KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Friedrich Wilhelm Förster

Vzpomínky významného pacifisty na Lenina a jeho úvahy o ruské revoluci a významu svobody pro socialismus nepostrádají přes časový odstup inspirativnost a smysluplnost.

V roce 1953 vydal své paměti Erlebte Weltgeschichte 1869-1953 (Prožité světové dějiny) německý pedagog a pacifista Friedrich Wilhelm Förster, jehož celoživotní osobní angažmá ve věcech mírové politiky a jasnozřivost se ukazují s odstupem času jako fascinující. Z Německa odešel pro své názory poměrně záhy po první světové válce do Švýcarska (bližší životopisné údaje lze nalézt v článku Velký a nepohodlný pacifista a humanista). V překladu Karla Plocka přinášíme ukázku z Försterových pamětí, z kapitoly věnované ruské revoluci, totalitarismu a svobodě.

Osobní dojmy z Lenina

Ruská revoluce a v ní působící podzemí ruských intelektuálů (tato revoluce nebyla žádnou lidovou revolucí) mě intenzivně zaměstnávala celý můj život. K mému prvnímu styku s těmito intelektuály došlo v Curychu. V těchto vášnivě vzrušených mladých lidech žilo mesiášství a démonismus téměř bezprostředně vedle sebe. Lenin byl všude pokládán za budoucího vůdce. Seznámil jsem se s ním v domě jednoho švýcarského kolegy, který se oženil s ruskou revolucionářkou. Nejevil se mi jako muž s osobní ctižádostí, nýbrž jako vykonavatel světodějinné pomsty, jejíž hodinu viděl neodvratně přicházet a již očekával s největším klidem. Jednou se mne zeptal: "Znáte Tolstého Vzkříšení?" A hned odpověděl: "My jsme to vzkříšení ubitých, znásilněných, psanců." - Potom se opět ponořil do hlubokého mlčení. Když německá vláda s německým vyslancem v Bernu baronem von Rombergem na podzim dospěla se švýcarskou státní radou k dohodě, že nechají vycestovat Lenina v uzavřeném vlaku do Kronštatu, aby tam rozbil ruskou válečnou frontu a uvolnil německé divize pro západ, protestoval jsem proti baronu Rombergovi a napsal jsem mu: "Důsledky zažijete jednoho dne s úžasem a hrůzou." Baron von Romberg mi odpověděl, že pro toto opatření prý hovořily naléhavé strategické důvody. Neviděl, že toto byl nový a dalekosáhlý chybný tah onoho druhu strategie, která ve prospěch nějaké okamžité strategické výhody slepě riskovala nedozírné a katastrofální protiúdery, přesně tak, jako tomu bylo s průchodem Belgií a s vyhlášením neomezené ponorkové války proti Americe. Lenin krátce před svým odjezdem prohlásil: "Jsem pacifista, ale kdybychom byli napadeni, pak dobudeme Evropu přes Asii." Tento program visí ještě vysoko ve vzduchu jako těžká vzdálená bouře.

