Mezi Bernhardem a Remarquem
Nakladatelství Větrné mlýny ve své edici "Česi, čítajte" vydává vtipnou a čtivou, přesto však myšlenkově závažnou cestopisnou esej Pavla Vilikovského (narozen 27. června 1941 v Palúdzke).
Slovenský spisovatel Pavel Vilikovský v knize Pes na cestě popisuje jednu svoji cestu po Rakousku a Bavorsku, na níž mu byl duševním průvodcem Thomas Bernhard, "nejoblíbenější neoblíbený spisovatel". Po jeho vzoru spílá Vilikovský svým krajanům za jejich nekulturnost a provinční omezenost. Vilikovského styl psaní spojuje intelektuální skepsi s plebejskou přímočarostí, čímž poněkud připomíná knihy dalších slovenských klasiků Rudolfa Slobody nebo Jána Johanidese. Příliš si neláme hlavu s žánrovou čistotou, děj se jen těžko hledá mezi četnými odbočkami a retrospektivami, kdy autor vzpomíná na své dětství a dospívání, na nevydařené manželství nebo na cesty do Budapešti v dobách, kdy nikdo netušil, jaká nenávist mezi Slováky a Maďary časem vznikne. Dobře a citlivě napsaný, ale přece jen poněkud banální milostný příběh se prolíná se sofistikovanými úvahami o záludnostech spisovatelského řemesla ve světě, který literaturu zjevně ani moc nepotřebuje.
Kniha obsahuje i erotickou scénu, jejíž otevřenost může u leckoho vzbudit rozpaky. To dnes jistě není nic výjimečného, ale Vilikovský na rozdíl od mnoha módních literátů jen nepředvádí svou světaznalost a nebojácnost, dokáže myslet i na čtenáře, který ocení jeho barvitý jazyk plný vynalézavých metafor. I když ironického a sebeironického odstupu se autor nezbavil ani tady, vzhledem ke kontextu se mu to dá prominout: nepopisuje blouznivou mladistvou zamilovanost, ale nerovný vztah, který má nutně tragikomický rozměr. (Mimochodem: červnové číslo časopisu Host přináší řadu materiálů o tom, proč jsou právě erotické pasáže slabinou většiny současných spisovatelů.)
Vilikovský samozřejmě není Bernhard. Nejen, co se týká věhlasu v literárním světě, ale také ve svých textech reaguje na odlišné problémy. Bernhard zavrhoval maloměšťácké pokrytectví spořádaného Rakouska, kdežto slovenské nectnosti jsou poněkud jiné: "Slováci jsou plaší lidé. Když má Slovák přemoci rozpaky, tak se ožere, ať raději přemáhají rozpaky všichni ostatní. O slovenských spisovatelích to platí dvojnásobně, je přece známo, že umělci jsou citlivější."
O traumatech s nadhledem
Je dobré připomenout, že na Slovensku neproběhly po roce 1968 tak brutální čistky jako v českých zemích, takže po roce 1989 neexistovala ve společnosti potřeba rozsáhlých rekriminací. Místo antikomunismu se tak tmelem nové společnosti stalo vlastenectví. Za tu dobu od rozdělení Československa jsme už pozapomněli, jak zapšklý a primitivní dokáže slovenský nacionalismus být. Jednak převládla nostalgie po společném státu, jednak už mezitím přišlo hodnocení lidí podle etnického původu do módy i u nás.
"Protiví se mi uvažovat o Slovácích jako o národu, ale co se dá dělat, když oni tak o sobě uvažují neustále. Když se někdo dopustí podlosti a přijdou mu na to, hned se běží ukrýt do náruče národa - nejsme na sebe zlí a za slušného považujeme už člověka, kterého někdy za dlouhých zimních večerů, když je v televizi program k ničemu, v koutu duše zamrzí, že je svině. (…) Dnes je na Slovensku Slováků plná řiť. Kdysi jich tolik nebylo, ale zato bylo více komunistů. Zvláštní - kam se všichni poděli, když obyvatel Slovenské republiky nijak neubylo? A odkud se vzalo tolik Slováků, vždyť naposled jsme je repatriovali krátce po válce?"
