O dílně a jejím životě
Ukázky z dosud nevydaných rukopisných vzpomínek, jež řezbář uspořádal rok před svou smrtí.
Dílna, to je místo, kde se dělá. Není to atelier. Dílna má svou typickou atmosféru, vůni, zabarvení. Každá, a byl jsem už v mnoha dílnách, přece není ani jedna zcela jako druhá. Zvlášť pak dílna, kde se pracuje s dřevem, a to jen ručně, bez pomoci strojů. Může tam být trochu nepořádku, třísky na zemi, polena, latě, rozpracované kusy v koutech a na stole. Po stěnách modely na policích, papíry v listech připíchnuté na hřebíkách, role kreslicího papíru u oken, zkrátka věci, které člověk potřebuje nebo potřeboval.
Taková dílna roste pomalu. Nejdříve je holá podlaha, prázdné stěny. Je to krabička ze stěn, kterou člověk jen postupně zabydluje. Pach vápna a čerstvé omítky, novoty, jen pozvolna vytlačuje její "vůně" složená z aromatické pryskyřičné vůně borovice a smrku, nasládlé lípy a nakyslé z dubu. K tomu zvláště zemitá vůně vlhké hlíny, suchého prachu a mokré podlahy, klihu, barev, železa, zkrátka všeho, s čím člověk pracuje nebo co opracovává.
Vznik dílny na Petrově č. 5
Na Biskupské č. 2 byla hlavní buňka pro vývoj dílny bratří Kotrbů (pozn.: sem se přestěhoval Heřman Kotrba ze svého prvního brněnského působiště na Vranovské, které opustil na podzim roku 1935). Tato dílna sloužila jen do roku 1939. Po okupaci Československa a zřízení tzv. protektorátu začali Němci upevňovat svou moc. V průběhu toho v Brně vystrnadili z určitých míst nespolehlivé občany. Mezi jinými jsem se i já ocitl mezi těmi "živly", a tak jsem dostal v létě 1939 výpověď z dílny na Biskupské. Byla to těžká rána. Kam tak náhle? Naštěstí jsem se přes bratra Viktora seznámil s malým zřízencem tehdejšího zemského úřadu, který si na naši prosbu o radu a eventuálně náhradní místnosti pro dílnu vzpomněl, že v čísle 5 na Petrově (…) je v přízemí v zadním traktu bývalá konírna.
Tento dům byl totiž ještě v 19. století městskou rezidencí rajhradského opata v Brně. Kdysi zasedával Moravský zemský sněm střídavě v Brně a v Olomouci a rajhradský opat předsedal sněmu v brněnské sesi. Šlechta a církev jako členové dvou předních stavů se museli zúčastnit zasedání. Proto měli, ač pobývali na svých zámcích na venkově, v Brně svoje paláce. Tak je například velký dům na horní části Zelného trhu palác žďárského kláštera, o čemž svědčí znak kláštera, studna, v ozdobné kartuši nad vchodem. Podobně je, ovšem prostší, znak rajhradského kláštera nad vraty domu, kde jsem tehdy získal dílnu. Pokud páni jezdili kočáry, měli též v paláci byt kočího, remízu pro kočár, seník a maštalu pro koně. Když trvalo zasedání sněmu do noci, nechtěl opat z jistých důvodů cestovat do Rajhradu. Tento dům přešel později pod správu královské konzistoře v Brně a sloužíval za služební byt jednoho z kanovníků. Kočár a koní ovšem už dávno nebylo potřeba, a proto zůstalo celé toto zařízení pusté.
Po dohodě s kanovníkem dr. Antonínem Jelenem, který neměl námitek proti přítomnosti mé dílny v jinak nepotřebné části domu, a souhlasu konzistoře jsem tedy zřídil tam vzadu, v bývalé konírně, vhodnou dílnu. Najal jsem velkou místnost se stáním pro tři koně (žlaby a ráfy tam ještě byly), vedlejší menší místnost pro jednoho koně, přístupovou předsíň, otevřenou do dvora, a bývalou remízu pro kočár jako sklad. Dalo to ovšem spoustu práce, odstranit staré zařízení, stání, dřevěná pažení, suchý trus a poloshnilou slámu. (…) V prostředním okně, které jsem nechal probourat až skoro k zemi, se našla polovina železné koule, asi švédské, vstřelené tam při obléhání Brna. Při generální opravě domu v roce 1960 jsem nechal kouli zazdít nad vraty, kde dodnes sedí, zalíčena ovšem vápnem…
O sběratelích
Zvláštní skupinou návštěvníků dílny byli sběratelé neboli milovníci umění. Bývají to zcela normální, úspěšní občané, jen v jednom zákoutí duše sídlí diblík sběratelství. Pravým sběratelem podle toho není člověk, který zpravidla kupuje žádaný objekt v příslušném obchodě. Tento náš druh homo sapiens je dostatečně a velmi výstižně popsán Karlem Čapkem v povídkách Čintamani a ptáci nebo O modré chryzantémě, takže není třeba dalšího popisu.
