Norsko: Země, která je státem i rodinou (1. část)
Dočasný obyvatel Bergenu, druhého největšího norského města se starou hanzovní tradicí, popisuje život v zemi se silně rozvinutým sociálním státem.
Když se v Bergenu posledních několik měsíců každé ráno probouzím, zpravidla je tím vinen jeden ze studentů či studentek obývajících okolní "byty". Hlavně z toho důvodu, že nás tu spolužijí asi dvě tisícovky, z toho drtivá většina zahraničních stipendistů, na poměrně malém prostoru v až osmnáctipatrových zařízeních ze šedesátých let, nemálo připomínajících naše československé paneláky. Pokud však člověk není příliš velký škarohlíd, ještě rád se nechá vyburcovat do nového dne falešným prozpěvováním slečny z hořejšího pokoje, případně řinčivými pohyby kolegů v kuchyních všude kolem. Ostatně, na norské poměry tu bydlíme za více než příznivou cenu, a jak mi sdělil jeden z profesorů, je vcelku běžná praxe, že norský student disponuje pokojem o několika metrech čtverečních, bez pracovního stolu, s postelí a žárovkou, kam se chodí jen vyspat. Přes den "bydlí" ve škole a ve městě.
To ovšem není případ Norů, kteří mají svoje studentská léta už za sebou. Ti si naopak potrpí na teplo rodinného krbu více než na cokoliv jiného. Tomu přeje mimo jiné obzvláštní předimenzovanost (především cenová) nabídek v restauracích, souhrnně tvořících spíše jakousi zvláštní skupinu turistických destinací než místa pravidelného setkávání domorodců. Typicky norské je naopak postarat se o svůj jídelníček vlastnoručně ve vlastní kuchyni a pak se svým uměním pochlubit rodině a přátelům. Podle jedné studentky tento "úkaz" pochází z doby, kdy norští farmáři žili více odříznutí od sebe a setkávání u večerní tabule tak bylo důležitým rituálem utužování rodinné a sousedské skupiny. Podle naší norské lektorky to je ale prostě jen tím, že "je v hospodách tak draho, že se tam běžný smrtelník nenají".
Za výmluvný historický odkaz o důležitosti norského stravování pak můžeme považovat vynález solené usušené ryby jakožto fenoménu západního pobřeží. Konkrétně v Bergenu byla sušená treska vysoce ceněnou komoditou - především proto, že procedura sušení dokázala obejít do té doby velmi obávaný přírodní zákon o kazivosti potravin. Ve čtrnáctém století sem treska dokonce nalákala německé obchodní sdružení, tzv. Hanzu, jež svojí aktivitou přispěla ke vzniku a rozvoji nejstarší čtvrti Bryggen, dnešní chlouby Bergeňanů.
Bryggen, dřevěná Stínadla Bergenu.
Osmapadesát dřevěných domů bryggenského nábřeží zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO se na sebe svými již chatrnými, za dlouhá staletí podmáčenými dřevěnými konstrukcemi tlačí jakoby ve snaze vydržet a nezřítit se třebas jen do příštího rána. Ačkoliv jsou na seznamu světových památek, část původních měšťanských domů by se jistě úspěšně zapsala i na fiktivní seznam vrcholného nevkusu, v jehož čele suverénně stojí tzv. Vánoční dům. Jaké kouzlo vás ovane, když se protáhnete křivolakým koridorem z trouchnivějících prken, vystoupáte po ošoupaných vrzajících schodech, z nichž jako by ještě sálal štiplavý pach usazené rybiny, a na konci vítězoslavně stanete tváří v tvář tančícím a blekotajícím santa klausům z plastu, pevně rozhodnutým vzdorovat staré tradici poukazem na tradici novou, třebas i uprostřed července - pravé kouzlo Vánoc.
Vzpomněl jsem si na diskusi kolem stánkaři utlačované Zlaté uličky v Praze: vždycky je asi třeba hledat nějaký kompromis mezi starou pamětí a novým využitím, tradici nezakonzervovat, ale naopak nacházet nové prostředky pro její vyjádření. Někdy asi musí tradice ustoupit i před barevnou a rozjásanou třeskutostí novodobého podnikání.
V Bryggenu tak vedle Vánočního domu najdete i stará hanzovní stavení předělaná na útočiště víkendových večírkových hýřilců - tedy bary, diskotéky a kluby, praskající pod náporem zábavychtivých (nejen) Bergeňanů ve švech. Večírky, spojené (jako všude jinde) s konzumací alkoholu, tu mají silnou tradici. Těžko říct, jestli se Norům okamžitě vybaví obraz vikingského válečníka s rohem plným přetékajícího piva proto, že mají silný vztah ke svým předkům, nebo proto, že ten obraz znají z televize - v každém případě nutno podotknout, že pokud "pivo", neboli øl, vyslovíte v norštině správně, mělo by to znít jako starodávný bojový pokřik.
Starost o alkohol i o společnost
Piva v restauracích a barech se ovšem týká podobné cenové nastavení jako potravin v restauracích, navíc ještě posílené speciální alkoholovou daní a zvláštními státními regulacemi. Pokud tedy mají Norové spadeno na večerní zábavu mimo domov, v obecnosti to řeší tak, že se nejprve "předpřipraví", aby mohli následně vyrazit již "s hladinkou" a nemuseli tak na místě příliš provětrávat peněženky. To ale předpokládá hlubší znalost problematiky oběhu norských lihovin - ty jsou totiž k sehnání pouze v určitou denní dobu (zpravidla mimo svátky a večerní hodiny) a vyjma lehkých piv jen ve specializovaných státem vlastněných obchodech, tzv. Vinmonopolet. Stát je výhradním distributorem veškerého alkoholu nad 4,75 %.
Vinmonopoletje zároveň státem deklarován jako "důležitý nástroj pro zprostředkovávání vína, lihovin a silných piv v podobě přijatelné pro společnost a zdraví veřejnosti" a rovněž pro zajišťování "společensky odpovědného prodeje" (1), což se podle statistik pozitivně odráží i na státním rozpočtu, jenž se tak do značné míry obejde bez výdajů na řešení alkoholismu a jeho důsledků. Sem patří nejenom zvýšená kriminalita a zdravotní problémy spojené s náklady na léčbu alkoholismu, ale i určité společenské naladění a kvalita života. Abych citoval jednoho norského studenta, lidé tu tolik "nemagoří", tedy alespoň ne z alkoholu. A třeba je to i jeden z důvodů, proč jsou tu všichni tak usměvaví.
Opatrovnická funkce státu má vůbec v Norsku silnou tradici spojenou s veskrze pozitivním ohlasem společnosti. Každý občan jako by byl zároveň členem dvou rodin: jednak úzké skupiny spřízněných osob, rodiny klasické, a jednak jakési široké "norské státní" rodiny. "Státní rodina", podobně jako klasická rodina, poskytuje svým členům ochranu v celé řadě sfér jejich života a, opět podobně jako klasická rodina, za tuto ochranu přirozeně vyžaduje podporu svých členů. Na institucionální úrovni nejde o nic jiného než o sociální stát, i když ve velice specifické a silné podobě.
Příměr s rodinou v sobě ale zahrnuje právě onu určitou přirozenost této opatrovnické vazby. Tu lze pozorovat nikoliv v zákonech o sociálním systému, ale především v celé řadě drobných každodenních peripetií, jimiž jsou lidé v Norsku obklopeni a které považují za samozřejmé.
(pokračování příště)
Zdroje