KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Na střední uměleckou školu v Uherském Hradišti přišla v roce 1972 ze slovenské Podbrezové. O deset let později absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze. Patří k osobnostem české výtvarné kultury své generace. Jízdu automobilem na ujednaný páteční rozhovor do Bystřice nad Pernštejnem, kde Božena Rossí žije, sice panující nečas udělal poněkud dobrodružnou, ale malířčina srdečnost a vstřícnost a řeč jejích obrazů pak učinily z pracovního dialogu rozkvetlé jarní setkání.

Bystřice nad Pernštejnem je moravským městem na východním okraji Vysočiny. Slováci vždycky měli blíž k Moravě než k Čechám. Je tohle správné vysvětlení, proč jste zakotvila ve vysočinské Bystřici?

Narodila jsem se na Slovensku, ale moji rodiče pocházejí od Olomouce. Tatínek byl lékař, a věřící, v padesátých letech ho režim uklidil do Podbrezové. Tak se stalo srdce Slovenska mým rodným krajem. Do Bystřice jsem se dostala jednoduše, šla jsem za svým mužem Karlem Rossí.

Takže je přinejmenším jeden důvod, proč je pro vás Bystřice nad Pernštejnem místem nad jiné důležitým. 

Nemyslím, že nad jiné důležitým. Ve vztahu k místu je pro mě důležitý domov. Umím si představit, že pokud doma panuje harmonický vztah, může být domov kdekoliv.

Přesto. Když jste sem přišla začátkem osmdesátých let po šesti pražských studentských letech, nepřipadala jste si jako na konci světa?

Ani ne. Pocházím z venkova. Přesto, že město miluji a potřebuji mít kontakt s kulturou a s kamarády a také potřebuji určitou osobní svobodu, kterou ve městě cítím, klid a soustředění k malování nacházím zde. A pak, cestovat můžeme kdykoliv a kamkoliv, takže těch chvil v ateliérové samotě si považuji.

Vraťme se ještě o málo nazpátek, k Akademii. Adepti umění někdy bývají natolik ovlivněni svými profesory, že pak roky hledají vlastní malířský výraz. O vás to neplatí. Váš profesor, Karel Souček, maloval expresivní obrazy ulic, pasáží, hospod, nádražních čekáren s lidským hemžením. Vy jste zpočátku v touze po harmonii malovala lyrické krajinářsko-figurální kompozice.

Karel Souček do našeho hledání malířského výrazu moc nezasahoval. V jeho atelieru se ctilo poctivé malířské řemeslo, hodně jsme malovali portrétní studie, akt a zátiší. Doma jsme pak hledali cestu ve volné tvorbě. Souček docela citlivě nechával prostor pro osobní názor. Byla jsem ovlivněna slovenským folklorem, pak studiem v Uherském Hradišti. Na Akademii jsme prožívali krásná přátelství, která zůstala doposud. Společně jsme objevovali a prožívali, vzájemně se formovali, byli jsme trochu romantici. Ale co zbývalo mladým lidem, kteří se v době totality seznamovali se světovým uměním většinou jen z nekvalitních publikací?

Vy, váš manžel Karel, rovněž akademický malíř, a jeho stejně vzdělaný bratr Tomáš jste se stali spolutvůrci bystřické, potažmo vysočinské tvůrčí kultury. Vždy jste zde měli pocit uspokojení? Nikdy jste neměli chuť sbalit si malířské náčiní a odejít někam, kde umění by mohlo mít větší váhu?

Pocit uspokojení, to je vnitřní prostor našeho ega, a snad nikdo, kdo hledá, nemůže si tento pocit užít jako pocit trvalý. Snad právě vnitřní nespokojenost nás nutí k aktivitě a neustálé potřebě najít vnitřní uspokojení. A je snad jedno, kde, na jakém území se to odehrává. Ale viděno z jiné strany to úplně jedno není, protože krajina Vysočiny je nádherná, mystická, inspirující a ozdravující duši.

Dvacet devět roků od absolvování Akademie jste měla příležitost setkat se s profesorem Karlem Součkem alespoň prostřednictvím jeho obrazů. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti uspořádalo koncem zimy roku 2011 výstavu Karel Souček a jeho žáci. Objevily se na ní také obrazy vaše, Karla Rossí a jeho bratra Tomáše Rossí.

Na vernisáži jsme nebyli, zrovna jsme někde cestovali. Výstava byla velkým počinem kurátorky Milady Frolcové.

