nás nezávisí o nic víc než na nástrojích, jimiž manipulujeme.

Nemyslím tím, že bychom měli zbořit továrny, roztrhat košile a odejít do lesů pálit uhlí, abychom získali prosté štěstí pohádkového uhlíře. Ptám se však, jak uchovat vědomí hodnot, které měl uhlíř a které nám chybí. K tomu nestačí pouhý dobrý úmysl. Nemohu si říci, že od zítřka se budu chovat k lidem otevřeně a lidsky. Jestliže jsem to dosud nedělal, mělo to své příčiny, nezávislé na mé vůli. Na většinu lidí nikdy nebudu mít čas a nebudu je brát vážně, stejně jako oni neberou vážně mne. Ostatně svět, v němž bychom vše řekli každému, by byl stejně nesnesitelný jako tento svět, v němž si nasazujeme masky tak dokonalé, že se sami nemůžeme poznat.

Jsou však lidé, s nimiž mne může něco spojovat, s nimiž se mohu sblížit, budu-li mít dosti odvahy a trpělivosti, a tuto možnost nesmím z pohodlnosti odmítat. Co jim však mohu říci? Mám-li již něco říkat, chci říkat pravdu, nikoliv jen svá mínění. Slyšíme-li však, co všechno se kolem nás mluví, zdá se jako by pravda byla nedostupná. Abych překročil bludný kruh mínění, musím si uvědomit, že mé mínění, právě tak jako mínění jiných, je součástí pravdy. Výchova, vzdělání, rodinné poměry, první životní zkušenosti, to vše mi určilo místo v prostoru, z něhož se dívám na svět. Kdo se dívá odjinud, vidí něco jiného, to však ještě nemusí vést k beznaději. Nemohu-li své vidění změnit, mohu je rozšířit.

Abych však poznal skutečnost, nesmím ji sám mást neupřímností a sofistikou. Nemohu říci víc než své mínění, neříkám je však proto, abych je někomu vnucoval, ale abych se rozdělil s jinými o svou zkušenost. Jde-li někomu jen o to, aby něco za každou cenu ospravedlnil nebo odsoudil, je jeho snaha o dorozumění předem ztracena, neboť lze najít dostatek argumentů pro jakékoliv mínění. Abychom něco získali, musíme se zajímat i o argumenty, které našemu mínění odporují. Musíme nejen mluvit, ale také poslouchat.

Tento postoj vede k toleranci a zároveň stanoví její hranice. Vlky nemá smyslu odsuzovat, ale také se s nimi nelze dorozumět. Je třeba před nimi chránit lidi.

Jak se vymanit z autonomní moci? Okamžitá vzpoura je sice lákavá, ale vedla by jedině k anarchii. Nemohu se vzbouřit, dokud nevím, čím chci nahradit to, proti čemu se bouřím a co svrhuji. Nemohu-li však získat svobodu vnější, mohu se osvobodit vnitřně.

Vnitřní svoboda spočívá v co nejúplnějším uvědomění. Ti, kteří se vnitřně ztotožnili s loutkou, již z vůle institucí představují, nejsou již odpovědní za své činy, právě tak jako loutka neodpovídá za hru, která se s ní hraje. Jsme-li nuceni hrát hru, které nerozumíme, podrobíme se, ale neobětujeme loutce svou duši. Pak můžeme ještě odmítnout hru, pochopíme-li, že je hanebná.

Každý z nás touží po světě, v němž by splynuly hvězdy básníků a hvězdy astronomů, v němž by se černá hvězda zoufalství a červená hvězda bolesti slily v bílou hvězdu víry, lásky a naděje.

Aby však takový svět byl vůbec možný, nesmíme jásat s davem nad císařovými novými šaty, když každý z nás osobně vidí, že císař je nahý. Nesmíme být jako vězni, kteří se postavili tváří ke zdi, aby neviděli mříže v oknech. Vědomi si své slabosti, své bídy, musíme si být vědomi také své nenahraditelnosti a postavit sami v sobě hráz proti rostoucímu automatismu světa.

Kapitola 19. Doslov

Motto:

Daleká cesta má! Marné volání!

(Mácha)

Svými úvahami jsem se snažil popřít absolutní, metafyzický smysl života. Chcete-li smysl života, který by byl definovaný, daný, platný za všech okolností, mohu s přesvědčením říci: Takový není, a kdyby byl, mohli bychom se proti němu vzbouřit. Ti, kteří ho v něčem spatřují, propadají klamu, který je dovede jen k zoufalství nebo k hysterii. To byl hlavní smysl mého spisu.

Divoké výlety do filosofie a společenských věd, neustálé omílání několika utkvělých myšlenek, které se obměňují tak dlouho, až si nakonec vzájemně odporují, velikášské soudy nad politikou, technikou, státem, patetické zmateniny v závěrech kapitol – a jak malý je z toho prospěch! Když už jsem cítil potřebu psát, proč jsem se nedržel toho, co jsem slíbil v úvodu, a nepsal pouze svědectví o sobě?

Psaním o sobě jsem však nemyslel nějaký intimní deník. Já, to jsou mé myšlenky a vyhrazuji si právo přemýšlet o všem, co se mne týká. Netrvám ovšem dogmaticky na svém pozorování ze dna studny a chci si je ověřovat a doplňovat. Každý objev je však pro mne objevem teprve tehdy, když jej zopakuji.

Řekl jsem již na začátku, že by mi bylo milé dát své výpovědi logický systém. Milý je mi systém, milejší pravda. Nemohu lhát sám sobě a předstírat vyhraněné názory. Přesto jsem považoval za správné vytvořit si nejprve hypotézu, kterou pak mohu opravovat a rozvíjet.

Proto užívám spíše umělecké než vědecké metody. V neustálých variacích se vracím k téže věci a prohlížím ji ze všech stran. Mnohé si ovšem vypůjčuji ze zkušenosti jiných. Snad každá jednotlivá myšlenka byla již někde vyslovena, ale důležité je již to, které myšlenky vybírám a jak je řadím k sobě. Odvažuji se doufat, že mé mínění není zanedbatelnou částí veliké výpovědi o podivné době, kterou prožíváme.

Z myšlenek člověka, který se ptá, nebude ani krajíček chleba navíc. Ale lidé praktičtí by dosud seděli v kožešinách při ohních, neboť nejsou zvyklí měnit věci radikálně. A lidé sebejistí by se již navzájem vyhubili. Takže i myšlenky a otázky jsou snad k něčemu dobré. Jsou neviditelným kyslíkem dějin. Abychom se snad jednou mohli ptát jiných, museli jsme se nejdříve ptát sami sebe.

1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura

2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot

3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé

4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí

5. část – Kapitola 6: Svoboda

6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita

7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace

8. část – Kapitola 9: O ideálním státě

9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny

10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost

11. část – Kapitola 12: Problémy kultury

12. část – Kapitola 13: Světla a stíny civilizace

13. část – Kapitola 14: Lidé a ekonomika

14. část – Kapitola 15: Problémy inteligence

15. část – Kapitola 16: Dvojí absurdita 

16. část – Kapitola 17: Člověk, který se ptá