Rusko-asiatský komunismus přišel z Evropy

Není to nadmíru zajímavá skutečnost, která otevírá mnoho možností pro budoucí vyrovnání mezi rozdělenými hemisférami, že rusko-asiatský komunismus nepochází snad z východního světa, tedy nevzešel od Dostojevského, Tolstého, Buddhy nebo Konfucia, nýbrž má svůj původ v Evropě, a především byl sociální reakcí proti novému průmyslově kapitalistickému systému, jenž udělal z Anglie ústřední dílny celého světa a masám pracujících uložil maximum práce a minimum mzdy? Tyto pracující masy však nehlasovaly pro komunismus, nýbrž daly přednost vypořádat se ve znamení britské svobody se zaměstnavateli tak, že vskutku v zemi, kde kapitalistický systém vznikl, téměř žádný komunismus neexistuje. Odkud přišel komunismus? Přišel od jednoho německého Ž/žida z hegeliánské školy zbožštění státu a pruské státní byrokracie a byl takříkajíc spojením starozákonní vůle ke spravedlnosti a onoho autoritářského a totalitárního uspořádání lidských problémů, které se vyvinulo v Prusku. Spengler přece řekl ve svém spise "Preußentum und Sozialismus" (Prušáctví a socialismus) zcela otevřeně, že socialismus není nic jiného než logická aplikace pruského principu na řešení sociální otázky. A právě myšlenka diktatury proletariátu, jíž Marx prostřednictvím revolučního aktu chtěl vidět mechanicky dosazenu masu vykořisťovaných na místo vykořisťovatelů, byla přesně to, co napadlo ruské revoluční podzemí a co ono pak převzalo do ruského světa, v němž přece téměř neexistoval žádný velkoprůmysl a žádný průmyslový proletariát. A tak došlo k tomu, že ruští revolucionáři převzali sice od Západu osvobozovací program pro potlačené masy, ale přeložili jej do řeči naprosté autority, takže mohl vyjít na povrch jen systém, v němž se hegeliánská státní omnipotence a carská autorita, pruská organizace a byzantská despocie prolnuly navzájem do té míry, že možnost nějakého mírového uvolnění křeči se jevila téměř vyloučena.

Jediná myslitelná možnost nějakého řešení nebo uvolnění se může asi jedině uskutečnit tím, že systém volného hospodářství sám, tedy na svobodně vybudovaném hospodářství, odstraněním ještě existujících monopolů, jakož i neustále zdokonalovanou kooperací s dělnictvem, řeší lidský a sociální problém rukodělníka a sluhy stroje technicky, ekonomicky a sociálně daleko dokonaleji, než je to možno totalitnímu systému, a že toto řešení musí mít hluboký vliv na totalitární svět. A to se bude dít tím více, jak totalitní zacházení s člověkem na Východě bude vyvolávat odpor a problémy, které budou s to ukázat i tomu nejzaslepenějšímu technickou, organizační a duchovní převahu svobodného řešení. Reálné základy tohoto výhledu budou jasně nastíněny v následujícím pojednání.

Etika, náboženství a technický pokrok

Karl Lamprecht ve svých Německých hospodářských dějinách zdůraznil skutečnost, že franské instituce těm, kdo zprvu obdělávali půdu a klučili pralesy, přiznávaly zvláštní takzvané klučové právo,které jim povolovalo daleko větší svobodu v disponování s jejich těžce získaným vlastnictvím, a to i pokud jde o jejich dědice, než příslušelo obyčejným kolonistům.Tak existovala i jedna z příčin, které hovořily pro osvobození otroků v Americe, v nutnosti mít při přechodu od kultur cukrové třtiny k daleko obtížnější kultuře bavlníku k dispozici svobodné dělníky, jimž se mohl svěřit komplikovanější výkon, pro nějž se otrok jevil jako nepoužitelný. Tato závislost technického výkonu na lidské důstojnosti člověka, na jeho lidských právech a osobní svobodě se neustále více a více potvrzuje v rozvoji anglické průmyslové práce a později i kontinentálního průmyslu. Německý národní ekonom Lujo Brentano věnoval zjištění této skutečnosti celou řadu svých prací, speciálně malý spis "Pracovní doba a pracovní výkon". Klasická kniha pro všechny tyto důkazy vyšla koncem sedmdesátých let 19. století pod názvem "Práce a mzdy" (Work and Wages) a napsal ji jeden z velkých anglických budovatelů železnic Brassey, který do oné knihy uložil psychologické a etické závěry z celé své praktické zkušenosti. Brassey prohlásil, že nejlevnější ze všech železničních tratí, kterou kdy vybudoval, nebyla snad trať v Bulharsku, Rusku nebo Indii, kde měl k dispozici nejlevnější pracovní síly, nýbrž trať z Rouenu do Paříže, pro kterou musel zaměstnat nejlépe placené a nejlépe živené anglické dělníky, kteří kromě toho po čas stavby požadovali vlastní kostely a školy. Tito dělníci, vědomí si své vlastní cti a plní pocitu své lidské důstojnosti, mu ušetřili vysoké náklady na dozorce: dohlíželi na sebe sami a nedovolili si žádnou nesolidní práci. Z celé zkušenosti v této oblasti vyplývá následující: Tak jako je každému jezdci známo, že kůň dává veškerou svou sílu a oddanost k dispozici jen tomu jezdci, který s ním zachází tak, jak zachází gentleman s jiným člověkem. Tak se zde nepopiratelně vyjevuje, že s člověkem, od něhož se očekává vysoký, svědomitý a inteligentní výkon, se musí zacházet tak, jako by s ním zacházel Bůh, to jest, v celém zacházení s ním se musí projevovat nesmírná hodnota osobní duše před Bohem, a právě toto je skutečnost, jež s každým dalším dnem dokazuje technickou převahu západní svobody nad východní nesvobodou a nad vyloučením práv člověka a důstojnosti jeho osobní svobody v totalitárním systému. Ať si tedy Rusové nenamlouvají, že jsou jedinými kompetentními vůdci lidské kultury. Musí se nepochybně ještě nesmírně mnoho učit ze západních tradic, aby dokázali řešit byť jen své nejvlastnější problémy. Vykonali jistě obrovskou konstruktivní práci, ale celá tato práce se jednoho dne nutně zhroutí, nedostane-li duchovní, mravní a náboženský základ. Termití stavba je jistě obdivuhodné dílo organizace, ale člověk není žádný termit, nýbrž nebeský mravenec, proto musí být vše, co buduje, žehnáno věčností a svědčit o věčnosti, jinak to nutně jednoho dne zajde na duchovní a mravní podvýživu lidské osoby.

