Jít spát unavený a vědět proč
Laure, reklamní grafička, dlouho nemohla identifikovat pach, který Patricka neustále obklopoval. Nebyl to nijak zvláště nepříjemný odér, přesto mírně dráždil. Záhada se vysvětlila, jakmile Laure zjistila, že Patrick jezdí ve svém starém autě na vysmažený slunečnicový olej. Patrick má rád staré, už lidmi odvržené stroje. Když se pak u půlnočního vína dozvěděl, že Laure se bojí medúz, chytil ji za ruku a řekl: "Pojďme se koupat." Uprostřed nočního jezera vykřikl: "Medúza!", Laure se mu celá polekaná vrhla do náruče a za dva roky měli svatbu. Byla to velká svatba, hostili celou vesnici, asi sto padesát lidí, museli zabít své dva berany a dvacet kachen.
Patrickovi rodiče přišli do vesnice ze Severu. Od šedesátých let docházelo v severních regionech k zavírání uhelných dolů a bylo tam čím dál těžší sehnat zaměstnání, na Jihu bylo příležitostí více. Patrickův otec nemá téměř žádné vzdělání, v dětství ho adoptovala rodina, která jej zneužívala jako otroka na práci. Patrick disponuje výjimečnou pamětí, svůj život si souvisle vybavuje od druhého roku. Tehdy žil ještě ve městě, v kamenném domě, který musel ustoupit výstavbě nového multifunkčního sálu. Přestěhování na venkov mu změnilo život. Když v deseti poprvé řídil traktor, rozhodl se, že bude zemědělcem, ve čtrnácti své matce oznámil, že až vyroste, chce žít v autarkii, ta mu tehdy odvětila: "Tam je ale zima!", ve dvaceti začal hospodařit na svých pozemcích a byl zvolen obecním zastupitelem.
Poté, co jako šestnáctiletý učeň na vinařské škole viděl, kolik cisteren chemických prostředků lijí vinaři z tohoto slavného vinařského kraje kvůli své chamtivosti do vzácné země, a tak i do vína, a jak pančují samotné víno, rozhodl se, že jako zemědělec nebude chemii nikdy používat. Hnojí trusem zvířat, která chová (kromě trusu vlastního - má suché záchody); až si jednou koupí vysněný kousek vinic, bude do nich místo aplikace odtravňovacích směsí sázet byliny, které plevel vytlačují a žijí s vínem v symbióze. Když je potřeba vyčistit zarostlé pole, nepotřebuje sekačku, požádá Laure, aby tam pustila své dva koně, které od něj dostala jako svatební dar. Laure už dávno nepracuje jako grafička, pomáhá Patrickovi s farmařením a kromě toho absolvovala několik kurzů hippoterapie, které se příležitostně věnuje v podobě hodin strávených ve společnosti koňů a dětí s poruchami chování.
Čtyři dny v týdnu žijí bez elektřiny v mongolské jurtě, sprchují se a nádobí umývají ve vodě z potoka, pitnou vodu nosí od Patrickových rodičů bydlících nedaleko. Jurta je z jedné strany obklopena neprostupným lesem, z druhé strany je pastvina pro kozy, kozla, ovce, osla, husy. V ohradách u potoka pak chovají několik malých černých prasat, koně tráví většinu času v ohradě vzdálené od jurty asi pět set metrů. Před jurtou se nachází terasa a pod ní pec na chleba, kterou Patrickovi postavil kamarád zedník ke svatbě. Patrick se naučil péct chleba v Quebecu, kde pracoval čtyři měsíce jako dobrovolník.
V pátek a v sobotu jezdí Patrick a Laure v Peugeotu, dodávce z roku 1969, po okolních vesnicích a prodávají své certifikované bioovoce, biozeleninu, Patrickův chleba, místní víno, místní ovčí sýr nebo klobásy. Disponují stále se rozšiřující sítí zákazníků, kteří vítají, že si mohou do svého košíku vybrat, co chtějí, znají původ zboží, jeho výrobce, a navíc nemusí dojíždět do dnes již často vzdálených obchodů. Nejedna zastávka se mění v konverzaci trvající i několik desítek minut, což patří k obchodu, jak Patrick rád s úsměvem komentuje: "Ça fait partie du business!" Akceptují platbu v lokální měně, jejíž vznik iniciovala jedna z nejlepších zákaznic a kamarádka Patricka a Laure, a protože své klienty znají osobně, prodávají i na dluh.
Zbývající tři dny v týdnu tráví ve stodole z dvanáctého století, asi šedesát kilometrů od jurty v kraji vína a švestek, kterou Patrick koupil, protože majitel pozemku ve vesnici jeho rodičů, o nějž měl Patrick původně zájem, porušil svůj slib. Když tento člověk viděl, co způsobil, prodal výhodně Patrickovi pozemek, na kterém se dnes nachází jurta. Tak se Patrick stal majitelem dvou od sebe vzdálených parcel, což mu dělá starosti, protože neví, pro kterou se rozhodnout, a musí dělit své síly. Stodola je zajímavá tím, že v ní přežil celou druhou světovou válku, nacisty nezpozorován, jeden sedlák i s kravami. Její stáří je dokázáno, protože konstrukce stodoly obsahuje trámy ze dřeva použitého i při stavbě blízkého zámku, tehdy spíše hradu. Patrick se pustil do rekonstrukce stodoly, střecha, jejíž opravu vedl jeho otec, který se živil i výrobou trámů, je jako nová.
S Laure a Violette bydlí v jedné místnosti, kterou pro tento účel v zadní části stodoly upravili. