Já mám rád, když je tam řeka
… zaznívá v jedné pasáži knihy, kterou právě recenzuji. I domnívám se, že Jan Vladislav takto připomněl nejen jednotlivé štace svého bohatého a nelehkého života, leč také vlastnosti, jež měl tento společné s vodním tokem: svobodu plynutí, úskalí zátočin a nebezpečí povodní, směřování odněkud někam – k určitému cíli; ale také k moři, v jehož náručí se vposledku rozplyneme.
Kniha životních vzpomínek Nebylo těžké říci ne vychází z rozhovorů, jež pro desetidílný pořad Českého rozhlasu z cyklu Osudy ve dnech 7.−25. dubna 2008 s Janem Vladislavem natočil Jiří Vondráček. Při knižním přepisu byl zachován mluvní ráz originálu (včetně častého užití ukazovacích zájmen či uvozování vět částicemi); poněkud rušivě však působí opakování některých pasáží i informací, což by Vladislav jako brilantní stylista jistě nedopustil, pokud by se mohl podílet na závěrečné redakci textu. To však nebylo možné, neboť umírá necelý rok po ukončení rozhovorů – 3. května 2009 ve věku 86 let. (Péčí editorů však mohly být odstraněny alespoň omyly věcné – Maďarská republika rad vzniká např. již v roce 1919.)
Vladislavovy vzpomínky v podstatě kopírují běh života tohoto českého básníka, esejisty, překladatele, editora, kulturního činovníka a vůbec čelného představitele naší nezávislé kultury v domácím disentu i pozdějším (francouzském) exilu. Chronologicky zaznamenaný sled událostí – se sporadickými digresemi – přispívá k dobré čtenářově orientaci v pamětech (což je důležité tehdy, jestliže v knize absentuje jmenný rejstřík).
Z raných zážitků na rodném Slovensku (Jan Vladislav se jako Ladislav Bambásek narodil 15. ledna 1923 v Hlohovci) zaujme líčení multietnické mozaiky vzájemně se prolínajících, obohacujících (a vůči sobě /ještě/ nikoli nevraživých) kultur rodného města nebo portrét typického prvorepublikového selfmademana, totiž vlastního otce: někdejší český legionář se z vyučeného poštovního poslíčka vlastními silami vypracoval až na přednostu pošty ve Staré Turé.
Exaktnost popisu určitých osob, dějů a událostí možno odvodit z Vladislavova zájmu o přírodní vědy (jež byl zdědil po svém otci), přesnou a jakoby mimoděčnou obrazností připomene se však vynikající esejista a básník. Existenciálního rozměru poeovského „nevermore“ dosahuje líčení Vladislavova loučení s hlohoveckými kamarády před stěhováním do Staré Turé nebo i onen „trest za návrat“, když vypravěč nalézá Hlohovec 50. let 20. století proměněn v nepoznání v jiné město s cizími lidmi.
Ódou na zřejmě neprávem karikované prvorepublikové střední školství je obraz Vladislavových studií v Novém Mestě nad Váhom; včetně zdůraznění úlohy literatury při rozvoji rodící se osobnosti: „Já jsem tam celé večery četl.“ Zhlédnutí se v symbolně podané postavě čarodějova učně, jenž veškeru svoji moc získává z knížek, připomene nám slova starodávného Proglasu. Za odcházející pokolení Vladislav zdůrazňuje: „My si vlastně v životě neuvědomujeme jednu důležitou věc: že vlastně většinu toho, co poznáme, poznáme z knih.“
Vzpomínky pokračují tragickým mezníkem let 1938−1939, částečně vynuceným stěhováním do Poličky (včetně zachycení tamního poněkud xenofobního maloměstského prostředí) a vylíčením Vladislavových literárních počátků v kulturní atmosféře protektorátní. Objevíme zde několik velice inspirativních postřehů: např. že si každá totalita vytváří obdobné rituály i anekdoty; že utlačovaní a ponižovaní začasté čekají už jen na smrt diktátora; že nejvyšším luxusem jesti mít vlastní charakter; že boj proti vnější nesvobodě vyvěrá nutně z rozlehlé svobody vnitřní. Že každá těžká doba prověří stálost charakteru i přesvědčení. Nepevné podléhá, dobré je tříbeno.
Jako autorovi monografie o životě a díle Zdeňka Rotrekla mi byly obzvláště blízké Vladislavovy soudy stran postupné devastace demokracie již od roku 1945 – ano ještě před ním: neboť tu jen jiné podoby nabývá „dědictví Hitlerovo“.
Jako člověk účastnící se kulturního (nejen literárního, ale také výtvarného) dění, leč stojící mimo jakékoliv struktury politické moci, podává Vladislav přesvědčivý analytický obraz proměn naší země a její kultury v době totality – obraz sestávající spíše z výmluvných detailů. Zaujmou jej osobnosti samostatně myslící, nezávislé, stojící stranou: Jiří Kolář, Jiří Weil, Jan Patočka. Kradí přiznaná existenciální úzkost zaznívá upřímnou bolestí; jdoucí až na hranu a na dřeň: „Že jsem byl někdy na samém konci svých sil, protože přece jenom se v tom nedalo žít. A občas mě přepadávala myšlenka, že by bylo lepší s tím dokonce skoncovat.“
Jako jeden z těch, kteří po srpnu 1968 odmítli uzavřít smlouvu s nastupujícím normalizačním režimem (budeme se mít trochu dobře, „ale musíme mlčet“), ocitá se Vladislav nejdříve v disentu (mj. jako vydavatel samizdatové edice Kvart a signatář Charty 77) a později dokonce v emigraci.
Díky tomu máme možnost poznat z jeho svědectví mnohé praktiky totalitního režimu, na něž se dnes tak rádo zapomíná (odporný estébák „major Fišer“ se, ač nedosahuje jeho zkušeností, vzdělání, noblesy, k Janu Vladislavovi chová jako přísný otec k nezvedenému dítěti), ale též zhoubnou přitažlivost totalitaristických ideologií pro svobodný západní svět (na některých katedrách některých univerzit získávají privilegované postavení zase a jen komunisté).
Z emigrace, již strávil v Sévres u Paříže (kde učil nezávislou literaturu východní Evropy na Vysoké škole sociálních věd), se Jan Vladislav vrací do Čech až v roce 2003. Ovšem už od 90. let 20. století má náš čtenář možnost seznámiti se s původním Vladislavovým dílem básnickým a esejistickým. Jehož jsou nyní knižně vydané rozhlasové vzpomínky důstojným završením.
O to hlasitěji si nad nimi můžeme postesknouti, jak mnoho nám nyní analytická a kritická osobnost Vladislavova bude chybět. V čase, kdy na cynismus mocných odpovídají tzv. řadoví občané krátkozrakostí své paměti. Člověk jisté kultury ducha, který bezezbytku neumí vytěsniti svědomí, může, ba musí si i dnes s Janem Vladislavem říci: „Já poslouchám především sám sebe, abych věděl, co si musím myslet, co si sám rozhodnu a za co sám nesu odpovědnost… Patřil jsem také vždycky k těm, kteří byli v menšině.“
Brno, Tišnov, Ústí nad Labem, Liberec, Chotěboř, Benátky nad Jizerou – těmito městy jsem během života prošel. Každé z nich je neseno svojí řekou. Bez svobody nelze mi žíti (třebas i s chybami, ale jsou to mé hříchy a má zodpovědnost). Právě dočtený svazek je pro mne tudíž knihou základní a zásadní.
Jan Vladislav: Nebylo těžké říci ne. Radioservis a.s. (edice OSUDY), Praha 2011, 1. vydání, náklad neuveden, 170 stran.