Anketa Kulturních novin - 2. část
1. Která kniha vás v uplynulém roce oslovila natolik, že byste ji doporučili našim čtenářům? 2. Která událost (kulturní, politická a jiná) vám zůstala v paměti jako zásadní, zlomová či objevná?
Ludvík Běťák, psycholog
1. Vladimír Kokolia: Jení. Božena Správcová, která editovala Kokoliovy texty psané pro autorův internetový blog v letech 2004-2011, má pravdu: "v elektronickém kontextu jde o texty až příliš luxusní a svou myšlenkovou a formulační dbalostí se opravdu hodí spíše do knihy". Knížka Jení vydaná v nakladatelství Trigon v roce 2012 je věnována malířovu příteli, nedávno zemřelému Vladislavu Zadrobílkovi (D. Ž. Borovi). Texty jsou to velmi pestré, obsažné a dotýkají se základních věcí, a to nejen v místech vztahujících se výslovně k podstatě umění, smyslu bytí, ale i tam, kde se píše o těle, o taiji, o zelí, o osobním a světovém bordelu nebo o prdění. Název "Jení" (pro "holý stav věcí" nechce autor používat "bombastické slovo bytí") vystihuje snadno přehlédnutelný, nepostižitelný a neuvěřitelný fakt, který umělce fascinuje a odsouvá do pozadí "postmoderní hrátky s interpretacemi".
Je to zkrátka velmi otevřené, osobní a nekonvenční - pro mě osvěžující, pro někoho možná i umanuté a provokující - glosování a uvažování. Svědectví člověka o setkávání se světem v sobě i mimo sebe. Zdá se mi, že by to měl číst (nejen) každý psycholog a psychoterapeut. Texty jsou to humorné i vážné, ale velmi přesné, plné respektu k potřebě člověka ("kdokolii") být v živém kontaktu se skutečností, odpovědně žít, vnímat, usilovat i "bláznit" v zájmu záchrany světa i vlastní duše.
Teprve nedávno se mi dostala do rukou kniha vydaná už v roce 2000 v nakladatelství Argo pod názvem Slovo v našem nitru (z francouzského originálu z roku 1993 ji přeložil Miroslav Šebela). Jde o rozsáhlý rozhovor, který Jean Moutappa vede s Annick de Souzenelle.
Tato žena s neobyčejně hlubokým vhledem do mytické a zejména židovsko-křesťanské tradice je českému čtenáři známa bestsellerem Symbolismus lidského těla, který vyšel i v češtině myslím už ve dvou různých vydáních. V roce 2011 vyšla v nakladatelství Malvern její práce Ženský pól bytí aneb Tečka za Adamovým žebrem, a o rok později tamtéž útlejší knížka Jsme rozdvojeni s podtitulem Příběh Jonáše, proroka, jenž ovládl svůj stín.
Komu jde o dobrodružství ducha, neměl by si Slovo v našem nitru nechat ujít. Autorka je vynikající znalkyní Bible, ale i kabaly a dalších textů - její poznání vychází mimo jiné z širokých jazykových a etymologických základů a hluboké životní zkušenosti. V rozhovoru, který bourá naše zúžené představy o takzvané křesťanské morálce, o pojetí dobra a zla, o základech poznání, roli ženy atd., se podivuhodným způsobem otevírá pohled na nemoci a Pád lidstva i Naději spočívající v tom, že člověk je homo religiosus.
Jiří Jaroš Nickelli, historik
1. Pokud je to z knih, které jsem četl letos, tak rozhodně kniha Richarda W. Sonnenfeldta Svědek z Norimberka (anglický originál Witness to Nuremberg, Arcade NY 2006, překlad do češtiny: Zdeněk Hajník, Columbus 2007). Byl to hlavní americký tlumočník při norimberských procesech, který se z prostého vojína americké armády a transferovaného židovského uprchlíka z Německa přes Británii a Austrálii stal vynikajícím tlumočníkem nepostradatelným při tlumočeních válečných zločinců. Knihu by měli číst především ti soudcové, kteří se zabývají protektorátními kauzami. Možná by pochopili, že říše a protektorát neměly jen šedou masu souhlasícího obyvatelstva, ale i kupu aktivních, dodnes netrestaných zločinců, z nichž někteří jsou zakladateli landsmannschaftů po válce a jiní potomky nacistů. Tato kniha také nemůže být viněna z "bolševické propagandy", což je stigma, kterým současný mainstream zatěžuje starší východní práce o nacismu en bloc…
2. Z událostí doma je to tzv. puč v sociální demokracii jako odstrašující příklad klamání veřejnosti a dělání velblouda z komářího reje na lžíci vody. Je to pohádka z Wericha − schůzka ani oblečená ani nahá, pučisté nepučisté koloběžní…
Ze zahraničních je to jen krok od světové války − sestřelení americké rakety nad Sýrií, kdy námořní flotily stály jen pověstnou míli od sebe a stačil knoflík na světový konflikt. Prozíravost Obamy i Putina to zachránila spolu s papežovou intervencí…
Jakub Grombíř, básník, publicista, redaktor
1. O knihách aktuálně vycházejících jsem toho už v Kulturních novinách napsal dost: o těch, které za přečtení stojí, i které dvakrát moc ne. Značná část současné literatury trpí tím, že příliš ani nemá co říct, a tak jen napodobuje to, s čím měli úspěch jiní. Zmíním tedy knihu starší. Fantastická putování barona Brambeuse (Odeon 1985), napsal ruský spisovatel polského původu Osip Senkovskij (1800−1858), cestovatel a znalec orientálních jazyků, polyhistor z dob, kdy být vědcem ještě znamenalo být také více či méně dobrodruhem. Senkovskij bývá označován za ruskou odpověď na Laurence Sterna, ale Sterne mi vždycky připadal příliš chladně rozumářský a místy až vtipný za každou cenu. Senkovskij propojuje intelektuální ironii se slovanskou těžkomyslností do svébytného stylu, který jako by předjímal existencialismus. Navíc jeho skepse vůči pokroku je na devatenácté století opravdu nevídaná. A protože byl Senkovskij opravdu chytrý, nepotřeboval chytrost předstírat: jeho popis cesty na Novosibiřské ostrovy se čte jako skvělá dobrodružná literatura, i když skrývá vážné poselství.
