Egypt z první ruky
K moderní egyptské literatuře se český čtenář často nedostane, například od nobelisty Nagíba Mahfúze vyšel pouze Skandál v Káhiře, ještě v šedesátých letech. Překlad knihy Jakobijánův dům tak přichází jako na zavolanou.
Dnes už víme, že očekávání vkládaná do tzv. Arabského jara jako příklonu muslimského světa k západnímu typu demokracie se převážně nenaplnila. Někde vedly protesty k brutálnímu rozdrcení opozice (Bahrajn), jinde alespoň k vágnímu příslibu uvolnění poměrů (Maroko, Jordánsko), někde autokratický režim vystřídaly zmatky a nevybíravý boj různých frakcí o moc (Tunisko, Libye), nejtragičtější osud postihl Sýrii, kde dosud zuří otevřená občanská válka s masakry civilistů. Také Egypt zažívá složité časy a světová média přinášejí každou chvíli zprávy o pouličních násilnostech. Zdá se, že problémy nejlidnatější arabské země jsou příliš velké na to, aby je vyřešila pouhá změna vlády.
Kniha egyptského spisovatele Alá'a al-Aswáního Jakobijánův dům tak není jen fiktivním příběhem několika obyvatel Káhiry, ale může nám také lépe než česká média pomoci pochopit, co se v oné zemi vlastně děje. Rychlý pád zdánlivě neotřesitelného samovládce Husního Mubaraka mnohé překvapil (naši novináři totiž čerpají informace o Egyptu spíše z katalogů cestovních kanceláří než ze zpráv Human Rights Watch, která Mubarakův režim už dávno označovala za represivnější než třeba ten kubánský) a málokdo se orientuje i v následujícím vývoji. Od al-Aswáního (který se sám angažoval v protimubarakovském hnutí Kifaja) se tedy můžeme například dozvědět, proč egyptská armáda a policie nechtějí za žádnou cenu pustit moc z rukou - Muslimské bratrstvo, které má podporu velké části Egypťanů, se jim po dlouhých letech skryté špinavé války věru má za co mstít.
Byl jednou jeden dům
Patricijský desetipatrový činžák v pařížském stylu, který si na prestižní adrese v centru Káhiry nechal postavit bohatý arménský obchodník, názorně dokumentuje úpadek Egypta v druhé polovině dvacátého století. Svržení Brity vydržovaného královského režimu nepřineslo svobodu, ale primitivní vojenskou diktaturu: za Násira tvrdě etatistickou, za jeho následovníka Sadata naopak bezohledný kapitalismus, z něhož profitovaly zase především stranické špičky. Elity ze země postupně odešly, luxusní byty zabrali zbohatlíci spojení s novým režimem a kdejaký kumbál obsadily masy chudých přistěhovalců z venkova, vděčných za jakoukoli šanci bojovat o svoje místo na slunci.
Odpudivost sekulárního režimu celkem logicky vedla k rostoucí popularitě i nesnášenlivosti fundamentalistů. Děj románu se odehrává na počátku devadesátých let, je v něm zmíněna i válka v Perském zálivu jako další trauma: většina lidí zkrátka nedokáže pochopit, proč by měli egyptští vojáci bojovat po boku Američanů proti svým iráckým souvěrcům. Aby režim obhájil svoji linii, nezbývá mu než přitvrdit represe, včetně mučení všech jen trochu podezřelých osob.
Káhira s předměstími má oficiálně přes patnáct milionů obyvatel, ale připouští se, že ve skutečnosti jich bude spíš něco přes dvacet, možná až třicet milionů. Při takových počtech nepřekvapí, že hodnota jednotlivce je dost nízká. Celý systém je založen na nespravedlnosti a obludně rozbujelé korupci. Kdo chce být úspěšný, nesmí mít žádné skrupule. Všichni jsou nespokojení, ale každodenní starosti o uživení jim neumožňují usilovat o změnu. Al-Aswání hořce konstatuje: "Jakákoli politická strana, která pořádá volby a je u moci, musí vyhrát, protože Egypťané potřebují podporovat vládu. Náš Pán je takové stvořil."
Nápad použít dům s jeho obyvateli jako metaforu společenské situace samozřejmě není nový. Například Dům Jana Křesadla je sarkastickou bajkou, v níž příhody emigranta usilujícího o restituci pražského činžáku vystihují neurvalou atmosféru prvních posametových let. James Gordon Farrell v románu Nepokoje zase líčí zchátralý, kdysi luxusní hotel s jeho bizarními obyvateli jako obraz rozkladu angloirské aristokracie, která chtě nechtě musí předat vládu nad ostrovem opovrhované katolické většině.
