KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Všude kolem nás se bezostyšně krade, chytračí a lumpačí. Sám jsem neukradl ve svém životě nic, co by mohlo stát jen za povšimnutí. Snad jako vesnický kluk jsem dvakrát přelezl sousedův dřevěný plot a natrhal si pár zralých hrušek. Ve své nepoučitelnosti připouštím, že se sice všude krade, ale ne v mém nejbližším okolí. Jednou mi kdosi odcizil klíče, protože jsem je měl ve slušivé kožené klíčence. Z kola mi vzali přední světlo, což mě dost naštvalo, neboť vládla hluboká tma a já musel domů putovat pěšky za kolem. Teprve nedávno jsem poznal, že opravdoví zloději nespí.

Byl letní večer a v ulicích našeho města vládlo živo jako ve včelím úlu. Zlatá česká mládež vyrazila na svou víkendovou pařbu. Kdejaká hospůdka, schovaný bar, obyčejná nálevna, útulná pivnice přetékala zájemci o lepší náladu. Hlasitě zpívali. Náruživě kouřili. Křičeli. Svůdně se drželi za ruce a ramena. V rukou hřejivé láhve s alkoholem. Proplétám se mezi nimi a věnuju se své práci. Ze stativu pořizuji noční snímky města. Fotobrašnu na rameni, stativ v ruce a kolem krku zavěšený fotoaparát. Asi po třech hodinách s únavou pokládám brašnu na opuštěnou lavičku. Postavím znovu stativ a hledám co nejlepší záběr před muzeem s kašnou. Vodní hladina se proměnila v dokonalé zrcadlo a ostré světelné paprsky na ní vytvářely hru hvězdiček a polostínu.

 „Tomu říkám světlo…“ spokojeně si pobrukuji. Nadšeně obcházím kašnu a lákám další záběry do svého fotoaparátu. Blíží se půlnoc. Otočím se směrem k lavičce, kam jsem si odložil brašnu. Udělám pár kroků a nevěřím svým očím. „Zmizela. Za ní zůstala jen hořká pachuť…“ Najednou mi probleskne hlavou, co vše jsem v ní měl. Náhradní objektiv jsem naštěstí nechal doma. Peněženku s doklady jsem kupodivu s sebou nebral. Zůstal v ní mobil, pár filtrů, obal od stativu a paměťové karty. Bezradně se rozhlížím kolem sebe. „Co dělat…?“

Napadlo mě, že bych mohl prohledat nejbližší odpadkové koše. Nic. Najednou se jako na zavolanou objeví zvolna projíždějící auto s nápisem Policie. „Snad mi pomůžou, když ctí heslo chránit a pomáhat,“ bleskla mi naděje. Neochotně zastavují. Jako bych rušil jejich klidnou noční projížďku. Snažím se jim vysvětlit, co se mi před pár minutami přihodilo. Marně. Nechápou. Pohodlně sedí ve voze a opakovaně se dotazují.

„Strážil jste si dobře své věci?“

„Fotil jsem jen pár kroků od lavičky. Viděl jsem, jak před chvílí poblíž zastavila motorka. Temná silueta zamykala něco do kufříku. Mohl to být on. Nemůžete pro něj zajít do hospody naproti a prověřit obsah jeho kufříku?“

„Ani náhodou, pane! To my nemůžeme. Jak bychom ho sehnali. Co bychom mu asi řekli? Kdepak!“ rázně se ozývá ze spokojeného auta. 

„Takže mi nemůžete nijak pomoct?“ znovu nešťastně žadoním.

„Pane, opakovaně se vás ptám, jak jste si ochraňoval svůj majetek?“ Spadla mi brada. Studená sprcha. Najednou se ozval druhý policista v autě u volantu: „Nezdržuj se. Volá nás centrála…“

Stojím sám u lavičky. Slyším nepříjemnou ozvěnu taneční hudby. Ze zoufalství procházím okolí místa činu. Všude voní rozkvetlé rododendrony. „To není možné! Moje brašna odhozená pod keřem. Vedle ní vysypané ,drobnosti‘. Schází jen mobil!“ Zloděj nemiloval fotografování. Vzal si, co mělo pro něho nějakou cenu.

Doma jsem v krátkosti popsal svou hořkou příhodu. Moje stále neporazitelná naivita mi opět zavelela. Pokouším se zavolat čerstvému majiteli mého zánovního mobilu. Zvoní. Ozývá se typický hospodský ruch a za ním tupé mlčení. Nedá mi to a posílám zdvořilou  SMS. „Pokud mi vrátíte právě nalezený telefon, dám vám nálezné…“ Samozřejmě se neozval.

Jsem chudší o mobil a bohatší o zkušenost, že zloději ani v mém okolí nespí. Největší ponaučení jsem vyslyšel od své mladší dcery. „Ty jsi nevěděl, že miliardy se u nás kradou přes den a drobnosti v noci?“