Proti okupačním tankům vztyčil pravdu poezie
Před devadesáti lety se narodil Vladimír Lavický, editor sborníku Hle žezlo veršů.
Vladimír Lavický (13. března 1923 - 19. prosince 1997), nově jmenovaný ředitel Okresní knihovny v Třebíči, vydal zkraje podzimu 1968 pod vlivem srpnové okupace Československa sborník Hle žezlo veršů… Proti "spřáteleným" tankům vztyčil pravdu poezie. Komunističtí ideologové sborník označili za markantní ukázku kontrarevoluce v kultuře. Smělý čin vydání a šíření jednoduché brožury Lavického vyhnal do zapomnění a nadlouho mu zpřeházel život.
Vladimír Lavický, malíř, grafik, básník, knihovník, editor, pořadatel kulturních akcí, výtvarný kritik a publicista, po němž je pojmenována ulice v Třebíči, pocházel ze skromných poměrů. Říkával, že ve třicátých letech doma často nebylo nic na stůl. Proto měl už v dospívání výrazné sociální cítění. Obdivoval českou uměleckou avantgardu. To ho přivedlo po druhé světové válce do KSČ. Stal se levicovým intelektuálem, významnou osobností kultury 60. let s dalekým přesahem za hranice regionu, znalcem naší i světové literatury a výtvarného umění. Celý život věřil v sílu umění vycházejícího ze svobodného tvoření.
Za války studoval na soukromé Škole dekorativního umění v Praze a k tomu dostával soukromá malířská poučení v ateliéru Imricha Plekance. Později absolvoval brněnskou knihovnickou školu. V první fázi tvorby si oblíbil krajinářské akvarely, následně hlubotiskovou grafiku (suchá jehla). V krajinářských olejomalbách se záhy odklonil od popisného podání, dospěl k rukopisu s barevným scelováním tvarů a se zvláštní náladou vystupující iluzivně z nitra motivu. Koncem šedesátých let se před Lavickým otevřel svět fantazie. Tvořil imaginativní koláže v duchu Maxe Ernsta, dekalky a užíval chemickou přetiskovou techniku označenou alchymáží, ve které byl formou blízký o dva roky mladšímu Ladislavu Novákovi, jehož minimalistický ateliér byl od Lavického vzdálen sotva kilometr.
Hle žezlo veršů
V roce 1959 se Vladimír Lavický stal ředitelem Osvětového domu v Třebíči. S Jiřím Novosadem, spolužákem Vítězslava Nezvala na třebíčském gymnáziu, založil v roce 1960 Nezvalovu Třebíč, festival moderní poezie, jenž měl po všechny roky trvání ohlas v celé české kultuře. Lavický v toku let editoval okolo šedesáti básnických sborníků, publikací o literatuře, bibliofilií a upomínkových tisků. Zřejmě nejvýznamnější je bibliofilie Vítězslav Nezval: Pět minut za městem (v roce 1970 vydala Okresní knihovna Třebíč). Byl též organizátorem (termín kurátor nebyl tehdy užíván) mnoha výstav z tvorby soudobých českých a slovenských výtvarných umělců.
V roce 1968 byl jmenován ředitelem třebíčské okresní knihovny. V říjnu, ze vzdoru proti srpnové okupaci, sestavil sborník s titulem Hle žezlo veršů… výběr z tvorby českých básníků 1918-1968 (dle veršů Františka Halase Hle žezlo verš / které básník odkázal / Naději vaší Naději mé). Na sto devatenácti stranách je sto třicet čtyři básní od čtyřiceti autorů seřazených dle ročníku narození (počínaje Antonínem Sovou, nar. 1864, konče Josefem Hanzlíkem nar. 1938). Lavický v úvodu říká: …Je to podivný čas, prověřující hodnoty lidské, a tedy i umělecké. Je to čas, jehož sítem pojednou propadlo všechno, co nemá trvalé platnosti, a kdy si skutečné hodnoty z vlastní vnitřní potřeby chceme ověřovat. Tím spíše tu přichází ke slovu naše poezie, jako skutečný krystal literární tvorby… Z technického i grafického hlediska je sborník velmi skromný, provedený ze strojopisu tehdy dostupnou rozmnožovací technikou.
V roce 1969 byl sborník Hle žezlo veršů… oficiálně označen za výrazný projev kontrarevoluce v kultuře a vystaven v Západomoravském muzeu v tendenční expozici Kontrarevoluce na Třebíčsku. V celostranických normalizačních prověrkách v roce 1971 je Lavický vyloučen z KSČ, tedy i z kulturního života. Šestnáct příštích let nevystavuje a nepublikuje. Ale maluje, tiskne grafiku a rád přijímá umělecké přátele. Až do odchodu do penze v roce 1983 je reklamním výtvarníkem u firmy Restaurace a jídelny. Do otevřeného kulturního života se vrátil až na jaře 1987. Spisovatel Ladislav Fuks v polovině 70. let řekl při besedě se studenty třebíčského gymnázia, že Vladimír Lavický (v té době zapovězený) náleží k nejvýznamnějším osobnostem kultury na Vysočině. Týž den byl za své mínění důrazně pokárán z kanceláře ředitele knihovny, která besedu uspořádala.
Do fatálního roku 1971 Lavický uskutečnil jen dvě autorské výstavy, obě mimo Třebíč. Řekl, že měl za důležitější pořádání výstavy jiných autorů. V roce 1976 visely jeho obrazy na zapřenou v soukromé galerii v německém Düsseldorfu. Po neoznámeném, ale zřejmém režimním pardonu v roce 1987 měl konečně první autorskou výstavu v Třebíči. Byla událostí. Následovalo dalších sedm výstav, tři s autorovou účastí, čtyři z pozůstalosti. V roce 1993 vydalo nakladatelství Arca JiMfa Lavického juvenilní básnickou sbírku Na paletě krajin, na níž pracoval už v době druhé světové války.
Na dotaz po rozsahu vydání osudného sborníku Hle žezlo veršů… Lavický nedal konkrétní odpověď ani po listopadu 1989. Řekl, že to bylo "jen pár kusů". Nelze odhadnout, kolik se jich doposud zachovalo. Ve veřejných knihovnách pravděpodobně žádný, u Lavického dědiců a někdejších přátel snad několik. Lavického výtvarná a básnická tvorba a zejména kulturní působení vůbec zůstávají i v roce devadesátého výročí autorova narození před prahem zevrubného odborného zhodnocení.