Vilikovský vzpomíná na období komunistického režimu, který připravil jeho rodinu o obchod, ale umožnil mu navzdory nevhodnému původu vystudovat vysokou školu a pracovat jako nakladatelský redaktor. Toto povolání dnes zachází na úbytě, protože důkladná práce s textem je z hlediska komerčního úspěchu spíše kontraproduktivní. Ještě že nová doba vytvořila nové možnosti obživy, a sice evropská stipendia, díky nimž může člověk s kontakty v literárních kruzích, zvláště pokud ovládá nějaký světový jazyk, jezdit do ciziny jako živoucí důkaz, že i malý a téměř neznámý národ má vlastní kulturu; jak Vilikovský sarkasticky píše, "dělat Slováka".
Humorné pasáže v knize zajišťují popisy netalentovaných, ale snaživých slovenských kulturních činovníků a jejich mentality, kombinující sentimentální vlastenčení s cynickým oportunismem. Na adresu básníka přesvědčeného, že svojí tvorbou vychovává lid, autor podotýká: "Nějak mu uniklo, že v anketě o největšího slovenského básníka reprezentativní vzorek čtenářů uvedl Pavla Országha Hviezdoslava. To je přesně ten básník; kromě povinných úryvků v hodinách slovenštiny od něj nikdo z nich zaručeně nikdy nic nečetl, ale to na upřímnosti odpovědí nic nemění, protože nečetli ani žádného jiného slovenského básníka - prostě Hviezdoslava si nejlíp pamatovali, protože se mu ve škole věnovalo nejvíc času."
Překlad Miroslava Zelinského je čtivý, nikde nedrhne, přesto zůstává pořád jen překladem. Je znamením našeho kulturního úpadku, že jen málokdo dokáže číst v originále z nám nejbližšího jazyka. Text tak ztrácí svoje kouzlo, čtenář nemůže ocenit všechny jeho témbry. Kdo vlastně zavedl tu módu, že se v "lepší společnosti" musí předstírat neznalost slovanských jazyků? Snad to souvisí se souběžně rostoucí nutností plést do češtiny anglická slovíčka, neboť myšlenková kapacita salonních elit je omezená.
Na rozdíl od většiny dnešní literatury, která mnohdy působí jako snaživá stylistická cvičení na dané téma, při četbě Psa na cestě máte dojem, že tato kniha napsána prostě být musela, neboť její téma je pro autora životně naléhavé (a tím nechci lacině spekulovat, nakolik autobiografické pasáže knihy odpovídají skutečnosti). Vilikovský se dokáže čtenáři vydat všanc, za bernhardovskou světáckou suverenitou tušíme vnitřní zranitelnost, díky níž je finále knihy nebývale působivé: pochopíme, že to Vilikovského mnohdy drsné vtipkování je jedinou obranou před tím, aby se nerozbrečel zoufalstvím nad sebou, Slovenskem i světem.
V současné slovenské literatuře vznikají skutečně zajímavé věci. V některých zemích si toho už všimli, bohužel Češi mají stále bohorovný sklon považovat slovenskou kulturu za zaostalejší odnož té svojí. Samozřejmě, že i v české literatuře máme texty, jejichž autoři dokážou do obecně společenských úvah vložit k prospěchu věci osobní tón (vzpomeňme Ludvíka Vaculíka, Jiřího Grušu nebo Václava Jamka a doufejme, že se časem najde někdo i v nastupující generaci). Pavel Vilikovský je jejich důstojným protipólem; provokuje čtenáře k pochybnostem o frázích, jimiž si často zjednodušujeme život a které nám brání vidět to podstatné.
Pavel Vilikovský: Pes na cestě. Přeložil Miroslav Zelinský. Větrné mlýny, Brno 2013, 212 stran.