Vlajka proti pokrytectví a úzkoprsé politice
Tábor rozdělen na vícero táborů. Okupovaný Tibet má ve městě husitů jenom soukromou podporu. Ministerstva kultury a zahraničních věcí ČR (stejně jako radní) upřednostňují raději vztahy s Čínou. A štafeta živých pochodní pokračuje dál…
Symbolicky na měsíc březen připravilo Husitské muzeum v Táboře lektorský program s názvem Vlajka pro Tibet, vlajka proti lhostejnosti. Je určen pro žáky i studenty a věnuje se Tibetu a lidským právům. Ačkoliv byl vytvořen bohulibý projekt, samotná vlajka v den připomínky 54. výročí povstání Tibeťanů proti čínské okupaci Tibetu na budově muzea zavlát nemohla; nebo jen s určitým rizikem. Přičemž na podporu nezávislosti "střechy světa", nejenom autonomie s lidskou tváří, se letos v České republice vztyčilo minimálně pět set modro-červených praporů s posvátnými duchovními atributy.
Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře, pro Kulturní noviny dokreslil, že účast školních tříd na tomto programu, který probíhá od 7. do 22. března, je značná; prostory k prozkoumání aktuální a nadčasové tematiky jsou využity organizovaně takřka každý druhý den. "Lektorský program Vlajka pro Tibet, vlajka proti lhostejnosti navazuje na rámcový vzdělávací plán, a vychází tak pedagogům vstříc," doplňuje Smrčka.
Jak odborníci z muzea na pozvánce uvádějí, cílem projektu spojeného s minivýstavou je zvýšit povědomí o celosvětové kampani a bourat zažité předsudky nebo stereotypy v myšlení. "Lidská práva jsou pro každého a jsou nedělitelná. Tibet není kdesi v dálce, týká se nás všech. Týká se povinnosti povýšit lidskost nad politické a ekonomické zájmy," shrnují svou motivaci, proč chtějí seznámit veřejnost, ba hlavně nejmladší generaci, s nesmírně problematickou situací v původní domovině dalajlamy, ve světě práva respektovaného Tändzina Gjamccho. A nejde pouze o něho; vždyť když v roce 1959 musel uprchnout do Indie při povstání proti trvajícím represím, zemřelo 80 000 Tibeťanů. Za poslední tři roky si sebeupálení - coby nejkrajnější formu protestu kvůli útlaku ze strany Číny - zvolilo více než sto lidí (viz zpráva ČTK publikovaná na http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=774292).
Český národ - potomek Palachův, Zajícův či Plockův - by měl mít pro výše uvedený konflikt pochopení; podobně snad jako Bulhaři, jejichž karma je potřísněna živoucími pochodněmi z posledních dní. Česká zahraniční i vnitřní politika je však, zdá se, vůči čínskému mocipanství loajální. "Postoj ČR ve vztahu k ČLR a k politice 'jedné Číny' je
dlouhodobě konzistentní a v poslední době tedy nedošlo ke změně," oznamuje i v současnosti Karel Šrol z ředitelství Tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Korektnost nebo pokrytectví?
Diskutovat o pojmech "konzistentní" nebo vysvětlení nálepky politika "jedné Číny" by stálo jistě za samostatný článek, ba dokonce vydalo by na knihu. Jak se projevuje tato rétorika v jednotlivostech i souvislostech globálního měřítka, může objevovat žactvo a studentstvo táborských (husitských) škol. V muzeu se seznamují jednak s historickými konotacemi, jednak s termíny vyhnanství, uprchlictví, ekonomická či náboženská migrace. Kromě situace Tibeťanů se například dozvídají i o příčinách nedobrovolného "běženství" Vietnamců, Ukrajinců, Bělorusů; případně ostatních vyděděnců nebo zneužitých.
Paradoxně - a veskrze obdobně jako Ministerstvo zahraničních věcí ČR - se k prezentaci politiky "jedné Číny" staví Ministerstvo kultury ČR. Jeho tisková mluvčí Markéta Ševčíková potvrdila, že zmiňovaná instituce pouze opakovaně upozornila ředitele státní příspěvkové organizace (Husitského muzea), že "prezentování osobních názorů a postojů, tj. toho, co není v přímé souvislosti s předmětem činnosti organizace, vymezeném v její zřizovací listině, prostřednictvím státní příspěvkové organizace, včetně její technické infrastruktury, není namístě." Tímto doporučením (nikoliv zákazem) "prezentování není namístě" je myšleno vyvěšení tibetské vlajky na budově táborského muzea.
Přestože se i s touto formou účasti na akci Vlajka pro Tibet původně počítalo, ve "městě rebelů" (správně řečeno: ve "městě několika mála osvícených") se mohla zástava odkrýt jenom soukromě… "Ředitelé státních organizací byli pouze upozorněni na skutečnost, že by při jejich veřejném vystupování mělo být vždy jasné, kdy je jejich jednání či stanovisko oficiálním stanoviskem ministerstva, potažmo vlády ČR, a kdy prezentují pouze svůj soukromý názor," uvedla Markéta Ševčíková. A dále k tomu dodala: "Občané jako soukromé osoby mohou mít na různé věci různé názory, často, jak snad ze zkušenosti víte, založené pouze na nedokonalých informacích, přesto je nutné každý takový názor respektovat; vystupuje-li však někdo jménem státní instituce, měl by tak činit pouze v rámci stanovených úkolů, respektive působnosti."
