Rozbíjím zrcadla
Kdyžtě čtu poezii nebo tuto recenzuji, začasté toto prokládám poslechem hudby (s konzumací menšího množství dobrého vína). A u tohoto poslechu mne kupodivu někdy dobře provedená cover verze uráží méně než vlastní tvorba kapel: vzpomínám si na neznámou švýcarskou skupinu No Problem s jejími adaptacemi bluesových a soulových standardů, jimž dokázala vdechnout svoji duši. Jenomže s poezií se to má jinak: chceme od ní původnost; přestože si říkám, jak je věru dobře, pokud tvůrce přizná, že nestaví na zelené louce, ale na místě prohnojeném kostmi předků - a z bouračkových cihel.
Být odněkud značí v našem případě vědomé přiznání se k několikerému údělu: ženy v plnosti života i času, intelektuálky znalé kultury nejen domácí, člověka ukotveného domovem (třebas by byl tisíce kilometrů vzdálen od bydliště). Píši tedy o knize tvůrce bilancujícího životní a uměleckou pouť?
Ale kdeže! Vendula Vartová-Eliášová napsala (či spíše sebrala a upravila) zatím toliko knihu místních pověstí Polabský herbář (1999). Mezitím stihla prožít několik let v Bruselu (kde vyučovala v české sekci Evropské školy a působila v organizaci Inspiration Tchéque). Zde také vzniklo jádro její básnické prvotiny, přičemž knížečku Z inkoustu noc dokončovala už v krajině středního Polabí; kde se dvojměstí Brandýs nad Labem - Stará Boleslav poslední dobou stává kolébkou i mekkou kvalitní literatury. O té však budu hovořit až posléze; nejdříve sluší se zmínit kongeniální, prorůstání lidského údělu s bytem přírodním symbolizující ilustrace Josefa Olexy.
Posléze značí, že budeme mluvit o pozdním sice ("Jsem máma od čtyř dětí / Jsem beduínka s šátkem / který si občas vážu přes oči"; "je čas / je konec / poločasu"), nikoli však přezrálém debutu; pravda, také o hodně již kopuletým užitím omšelých cihlách ("bolestná touha"), především ovšem o pevné římské maltě: například o neologismech vznikajících z potřeby obrazné, rytmické a významové koncentrace ("v světlém vzdorodni", "slova jsou vlkošedá"). Anebo o sympaticky alogickém rozvití některých motivů, jež buďto svedeme realizovat s sebou - anebo se nám poezie Venduly Vartové změní v efektní hromadění emblémů a rýmů: "Pomíjí den je širošero / jsem nařezaná na pruhy / lampáři ostří ostruhy". Já si však dokonce říkám, že více surreálného zavážilo by u mne nad všechny ty efektní, poněkud vykonstruované a místy příliš vychovávající pointy!
Nezapomeňme proto, co jsme již řekli o výtvarném mistrovství Olexově: trochu paradoxně (ale kdo se má vyznat v souvztažnostech tvůrčích duchů) podobá se jeho snažení takzvané ženské poezii. V níž je subjekt úžeji spjat s proměnami přírodního bytu a do těchto proměn natolik vevázán, že hovořiti o jednom značí promlouvati - per symbolon - také o druhém. U Vartové však jde o subjekt výsostně intelektuální, zaujatý a zajatý rozličnými uměnami. A navíc - a přesto - pořád jaksi neúplný bez doplnění objektem/subjektem mužským: "Jsem nekonečná / v tvém listování / Knize knih / ve tvých rukou / podobám se".
Od jiných autorek - velmi blízko je například pojetí Michaely Schwarzové - se Vartová liší tendencí k rytmické a rýmové sevřenosti; byťsi je přesné metrické schéma zatím toliko většinou nedosaženým (nedostatečně silným) gravitačním bodem takovýchto snah. Jež však provází také nebezpečí efektního ornamentu - k němuž pisatelku láká její sečtělost (dobře ví, jak má co vypadat, aby se to podobalo poezii) i řemeslná zručnost (na básnický debut až nebývalá): metafora, rytmus a rým se daří bez zjevného úsilí; takže se pak nedostává ani užitečných překážek, jež by nutily rozmýšlet a domýšlet směr i způsob cesty, zkrátka skutečně tvořit. Herec navyklý dávat všechno na první dobrou snadno sklouzne ke zručnosti, jež se zove šarží a machou, také tam, kde se jeho práce (a její výsledek, a její příjemce) namísto řemesla a zkušenosti dožaduje rozumu, fantazie a (snad si mohu dovolit toto kýčovité slovo) jeho duše.