Co očekáváme od ruského národa

Je nejen velkým a útěšným očekáváním naší doby, že se Německo vrátí ke svému nejlepšímu vlastnímu já a ke své vlastní nejlepší povaze a bude samo schopno plnit svůj úkol pro celé lidstvo, ale právě tak doufáme, že velkému a bohatě nadanému ruskému národu bude dáno totéž, místo aby vyschl v marxismu. Když Napoleon ráno poté, co vstoupil do Moskvy, viděl všude kolem stoupat k nebi plameny požárů, zvolal: "To udělali sami Rusové? Oni zapálili svou velkou, posvátnou Moskvu? To je vskutku velký národ, který kráčí obřími kroky vstříc světovládě!" - Ale musí to být úplně vždycky světovláda? Musí ze sebe zlomek naprosto vždycky dělat celek? Jaké to ochuzení lidstva, které je přece stvořeno ke svobodné výměně nevyčerpatelné rozmanitosti! Ale cézarové znají jen velikášský blud ve zlomku. Rusko zůstane velké, jen nalezne-li znovu samo sebe a ponechá ostatní svět v míru - a jestliže se duchovně rozšíří skrze nové společenství s tím, co není slovanské a ruské. Takové zahloubání do vlastního nitra a odvrácení od klamné představy svébytnosti je potřebné všem národům, aby se stalo skutečností bratrství národů, jež nemůže být uměle vytvořeno "Spojenými národy". Bez takového vnitřního obrácení nelze problém mezi Západem a Východem řešit. A bez jeho řešení zůstává všechno ve válečném stavu.

Neexistují už žádná lokální řešení a zabezpečení - všechno souvisí se vším, jen úplný mír může zabránit totální válce, a přinutit síly atomu, jež jsou připraveny k explozi, aby sloužily lidské kultuře.

Friedrich Wilhelm Förster: Erlebte Weltgeschichte 1869-1953. Memoiren (Prožité světové dějiny 1869-1953. Paměti). Nakladatelství Glock und Lutz, Nürnberg 1953, 719 stran.

Náš text je převzat z 59. kapitoly Západní svoboda a totalitární komunismus (strany 686-691). Přeložil Karel Plocek.