V devadesátých letech jste opustila figurální motivy a přímá sdělení zprostředkovaná krajinnými jednotlivostmi. Opravdovost lyriky, harmonie a citu jste vložila do osobitého, neustále proměňovaného systému tvarově měkkých, obrysově rozechvělých tajemných symbolů, které mají ikonický charakter.

Ani nevím, jak jsem se k tomu pozvolnému přechodu k lyrické abstrakci dostala. Byla to cesta hledání sama sebe, snaha vyjádřit se a nelhat, reflexe na stav reálného světa a mého setkávání se s ním.

S těmi symboly je to podle mého diváckého mínění právě tak, jak bývá někdy řečeno v osvobozených společenských diskusích: "… co jste chtěli vědět, ale zdráhali jste se zeptat".

Odpovědí je vnitřní uspokojení z vytvořeného obrazu, z projevené malířské poctivosti. Možná ani nechci, aby divák všechno věděl.

Však ono to může být užitečné, dokonce nejužitečnější, právě v poloze tajemnosti. V ní totiž má divák − vnímatel pořád prostor k představivosti.

Rozhodně. Obraz je hudbou, básní, není nutné všemu rozumět. Stačí mi energie, kterou cítím a která mně nabíjí. A skrze to přichází vnitřní uspokojení. Ale jen na chvíli.

Právě proto jsem se nad vašimi obrazy na jedné vernisáži dovolal amerického abstraktního expresionisty Adolpha Gottlieba, který řekl: Nejvíce jsem si oblíbil ty symboly, které jsem nechápal. Snad bych teď mohl doplnit: … které nepotřebuji zcela chápat, protože mně i tak přinášejí evidentní radost.

No vidíte. Myslela jsem, že jsem na to přišla sama (smích).

Abychom se pohnuli dopředu a třeba i do šířky, pomyslně shlukněme symboly v rovině malířských obsahů - ilustrujících, literárních nebo jen vágně krasoumných a osvětleme je osmdesát let starým zjištěním Constantina Brancusiho: Nevím, zda mohu vyjádřit realitu tím, že bych napodobil její zevní vzhled. A jsme u výtvarného myšlení.

Tvorba je nádherný vesmír. Labyrint našeho vědomí i podvědomí. Asi je mnoho způsobů, jimiž bych mohla dojít ke své pravdě. Já jsem si zvolila tento, a stále jej nemám zcela probádaný. Ale časem… Kdoví? Třeba se vrátím k realismu, nebo aspoň trochu zpátky.

Když se dívám na vaše obrazy, vidím intimitu člověka a lidské situace na pozadí fragmentů přírody. Vše v grafických náznacích symetrických plošných soustav na prostranstvích hluboké citovosti. Je to zrcadlo vašeho života?

Literární děj v obraze je mně cizí. Nejvíc mě přitahuje způsob výtvarného zpracování, tajemství a napětí ve vztazích barev.

Také mluvme o nezobrazujícím charakteru vašich pláten. Přitom o spojnici s realitou. Už názvy − Spirála, Tůňka, Rozrazil, Doteky a další − svědčí o zdrojích inspirace nehledaných v bezděčných snech ani ve smyšlenkách.

Nějaký název se dát musí a inspirací jsou určitě i vnější svět, setkání a zážitky. Ale asi nejvíc inspirativní je průzkumná cesta vlastním nitrem. Možná jistý druh meditace, kdy se zastaví čas, nechám se vést.

A co vlastní malířská metoda, enkaustika? O ní se nemůžeme nezmínit. Sama o sobě je specifická, posiluje optický dojem existence vnitřního prostoru obrazu. 

Enkaustika je pro mě důležitá. Myslím, že podstatně ovlivnila mé malířské vyjádření. V určitém smyslu je i omezující, protože nemaluji štětcem, ale špachtlí, nožem. Je to technika pro řemeslně zdatného člověka, má obrovské možnosti způsobu použití. Někdy mám chuť odejít k akvarelu a odpočinout si od určité spoutanosti v práci s enkaustikou, avšak ta krása hmoty a struktury mě opět zláká zpět.

Můžeme shrnout, že jste malířkou programově upřednostňující výtvarné vyjádření před věrností popisu věcí a jevů. Stavíte na míněních o skutečnosti a na možnostech jejich nezávislého vyjádření.

Jinak to neumím.

Podivným společenským a ekonomickým vývojem posledních let jsme dospěli k mnohým zvláštnostem. Například − výtvarných umělců je v poměru k obecným potřebám značný nadbytek a další udělování akademických titulů na vysokých uměleckých školách je přinejmenším nepraktické. Vaše dcera loni ukončila studium na Akademii, syn má před sebou už jen pár semestrů. Co si v umělecké rodině počnete s takovým nadělením?