Tyto emblémy, jež by se mohly ukázat scestím pro další autorčin vývoj, pramení pravděpodobně z oné zralosti jejího debutu: jsou něčím, co si Vartová byla osvojila předchozím studiem a tvorbou nanečisto, co se jí dostalo pod kůži s četbou milovaných básníků, co je nyní příliš nasnadě, efektní, vycházející vstříc očekávání čtenářovu (i jeho zatimní literární zkušenosti). Ne tápání a nedokonalost - leč právě přílišná dokonalost, uzavřenost, uměleckost, umělost jsou zde úskalími. Když se totiž stanou věcí toliko formální.
Přál bych si tudíž možná ještě více odvahy ke konkrétnosti. Také ve věcech erotiky. Jíž ovšem neschází na ironii ani vtipu. Což u ženských autorek bývá k nezaplacení! Aby i muži rádi podléhali kouzlu jejich poezie: Tam, kde je spolu s tělem přítomen také intelekt, kde je text maximálně přesný i otevřený ve své mnohoznačnosti a explicitní až k symbolné, genderově zobecňující platnosti: "Vklouznu ti mezi kolena / Prchám / a nepřestanu".
Když už jsem tu hovořil o Michaele Schwarzové (pro niž mimochodem výše uvedené nebezpečí platí také), místy jsem měl dojem, jako by se obě dámy - které se mimochodem vůbec neznají - nějakými mně neznámými kanály domluvily na týchž motivech ("Jak pannu ze šustí / svlékáš mě v kukuřičném poli" - píše Vartová; zatímco u Schwarzové nalézám obdobně pojednanou panenku ze šustí); leč dokonce i na tom, že ono ženské se nejlépe, nejvíce a nejzřetelněji projádří v dialogu se subjektem mužským - subjektem, neboť báseň děje sev interakci, v dialogu (v němž také a zejména mlčení bývá výmluvné).
Být odněkud a býti někde přítomen: a blížiti se vzdáleností. "Čas odletu / A letadla už přeletěla." Kolik úžasné výpovědní síly zdánlivě nehledaného; bohužel v sousedství fráze snad už dokonce novinářské: "Jen zlatá klec". Lze ještě vůbec v poezii vymyslet něco nového? Budiž tedy: tradicionalismus… Ale přiznaný a výmluvný. Stříbro - ne staniol. A Vendula Vartová v podstatě je tradicionalistkou, jdoucí svým krajinným videm ("Po hořkých kapkách ořeší / chutnají podzimy v mém kraji / A po vratiči u pěšin") až někam k Seifertovi. A názvem jednoho z oddílů (Struny v mlze) hlásí se k velkému básníku Polabí, k dobříňskému rodáku Josefu Horovi. Nicméně takovou obraznou, rytmickou i sémantickou sevřenost textů našli bychom rovněž někdy u Skácela, později u Vladimíra Křivánka, nedávno třebas u autorčina kolegy (z onoho města s nejdelším názvem u nás) i mentora (jenž jí s přípravou sbírky pomáhal) Petra Kukala. A jako jsem kdysi nad Křivánkovými verši rád psal, mohl bych nyní nad texty Venduly Vartové zopakovat pasus o vhodně položených překážkách - omezeních, jimiž básník dorůstá k svému jménu: její Plevel, na němž není už nic zbytného, zbytečného, mohl bych bez téměř ustání rozjímati a kontemplovat: "Mezi hřbitovy / se život roztahuje / Ten plevel lipový / jenž utiskuje túje". Tady jsou slova konečně a skutečně: "...maliny / vkládané v jizvy cizích úst".
Protože vidí, ví a sděluje: "Ne na cestě / ale na rozcestí / stává vždy osamělý strom". Protože umí myslet veršem. A tomu se nelze naučit. Jsou věci samozřejmé, záhadné a těžké jako dech. Tak to má být: nejlepší a nejzávažnější (pro čtenáře) klásti až na konec. Co příslib a počátek příští sbírky.
Vendula Vartová-Eliášová: Z inkoustu noc. Jiří Tomáš - Akropolis, Praha 2013.