Vzniká otázka: Má být úřad, obsazovaný nejčastěji lidmi z politických stran, apolitický? Mají se tvářit vládou řízené organizace nadstranicky? Nebo lhostejně? Či čestně? Tedy v souladu s etickými maximami, anebo je přehlížet, chcete-li, zakrývat? Již výše uvedené sousloví politika "jedné Číny" je dosti komplikované. Každý systém si na něj vymodeluje morálně průchodné formulky. Je zvláštní, jak lze přiodít nejlevnějším zbožím z Číny popel uhořelých, utýraných a zastřelených těl od Lhasy.
Podle nerevidovaného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí k akci Vlajka pro Tibet z roku 2006 Česká republika nezpochybňuje čínskou svrchovanost nad Tibetem, přesto je zájem o zachování tibetského kulturního dědictví a o kontakty s dalajlamou považován čínskou stranou za zasahování do vnitřních záležitostí Čínské lidové republiky. A v tom je háček. Ministerstvo kultury ČR v otázkách, zda se jeho zaměstnanci mohou, či nemohou do symbolické podpory tibetského lidu aktivně zapojit, sice nerozhoduje, ale "doporučuje", a to při tzv. respektování ústavního pořádku…
A co na to Tábor?
V samotném Táboře panuje táborová rozkolísanost. Záleží, kdo do jaké partaje patří. V lepším případě se místní následovníci husitů opírají o svá vlastní pozorování a o bedlivé studium. Pluralita na radnici je žádoucí, ale její váhavost a úzkoprsost alarmující. Ač starosta Jiří Fišer nedokázal svoje sympatie Tibetu prosadit v městské radě, osobně se za ně nestydí.
Byť Ministerstvo zahraničních věcí ČR nediktuje (na státních institucích nezávislým) samosprávám podmínky vyvěšování tibetské vlajky, bylo také ono v této věci Ministerstvem kultury osloveno a v následném prohlášení o svém stanovisku mimo jiné uvedlo: "Iniciativu vyvěšení tibetské vlajky na budově Husitského muzea v Táboře, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, nepovažuje za iniciativu, jež by měla narušit územní celistvost Číny, nicméně nelze vyloučit negativní reakci čínské strany, která by mohla mít vliv na bilaterální vztahy." K čemuž kabinet ministryně kultury podotkl: "Zásada, že není vhodné prezentovat osobní postoje zaměstnanců ve věcech politických, ideových a náboženských prostřednictvím státní příspěvkové organizace, byla ředitelům organizací zřizovaných MK zopakována již podruhé, a to na základě některých kontrolních zjištění v jiných záležitostech."
Ptáme se: Co jsou to takové bilaterální vztahy? Ekonomickou jednostrannost načrtl ve svém slavném projevu premiér Petr Nečas. Před půl rokem při zahájení brněnského strojírenského veletrhu vykonstruoval pojem dalajlamismu. Vyzdvihl exportní teritoria nad právní a niterně lidské otázky. Klaněje se zlatému teleti, připodobnil v azylu žijícího dalajlamu k polofeudálnímu teokratovi. Nečas, dočasný ministr obrany, varoval tehdy před vzýváním režimu vlády, který by pravděpodobně neměl demokratický charakter. (Myslel tím samostatný nebo aspoň trošku autonomní Tibet, nikoliv vojenskou diktaturu Číny!) "Pokud se naprosto nevhodně toto (dalajlamismus) podporuje, tak samozřejmě potom může být teoreticky zpochybněna česká politika, která razí politiku jedné Číny," uvedl.
Zapomínáme na nezávislost, proto jsme závislí. A těm, kdo o svobodu přišli, odmítáme poskytnout pozdravení pokoje. Ani jeden jediný den v roce se nedokážeme shodnout na tom, co je smysluplné. A nejde jen o výročí 10. března a svrchovanost Tibetu, jedná se o mnohem, mnohem více.
"Jsem přesvědčen, že je třeba s velkou opatrností přijímat zprávy o tom, že se v Tibetu zlepšuje situace. Očitá svědectví cestovatelů se ve svých hodnoceních liší, podobně, jako se liší poznatky těch, kdo cestovali kupříkladu na Kubu. Jedni odtud odjíždějí nadšeni, neboť na turistických trasách a v hotelích žádné negativní jevy represivního autoritativního režimu neviděli, jiní znají i odvrácenou stranu a vnímají životní realitu obyvatel, která je mnohdy bědná. Především nesmíme zapomínat na vlastní historii - i kdyby tu byly tisíce občanů, kteří si myslí, že ideálem je normalizační československá socialistická republika 70. a 80. let, nebudu s nimi souhlasit, a budu vystupovat proti tomu - jako svědek, jako historik, jako občan a jako člověk. Všude na světě by měli mít lidé zaručena základní práva a svobody, a my, kdo jich požíváme, nesmíme zapomínat na ty, kdo jich nepožívají, tak, jako ani na nás před těmi čtyřiceti, třiceti či pětadvaceti lety nezapomínal svět," zdůrazňuje Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea.