Svátek věčné energie
Pocitová reportáž z největšího folklorního festivalu České republiky. Z místa, kde se člověk dostává do kontaktu s esencí nejen moravské tradiční kultury.
Zas přišel konec června a ve Strážnici se otevřely festivalové brány. Už po osmašedesáté! Svátek… V názvu jsem použil nadsázku. Můžu vůbec mluvit o věčnosti, když jako smrtelný člověk mám svůj pobyt vezdejší spočítaný na zcela konkrétní počet dní? Upřesním to tedy: Pokud bude existovat a množit se lidský rod, pak to bude energie věčná, neomezená na život jednotlivce, znovu a znovu se obrozující v každém novém človíčkovi, který přichází na svět. Takový vjem jsem měl u nejmladších verbířů, chlapců méně než desetiletých, kteří před zaplněným hledištěm předváděli svoje umění - zpívali a verbovali.
Co to vlastně znamená verbovat, a ještě k tomu v soutěži? Prosadit se nejdříve hlasem, který může v klenuté melodii vystoupat až na hranice svých možností. A pak založit na explozi: vykružovat zprvu s jakousi zvláštní zdrženlivostí cifry v napjatém ovzduší za pomalého strojově pravidelného tepu muziky. Jsou to pohybové ornamenty, které při zrychlení do muzikantské frišky vybuchnou do roje výskoků, otoček a tleskání. Stadion v tu chvíli už bouří jako na fotbalovém zápase. Udýchaný tanečník, který skončil poslední figuru vkleče, se zdvihá, zamává publiku a odchází. A tak to jde několik hodin pořád dokola. Nový verbíř, nová píseň, rytmus ovšem tentýž a tři minuty rafinované exhibice. Pořád dokola a je to zajímavé, nikdo se nenudí. Každý z těch mládenců má svoje zvláštní kouzlo, svůj způsob projevu a diváci to dobře rozlišují. Svým favoritům spontánně fandí.
Moderátor se ptá devítiletého šohajka v červenicích (to jsou typické krojové kalhoty z Podluží):
- Co tě nejvíc baví?
- Hokej, tenis a verbování… Jo, a ještě hraju pinec.
- No jo, to je pěkné, že verbuješ, ale správný verbíř musí jít na vojnu. A ta už dnes není.
- Ale je.
- Jak to? Tys už byl na vojně?
- Byl!
- A kde, prosím tě?
- Ve škole! My máme vojnu ve škole. (Hlediště propukne v hurónský smích, zaznívají pochvalné výkřiky.)
- No, ale na vojně jsou taky generálové. Máte vy tam taky generála? To je asi paní učitelka, co?
- Ne. Pan ředitel je generál.
- Tak to jsi pravý verbíř! Jdeme do toho.
Chlapec v podlužáckém kroji (popis pro přátele z ciziny: černé kožené holínky s podkůvkou a v nich zastrčené červené kalhoty, vyšívaná bílá košile a na hlavě černý klobouček s bílým pérkem) se postaví k mikrofonu, muzika už začala předehru, ruka mu vyletí hore a začne zpívat… Dál už to znáte, viz druhý odstavec tohoto článku. Říkám si, co je nebojácnosti v tom klukovi, hlas má úplně chlapský, až skoro nemístně vzhledem ke své postavičce, a když stoupá do horních poloh, hlasivky se otevřou tak, že hrozí uletět.
Jeho vystoupení přivede lidský kotel do varu. Moderátor je unesen také: "Přátelé, právě jste viděli příštího stárka Podluží!" - Ano, říkám si pod dojmem té chvíle: Podluží (ale to platí pro jakoukoli jinou oblast s tradiční kulturou) nezahyne, když mu omladinu na hodech a při různých příležitostech povedou takoví chlapci. Při verbování stejně jako při jízdě králů se z chlapců stávají chlapi, jak o tom krásně píše ve svých knížkách Josef Holcman. Jasně, ne každý má na to být dobrým verbířem, ne každý se prosadí silou svého hlasu či taneční nebo koňáckou dovedností. Tyto rituály však lze přenést ze světa tradiční kultury do jakékoli jiné oblasti: Jde o to, v určité chvíli prostě začít brát svůj život do svých rukou, jít sám za sebe před ostatní, třeba s nápadem, napsaným či vyřčeným slovem, gestem. Vykročit na cestu, o níž se neví, kam povede, ani kolik na ní bude číhat nástrah, ale bude to cesta jediná a jedinečná, cesta muže, který tak uskuteční důvod, proč přišel na svět.