Naše děti vyrůstaly v prostředí, kde výtvarné umění patří ke každodennímu životu. Nemůžeme být překvapeni, že malířství se stalo jejich životní potřebou. Takže toto nadělení neprožíváme nijak dramaticky. Čeká je složitá i krásná cesta. Přeji jim, aby…, však víte. Ale to stejně neovlivním, nebudou to mít jednoduché. Myslím, že naši rodiče měli obdobné starosti o nás.

V některých genderových studiích jsem četl, že mentální ustrojení malířek je zdrojem všestranné odlišnosti od tvorby mužských tvůrců. Proto je prý racionálně nutné uplatňovat u žen specifická hodnotová kritéria. Co tomu říkáte?

Hodnotová kritéria? Z toho jsem v rozpacích. Nevím, zda je potřeba si to takhle komplikovat. Ale určitě souhlasím, že je rozdíl v přístupu k malířskému vyjádření malířky a malíře. Malířka je asi intuitivnější a pracuje na svém vyjádření všemi prostředky. Muži zase mají v malířské tvorbě větší nadhled.

Lokálně jste malířkou z moravské části Vysočiny. To vymezení, jakkoli je geograficky správné, v širších souvislostech působí někdy až neblaze, vždyť Vysočina je chudá, chudší než jiné chudé kraje. Vy se svou tvorbou ovšem nejste regionálně setrvalá. Vystavovala jste v řadě zemí s tradičně vyspělou výtvarnou kulturou. Setkala jste se tam s diferenciací umělců z metropole a umělců z venkova?

Nepátrám po tom. Když pověsím výstavu, mám radost z vykonané práce, vím, že jsem se vydala a udělala nejvíc, co jsem byla schopna. Pak jedu domů, uklidím atelier a začínám znovu. Kvalitních umělců je moc. Je jedno, jsou-li z metropole nebo z vesnice. V současnosti si mnoho výtvarníků dopřává luxus stěhování na venkov, to o něčem svědčí. A je úplně lhostejné, jestli nás někdo diferencuje. Každý ať si dělá, co chce.

Wade Davis, kanadský antropolog, napsal: Pokud jsou lidské bytosti nositeli kulturní destrukce, můžeme a zároveň musíme být také iniciátory kulturního přežití. Máte nějaký svůj recept, jak onoho kulturního přežití dosáhnout?

Davisovi je možné obrazně odpovědět Kurtem Vonnegutem. Umělce přirovnal ke kanárům, které si horníci nosili v klecích do dolů. Když tam bylo kritické ovzduší, kanáři padli mrtví. Umělci jsou jako ti kanáři. Zkoušejí vzduch. Naštěstí hned neumírají, zanechávají po sobě stopu, výpověď doby. Ta práce s děláním oné stopy je asi receptem na přežití.

Umění a jen umění nás může odvrátit od špinavého, nebezpečného života. To kdysi napsal anglický literární klasik. U nás tomu ze zodpovědných ale věří málokterý.

Nevím, co k tomu říct. Snad jen to, že věřím mladým lidem. Jejich hodnoty se mění, a to je dobře.

A ještě otázka, řekněme sociálně-rodinná. Jak se u vás doma snášejí dva malíři, projevem každý jiný, pod jednou střechou?

Lišit se výtvarným projevem od mého muže Karla, který je silnou tvůrčí osobností, bylo pro mě vždy nezbytné. To ale neznamená, že naše názory na výtvarné umění se výrazně rozcházejí. A když ano, přichází šťastná chvíle, kdy máme příležitost posunout se dál.

Takže příhodná střecha nad vyrovnanými svobodnými hlavami. To je dobrý závěr našeho povídání.

Vyrovnané svobodné hlavy… Je vůbec možná existence vyrovnané tvořící bytosti?

Božena Rossí

Božena Rossí se narodila 14. března 1957 v Podbrezové na Slovensku. V první polovině 70. let studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v letech 1976−1982 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Karla Součka. Je členkou Unie výtvarných umělců České republiky, v 90. letech byla členkou unijního Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáře nad Sázavou, pak unijního klubu Položená osmička v Bystřici nad Pernštejnem (už neexistuje), je členkou Sdružení Q v Brně, byla členkou brněnského TT klubu. Dosud uskutečnila tři desítky autorských výstav (první v roce 1983 v brněnské Galerii mladých) u nás a další ve Finsku, Rakousku, Francii, Německu a Itálii.