Obyvatelé domu zastupují různé složky egyptské společnosti. Hlavní hrdina, pan Zakí, je představitelem odcházejícího světa; elegantní kosmopolitní elity spojené s královským režimem, kterou život naučil všechno o tom, jak peníze utrácet, nikoli však, jak je vydělávat. Autor jej popisuje ironicky, ale s jistými sympatiemi: i ve své komické zvetšelosti si Zakí nese jistou noblesu, která jej ostře odlišuje od čističů bot proměněných ve všemocné oligarchy (při jejich popisu al-Aswání sahá až ke karikatuře, která se však od reálných předobrazů zřejmě příliš neliší).
Dva mladí obyvatelé Jakobijánova domu reprezentují všeobecnou ztrátu iluzí. Prakticky založená Burajna záhy pochopí, že "tahle země není naše, patří těm, kdo mají peníze", a východisko vidí v odchodu do ciziny. Svému bohatému milenci říká: "… až budete stát dvě hodiny na autobusové zastávce nebo třikrát denně přestupovat a denně se kodrcat jako hlupák, abyste se dostal domů, až se vám zřítí dům a vláda vás nechá s celou rodinou sedět ve stanu na ulici, až vám bude policista nadávat a zbije vás jenom proto, že jedete v noci mikrobusem, až budete celý den obcházet obchody a hledat práci a na žádnou nenarazíte, až z vás bude mladý vystudovaný muž a v kapse nebudete mít víc než libru, anebo dokonce vůbec nic, pak pochopíte, proč nenávidíme Egypt." Naproti tomu naivní student Táha reaguje na vládnoucí cynismus přimknutím se k jedinému ideálu, který je po ruce a který nabízí nějakou alternativu: stane se radikálním islamistou a posléze teroristou, ochotným obětovat v boji s nenáviděným režimem vlastní život.
O čem se nemluví
V předmluvě popisuje al-Aswání těžkosti, které měl s vydáváním svých knih: egyptská ediční politika byla v rukou pologramotných byrokratů, kteří si nenechali ujít žádnou příležitost k šikaně intelektuálů. Nakonec ale Jakobijánův dům vyšel, byť v malém nezávislém nakladatelství, prodával se, překládal do mnoha jazyků, dokonce podle něho v Egyptě vznikl celovečerní film (natočil ho v roce 2006 režisér Marwán Hamid). Zkusme si představit, že by v Československu osmdesátých let někdo publikoval román naturalisticky popisující praktiky Státní bezpečnosti. (Tím samozřejmě Mubarakův režim nehájím, zkorumpovaný a brutální byl jistě značně, ale ke skutečné totalitě mu chyběl pořádný kus sofistikovanosti.)
Al-Aswání také ukazuje, že za onou sexuální zdrženlivostí, na které si islám tolik zakládá, je velký kus pokrytectví. Pohlavní zneužívání je běžným jevem, který v případě bohatých a mocných prochází bez potíží. Také homosexualita, ač halasně popírána, samozřejmě existuje a nucená pokoutnost vede k tomu, že nabývá značně patologických podob. Podle autora jde v Egyptě všechno jaksi k horšímu, země se stává stále méně příznivým místem k životu. Zbývá jen nostalgická vzpomínka na útulné čisté bary, které kdysi patřily ke koloritu káhirských ulic. Islamistické tažení proti alkoholu tyto podniky zlikvidovalo (režim sice nepustil fundamentalisty k politické moci, nedokázal však zabránit jejich neformálnímu vlivu v každodenním životě), opilci však pochopitelně nevymizeli; jen se přestěhovali do špeluněk na předměstí, jako je románový bar Cairo, zpravidla propojených s organizovaným zločinem.
Navzdory atraktivnímu a aktuálnímu tématu je Jakobijánův dům ovšem především beletrie, je tedy na místě pár slov o autorově stylu. Al-Aswání píše čtivě a místy i vtipně, dokáže čtenáře udržovat v napětí střídáním jednotlivých dějových linek. Jeho postavy jsou navzdory neskrývané modelovosti přesvědčivé, chápeme jejich radosti i starosti. Problémem knihy je tradiční orientální mnohomluvnost a pedagogický sklon vysvětlovat co nejvíce. Autor má tendenci k předvídatelným truismům: například když některou postavu potká něco nepříjemného, následuje odstavec, který detailně vylíčí, že se dotyčný cítil špatně. Zbývá jen minimální prostor pro čtenářovu vlastní interpretaci faktů. Arabský svět je zkrátka postmodernou dotčen jen okrajově, spisovatel je v něm dosud pokládán za svědomí národa (což ovšem předpokládá i ochotu nést v případě potřeby vlastní kůži na trh) a tradiční vypravěčství stále platí za hodnotu nejvyšší.
Alá'a al-Aswání: Jakobijánův dům. Přeložila Jitka Jeníková. Jota, Brno 2012.