Strážnické slavnosti vznikly po válce. Spojila se v nich obrovská radost z osvobození a touha obnovit pomocí starých tradic svou národní identitu. Dát utlačené životní energii nový, svobodný výraz. Nebyl to náhodný akt. Strážnice navázala na předválečné lidové slavnosti (za všechny jmenujme třeba Slovácký rok v Kyjově), objevil se v ní i duch ještě starších národopisných výstav, které přispívaly k sebeuvědomění národa a jeho regionálních zvláštností. Každá taková akce, zvláště pak stane-li se institucí s dlouhou tradicí, se dostává do nebezpečí, že zatuhne, zkamení, zbyrokratizuje se, zpovrchní, vyhoří. Ani Strážnice nebyla ušetřena těchto tendencí, zvláště pak v politickém systému, který z ní udělal fetiš. Ale pod povrchem si žila svým vlastním životem, oním zvláštním energetickým pulsem, jehož dokladem jsou některé unikátní záznamy z archivů, jiskrné vzpomínky pamětníků a především pak chuť mnohých - a, světe, div se, velmi mnoha mladých! - se sem každoročně vracet. Kdo zažije jednou tu "pravou" Strážnici, je očarován navždy. Kdosi dávno v minulosti řekl, že podle strážnického festivalu se rok dělí na dvě období: těšení se na Strážnici a Strážnici samu. Mnoho mladých mi v opojné atmosféře nočního muzicírování v zámeckém parku řeklo svými slovy totéž.
Člověk si připadá někdy jako ve snu. Nebo spíše v zajetí nauky o převtělování, o věčném vracení - tedy věčném do té chvíle, než se něco osudového vyřeší. Proplétáš se mezi stromy a hloučky muzikantů. Oddělené lucerny svým sporým osvětlením vytvářejí magickou atmosféru, plnou tónů a různých hluků, stínohra zasahuje do světa reálného, je těžké odlišit pravé podoby postav od vlastních představ. Náhle se ti zdá, ten hlas, ten výraz, ten tón - takto hrával muzikant, který ale už není mezi námi! A vida - je. Možná je to jeho vnuk, možná se vtělil do někoho jiného, z jiné dědiny. A zas, támhle ten chlapík v černém klobouku a bílé košili připomíná postavu z dramatických příběhů moravskoslovenského pomezí přelomu 19. století, jak je zachytili moravští spisovatelé. Přijdeš blíž, zbystříš, ta podoba mi něco říká, no ano, ten chlapec z pomezí, dnešní mladý muž, před léty očaroval svým přirozeným projevem porotce v dětských soutěžích a dnes, místo aby se dral do televizních show, nechává tu s houslemi a heligónkou za sebe promlouvat staré tradiční písničky. Ale ony znějí jinak než kdysi. Mají v sobě novou sílu, energii této chvíle, přitáhnou tři děvčata, která svými vysokými rovnými hlasy doplňují hutný zvuk heligónky.
Dalo by se psát o pořadech, o všem možném, hodnotit úsilí autorů pořadů, účinkujících. Něco je lepší, něco méně povedené. Ale nemá to smysl. To nejdůležitější totiž je, aby ten festival vůbec byl, což se naštěstí díky úsilí mnoha lidí uvnitř i vně Ústavu národní kultury ve Strážnici děje. Aby byl místem přátelských setkání, na tři dny vlídným a inspirativním prostorem. Aby se v něm koncentrovala, uskutečňovala a v budoucnost přetvářela ona věčná lidská energie. Ta, jejíž nejčistší esenci člověk zahlédne, uslyší, zakusí, pronikne jím jako paprsek Boží ve chvíli, kdy to nejméně čeká, kdy je nejméně ve střehu. Nejčastěji to bývá v noci, v té zvláštní vibrantní atmosféře pod lucernami, uprostřed chumlu těl, rukou, nohou, hlasů, nástrojů, tónů a všeho krásného, na co si jen člověk může vzpomenout.
68. ročník Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2013 a 31. ročník Folklorního festivalu Dětská Strážnice 2013, 27.-30. června 2013.