2. Na zlomové události příliš nevěřím, často je to jen záležitost reklamy. Opravdu zásadní změny přišly dosud vždycky nenápadně a lidé si jich všimli, až bylo pozdě s nimi něco dělat. Kdyby měl člověk soudit jen podle povrchu, nestál uplynulý rok právě za mnoho. Média nás informovala o tolika případech lidské zlovolnosti, hlouposti, destruktivity a sebestřednosti, že by měl jeden chuť zlomit nad celým světem hůl. Ale v každodenním životě to naštěstí tolik poznat není. Většina lidí je pořád ještě normální. A poznal jsem letos také dost těch, kteří se snaží dělat něco užitečného a hledat různé cesty k tomu, aby náš stát a celou planetu udělali obyvatelnějším místem. Jsou to většinou jen malé kroky, ale jejich součet může mít jednou velkou cenu. Konkrétní příklady si s dovolením nechám pro sebe, abych to nezakřikl a také aby někteří nezpychli.
Jiří Jilík, novinář, spisovatel
1. Publikace Pravdivý příběh byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje vydaná Slováckým muzeem v Uherském Hradišti u příležitosti 1150. výročí příchodu cyrilometodějské misie na Moravu. Jde o soubor tří publikací a po jednom CD a DVD nosiči, který umožňuje čtenáři pohled do dávných dějin Moravanů skrze různé žánry. Zatímco jedna publikace sleduje téma v žánru populárně naučném z pera archeologů Luďka Galušky a Miroslava Vaškových (název Křesťanství na Moravě a byzantská misie), ve druhé nalezne čtenář transkripci staroslověnských legend do literárního příběhu spisovatelkou Renatou Štulcovou (název Slovo paměti); tu doplňuje ještě herecká dramatizace vybraných pasáží s využitím hudby Jiřího Pavlici na DVD. Třetí knížka usiluje o pozornost mladých čtenářů komiksovým příběhem (autorka Jiřina Motičáková), k níž je jako bonus přiložena počítačová hra na DVD v prostředí 3D (autoři Tomáš Chrástek a Michal Hlavica). Nejen oním multižánrovým profilem se soubor (jednotlivé části jsou zvlášť neprodejné) odlišuje od běžné knižní produkce; i obsahově se tvůrcům podařilo vytvořit umělecky i faktograficky kompaktní celek.
2. Událost takového rozměru jsem nezaznamenal.
Naďa Johanisová, ekologická ekonomka a environmentalistka
1. Velmi mile mě překvapila a na duši pohladila útlá knížka šumavského dřevorubce, spisovatele a nakladatele Ivo Stehlíka Naplavené dříví (Stehlík, Volary 2013). Jsou to krátké úvahy na konkrétní i obecnější témata, které jsou vždy zakotvené v konkrétním prožitku a zkušenosti.
Autor například vypráví o své každoroční cestě do lesa pro vánoční haluze, a přitom vás dokáže vtáhnout tak, že se tím sněhem brodíte spolu s ním a spolu s ním zároveň přemítáte o životě i smrti a o tom, co je v životě opravdu podstatné. Tahle knížka je pro mě posílením a potvrzením, že i v dnešní podivné době lze žít smysluplný a radostný život, pokud má člověk odvahu poprat se se svými démony. Koupila jsem ji rovnou i několika svým přátelům.