Některý takový milovník kumštu se přišel poradit, popřípadě žádat o konzervaci úlovku, jako odstranění pozdějších nátěrů, hlavně ale pochlubit se získaným pokladem. Tito milovníci většinou svoje úlovky značně přeceňují a snaží se sami sebe přesvědčovat o jejich vyšším stáří. Ruku na srdce, páni sběratelé, kdo z vás nedoufal v skrytu duše, že jednou objeví ve venkovské chalupě "jen takový malý obrázek po své babičce", na kterém se ale po odstranění vrstvy sazí objeví signatura Rembrandt?
Toto tvrzení o babičce (eventuálně o prababičce) jsem nápadně často v této souvislosti slýchával, takže se mohu domnívat, že moravské (pra)babičky sháněly především staré obrázky, pokud možno od věhlasných mistrů. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo měl cosi po svém (pra)dědečkovi. Čím to? Že by naši dědečkové - frajeři a furianti - odnášeli svoje volné groše a tolary spíš do hospody? Nebo k muzice?
Dílenské šprýmy
Do žánru dílenských zkazek patří snad ještě zkouška pohotovosti a smyslu pro humor určité skupiny návštěvníků. Jako často v kolektivu mladých lidí, i u nás se zpívalo či pískalo. Vše, od lidových písní po Hercegovinu, generála Laudona a jiné více či méně "duchaplné" varianty klasických textů. Oblíbeným kouskem bylo zjistit, jak reaguje nic netušící oběť na neočekávanou zkoušku. Samozřejmě se to nezkoušelo u "ctihodných" osob, ale u takových, kde jsme odhadli možnost provedení pokusu.
Začali jsme pískat, a to každý jinou písničku, anebo strašně falešně. Bylo zajímavé pozorovat chování testovaných. Ten, co měl silné nervy, dělal (nebo se aspoň tak tvářil), jako by se vlastně nic nedělo. Jiný se díval zaraženě, neříkal však nic, sem tam nás jiní upozornili na podivné melodie a pokusili se o nápravu zkomolení. Jeden ale, pouze jeden, zřejmě velmi vyvinutého a citlivého hudebního sluchu nás zatracoval, že prý mu jej kazíme. Ovšem našli se i takoví, kteří okamžitě pochopili srandu a přidali se k partě, což jsme považovali za tuplovanou statečnost.
Ze vzpomínek na Levoču a na spišské nářečí
V městě kolovala zkraje zvěst, že přijeli vojáci, aby rozmontovali a odvezli oltář. Snad k této pověsti dal podnět náš úbor. Vzhledem k povaze práce - stoupání po žebřících, předměty skryté pod vrstvou staletého prachu a podobné, jsme si pořídili stejné montérky. Trochu se domnívám, že to byly jediné střihem a barvou, které byly tehdy k dostání. Na hlavě jsme nosili vyřazené vojenské čapky, koupené Josefem v Praze "V kotcích", kde se prodávala vyřazená vojenská výstroj. Efekt byl výše vzpomenutý!
Z občanů, kteří těmto představám nepodlehli, to byl především Laci Báči, jinak starý pán a bratr generála Štefánika, dále profesor Oravský, ředitel okresního archivu a několik učitelů a profesorů gymnázia. A pak samozřejmě chlapci! Zpočátku jen zpovzdálí přihlíželi, pak, když nebyli zahnáni, se snažili i pomáhat, kde mohli. Tato jejich pomoc nám byla vítaná hlavně při nákupu potravin. Moderní samoobsluhy tehdy byly nejen v Levoči neznámým pojmem, a tak to byl problém, dostat se třeba "u Tatara" k pultu přes hlouček domácích nebo "chlopů" a ženušek z okolních vesnic, kteří se kupili před upachtovaným prodavačem jako včely u česna. Ochota chlapců nám ušetřila mrzutého zdržení. Kupodivu se chlapci vždy vrátili brzy, v poměru k relativně dlouhému čekání toho z nás, který byl k této službě odsouzený. Na naši otázku, jakže to dělají, povídali, "kričíme dajce" (pozn. dejte). (…)
Další přívěsek, kluk místního povozníka, Joží, se vždy s námi při večeři přiživil. Joží měl rád "fašírku" (naši sekanou). Bylo to už po měnové reformě a zrušení potravinových lístků. Když jsme tedy Jožího poslali, aby se podíval, co by bylo u uzenáře dobrého, poslušně odešel, aby se za chvíli vrátil se zprávou, že "u Štofančika majú fašírku". Tak jsme poslali Jožího zpět, aby se podíval po něčem jiném, avšak marně. Vrátil se totiž se stereotypním hlášením, že u Štofančika mají fašírku. Když on holt měl rád fašírku, chudák Joží. Starý Taratuta, jeho otec, měl šimla "Micu". Pravidelně když přišel Joží, jsme se ptali: "Joží, čo robí Mica?" Načež přišla odpověď "Hvostom muhy bíje" (chvostem zahání mouchy). Tolik ke spišštině!