Jak se dostat na odstřel
Již několikrát jsem na těchto stránkách Jana Fischera kritizoval. Jeho vzestup pokládám za výrazný znak úpadku české politiky, protože jde o člověka, jehož ambice jsou znatelně větší než schopnosti a celý život se vyhýbá jasným názorům. Nyní ale musím vyjádřit znechucení z hysterické kampaně, která je proti němu vedena. Vypovídá totiž více než o něm samotném o objektivitě českých médií.
Co tak hrozného vlastně Fischer udělal, že ho tolik nenávidí levice i pravice, jurodiví bloggerští kverulanti i se vším svolná média hlavního proudu? Že neuspěl v prezidentských volbách? Kopnout si do poraženého je v meritokratické společnosti velmi lákavé, ale přece jen už uplynula nějaká doba. Pokud jde o hajdalácké vyúčtování sponzorských darů, z toho se u nás přece nestřílí. Čeští novináři dnes už pokládají za zanedbatelnou lapálii i to, že premiér uděluje svojí milence statisícové odměny. Nelze brát vážně ani výtku, že je dotyčný kariérní komunista. Přece kariérní komunisté vždy tvořili tu schopnější část české pravice: od Dlouhého přes Tlustého až po všechny ty bystrozraké politické komentátory, vesměs kádrové rezervy, kterým bylo dovoleno vystudovat v osmdesátých letech žurnalistiku.
V dobách, kdy sloužil zájmům solárních baronů, byl Jan Fischer ikonou českých novinářů, spasitelem, který konečně naplnil sny o věcné a kompetentní politice. Ještě mám schované všechny ty servilní rozhovory, které ho líčily jako skromného, lidského a pilného profesionála. Dlužno říci, že Fischer má i některé sympatické vlastnosti, například se vždy ostře vymezoval proti rasismu. Snad i to byl důvod, proč ho v prezidentské kampani podpořili i lidé, kterým nejspíš nešlo o koryta (například Marta Kubišová nebo Jan Pirk). Jenže poté, co přijal křeslo ve vládě arcilotra Zemana (a zvlášť poté, co naznačil úmysl vystrnadit z dozorčích rad státních podniků exponenty bývalé vlády), vytahuje se na něj všemožná špína.
Například server Česká pozice, který spojuje vysoké profesionální ambice s často dosti demagogickými prostředky, uspořádal anonymní anketu o Fischerovi mezi "předními českými manažery". Text byl označen štítkem "hlas elity", ale nemám valnou důvěru v takovou elitu, která o někom užívá výrazy jako tragéd, nýmand nebo bílý kůň a nedokáže se pod to podepsat. To by také bylo docela možné, že si ty záhadné experty v redakci úplně vymysleli.
Něco podobného se ostatně stalo v průběhu prezidentské volby. Dokud byl Jan Fischer považován za nejvážnějšího soupeře Miloše Zemana, dostávalo se mu v médiích výrazně větší pozornosti než ostatním kandidátům, navíc se nikdy nezapomnělo na epiteton constans "největší favorit". Se vzestupem Karla Schwarzenberga se ale rozjela dehonestační kampaň, v níž se použily jak jeho vazby na oligarchy (který český špičkový politik je nemá?), tak i nejpokleslejší antisemitismus.
Účelovost tohoto obratu uráží zdravý rozum. Hodí se všechno, i ubrečený morální kýč, že Fischer je prý kariérista. Ano, je. Jako ostatně všichni čeští politici. Jak to, že kariérista Fischer naráz vadí, kdežto z kariéristy Tluchoře dělají novináři nevinnou oběť policejní zvůle? Právě Fischer svojí beztvarostí slouží jako příklad toho, že média dokáží vyrobit padoucha i hrdiny na objednávku prakticky kdykoliv. Koho to potká příště?