Francouzský bohemista o Vladimíru Holanovi
O jednom pohledu na českou literaturu zvenku, z Francie. Recenze knihy literárního vědce Xaviera Galmiche o Vladimíru Holanovi.
Bývá zpravidla velmi podnětné, když o malém českém rybníčku vysloví názor někdo, kdo není jeho součástí a nebyl jím formován. Pohled nezatížený tuzemským předporozuměním, či lépe řečeno determinovaný jiným předporozuměním nám může vyjevit ty aspekty české kultury nebo mentality, jež z našeho úhlu pohledu zůstávají skryté. Vzpomeňme v této souvislosti třeba populární knihy polského novináře Mariusze Szczygieła, které vzbudily nebývalý zájem českého publika.
Podobných reflexí tuzemské skutečnosti dnes nenajdeme mnoho a v oblasti odborné to platí dvojnásob. Takovou bohemistiku lze v zahraničí studovat na stále menším počtu univerzit (srov. zde http://www.czechlit.cz/ceska-literatura-v-zahranici/bohemistika-v-zahranici/), nicméně kupodivu stále ještě existují zájemci o český jazyk a literaturu. Jedním takovým nadšencem je i francouzský literární vědec Xavier Galmiche, laureát ceny Gratias agit (2006) za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí, který vyučuje českou literaturu na univerzitě Sorbonne Paris IV. Galmiche se dlouhodobě zabývá dílem Vladimíra Holana, jednoho z čtenářsky nejobtížnějších, ale paradoxně také nejvíce překládaných českých básníků. V roce 2009 o něm publikoval knihu, jež loni vyšla i v českém překladu v nakladatelství Akropolis, a to pod názvem Vladimír Holan, bibliotékář Boha. Praha 1905-1980.
Autor v této holanovské monografii volí dvě základní perspektivy, prostřednictvím nichž přistupuje k nesnadno uchopitelnému básníkovu dílu. Jednak si všímá, že až na Holanovské nápovědy (Thyrsus, 2004) Jiřího Opelíka bývá u tohoto básníka opomíjen chronologický přístup, který by jeho tvorbu historicky kontextualizoval. Galmiche se proto zaměřuje na otázku, jak pochopit Holana v dějinách - nejen v dějinách básnictví, nýbrž i v historii Československa vůbec.
Vedle dějinného kontextu Holanova díla francouzský badatel rovněž sleduje jeho žánrové proměny, přičemž rozlišuje v podstatě pět žánrových typů, z nichž některé Holan po vyzkoušení opouští, jiných se drží po celou dobu tvůrčí dráhy. Jedná se o:
1. pravidelnou, hermetickou poezii 30. let ovlivněnou Rilkem, kterého Holan předkládal,
2. epické básnictví objevující se od konce 30. let až do začátku let 60.,
3. tzv. deníkovou poezii krátké formy,
4. poezii-svědectví, k níž jsou počítány i angažované skladby kolem 2. světové války, a
5. originální žánr širokého formátu, jenž svým způsobem žánrové hranice přesahuje - za prototyp lze označit Noc s Hamletem.
Historickou kontextualizací a žánrovým vymezením se Galmiche zabývá v první polovině své knihy, tu druhou pak věnuje interpretacím konkrétních vybraných básní, jež vždy reprezentují výše naznačené žánry. Autorovy interpretace, beroucí často do hry i prozodické či fonetické kvality textů, někdy působí jako poněkud přitažené za vlasy, což je ovšem způsobeno snahou vyložit i významově zatemněné momenty Holanových básní. Obvykle je však Galmiche podnětným interpretem - za zvláště pozoruhodné považuji třeba jeho chápání Terezky Planetové (1942), v níž spatřuje akcentaci pohanské duchovnosti, propojené s přírodou a smyslností, na úkor spirituality křesťanské. Francouzský badatel vůbec věnuje pozornost Holanovu komplikovanému vztahu k víře v Boha, což považuji za jeden z kladů monografie. Označuje básníka za hříšníka toužícího po absolutnu, který se odlišuje jak od bigotního věřícího, tak od agnostika, a jako jeho duchovní otce jmenuje např. Blaise Pascala, Ignáce z Loyoly nebo Sørena Kierkegaarda.
Pohled odjinud přináší jiné porozumění dílu
V úvodu zmiňovaná perspektiva cizince hodnotícího s odstupem českou kulturu se ukazuje být produktivní třeba v Galmichově pojímání Holanovy čtenářsky náročné, abstraktní lyriky 30. let (Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…). Hovoří v souvislosti s ní o neo- či postsymbolismu a především o orfismu. Pojem orfismus poprvé použil Guillaume Apollinaire a je spojován zejména s malířstvím, konkrétně s abstraktně orientovanou tvorbou Františka Kupky nebo Roberta Delaunaye. Jeho použití v souvislosti s poezií je neobvyklé a zasloužilo by další rozvedení.
Poněkud nezvyklý je rovněž způsob, jímž Galmiche rozumí existencialismu, s nímž spojuje Holanovu tvorbu z konce 30. let. Obrat od hermetické, abstraktní poezie ke společensky angažovaným dílům reagujícím na události Mnichovské dohody, stejně jako k epizujícím skladbám zajímajícím se o život jednotlivce spojuje autor s existenciálním přemítáním nad dějinami, s tázáním, "jehož pozornost je obrácena k nenapodobitelné a někdy děsivé jedinečnosti osudů v konkrétnosti dějin a individuálních příběhů, o nichž je třeba přinejmenším podat svědectví" (s. 44). Existenciální dimenzi tak chápe jako "starost o utrpení druhého a společný úděl" (s. 19).
Ona pozice svědka spojovaná s existencialismem - srov. knihu Jiřího Trávníčka Poezie poslední možnosti (Torst, 1996) - je v soudobé literární produkci nejvýraznější u Skupiny 42, pro niž je typické neafektované prozkoumávání a zaznamenávání světa, v němž žijeme. Holan se ovšem od tohoto pojetí liší tím, že usiluje převést do textu mechanismus dějinného násilí, jeho existencialismus je podle Galmiche více expresivní a nazývá jej existencialismem fraktálovým.
Galmichova holanovská monografie tak přináší řadu inspirativních momentů, užitečná může být i přiložená bibliografie překladů básníkových textů do francouzštiny. V některých okamžicích však autorova řeč působí kostrbatě, což je zapříčiněno na jedné straně akademickou hyperintelektualizací, na straně druhé pak nevalným překladem Lucie Koryntové. Galmichovu knihu nicméně lze považovat za relevantní zdroj pro ty, kdo se chtějí hlouběji zabývat tvorbou tohoto velkého českého básníka.
Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha. Praha 1905-1980. Přeložila Lucie Koryntová. Akropolis, Praha 2012.