2. Byla to prezidentská kampaň Miloše Zemana, v níž neváhal šířit letáčky s fotkami své dcery v tak krátké minisukni, že není ani vidět, jestli ji vůbec má, čímž myslím posunul laťku v této oblasti do dosud netušených hlubin trapnosti. A pak také mě silně zdeprimovalo jeho následné zvolení - máme nyní za prezidenta člověka, kterého si nedokážu vážit ani jako člověka, ani jako politika, ba naopak k němu cítím pohrdání. Nevěřila jsem, že by ho národ zvolil, takže to pro mě bylo současně i objevné…
Aleš Máchal, ekopedagog
1. Ediční centrum brněnské Lipky připravilo a před měsícem vydalo knížku Pavla Nováčka (docenta Univerzity Palackého v Olomouci a vedoucího tamní Katedry rozvojových studií) nazvanou Od Noemovy archy k Titaniku a zase zpátky. Autor se v ní zamýšlí nad alternativami k udržitelnému rozvoji lidské společnosti, k nimž může patřit např. udržitelný ústup, a nad možnostmi i riziky transformace naší civilizace do přijatelné a nadějeplné podoby (viz též http://www.lipka.cz/lipka?idk=zbozi29|1). Četba této pozoruhodné publikace se spoustou biblických i literárních citátů může být myšlenkovým obohacením pro všechny nelhostejné lidi nejen v době Vánoc.
Knížka editora a hlavního autora Václava Cílka s tajemným názvem Tři svíce za budoucnost (návody jak přežít konec světa) se v blízkém budoucnu může stát ceněnou rukovětí každého méně majetného (a) environmentálně odpovědnějšího občana, byť na mnohé (obzvláště obhájce doktríny neustálého hospodářského růstu) asi působí spíš jako alarmistický výstřelek či kuriozita. Filosofové a sociologové zde s nadhledem uvažují nad možnými scénáři vývoje světa, ve kterém materiální a energetický luxus bude pro většinu lidí spíše vzpomínkou na dobu jejich dědů, praktikové dobrovolné skromnosti popisují mnohé konkrétní návody a doporučení, jak vyjít s málem, leccos si vypěstovat a vyrobit, nepropadat malomyslnosti a vlastně nesnižovat kvalitu svého života. A tak navzdory chmurným předpovědím působí knížka docela optimisticky, a to je dobře.
2. Zklamu tazatele, neboť zřejmě nejde o událost přelomovou ani bůhvíjak objevnou, zato však pro mnohé z nás radostnou: velmi si cením houževnatého úsilí lidí kolem Vladimíra Morávka z Husy na provázku v jejich snaze pojmenovat po Václavu Havlovi uličku pod Petrovem vedoucí (nezamýšleně symbolicky) k Živé vodě. Věřím, že se to přes všechna protivenství nakonec podaří (pozn. red.: k 10. prosinci 2013 se již podařilo).
Jiří moravský Brabec, publicista, redaktor
1. Terry Pratchett: Šňupec. Žádná velká literatura, ale příjemné čtení. Vzhledem k nemoci autora mám radost z každé nové knihy, kterou na Smrťovi vyvzdoroval.
2. Negativní: Od vnitropolitické situace jsem očekával mnoho neblahého a nebyl jsem překvapen skoro ničím. Ovšem rozhodnutí soudu, že prodat poslanecký mandát za koryto lze beztrestně, je vpravdě zlomové, zásadní a objevné.
Pozitivní: Papež František I. a jeho snaha o změnu v římskokatolické církvi. Dává mi to naději.
Kulturní: Rozpoznat, co bude z hľadiska déledobého zásadní přínos roku 2013 pro kulturu u nás, natož ve světě, chce jasnozřivost, jakou nemám. Přesto si troufnu prohlásit, že start televizního kanálu ČT art to nebude. Ale řekl mi jeden nový známý, že má novou podsvícenou čtečku knih a že je to čtení příjemné jak z knihy klasické, a že už v ní má přes osm set knih. Představa středostavovských rodin s bohatými e-knihovnami je pro mne libá.
Petr Slinták, filmový badatel a rozhlasový redaktor
1. Poukázal bych na knihu, která vyšla už předloni, ale zaslouží si pozornost nejen proto, že získala cenu Magnesia litera. Kinematografie zapomnění od filmového badatele a scenáristy Štěpána Hulíka nám přibližuje dobu, kdy se likvidoval český filmový zázrak a lámaly či obnažovaly charaktery konkrétních lidí. Obraz normalizace ve filmovém studiu Barrandov je jakýmsi fokusem na výsek české reality přelomu 60. a 70. let. V popisu nenaplněných nadějí, zmařených projektů, podpásových mocenských her a likvidace názorově svobodnějších jedinců se nám totiž odkrývají též kořeny morálního marasmu dnešní české společnosti. Útoků proti skutečné kultuře a kulturnosti jsme tak svědky i třiadvacet let po tzv. sametové revoluci.
2. Nečekaný a svým způsobem i obdivuhodný krok papeže Benedikta XVI. a následná volba argentinského arcibiskupa Jorge Maria Bergoglia na papežský stolec. Málokdo čekal, že vatikánské konkláve bude v předčasné volbě takto reformně naladěné. Řekl bych, že dosah jarního rozhodnutí předčí všechna očekávání. Katolická církev se díky novému papeži Františkovi, jenž svým pastýřským jménem propojuje jezuitskou a františkánskou tradici, octla na prahu nové cesty a nyní všichni očekávají, kam a s jakým odhodláním skutečně vykročí. V českém kontextu je tento fakt o to zajímavější, že místní církev, zdá se, v lecčems směřuje jinam, než hlásá a doporučuje nynější nástupce apoštola Petra.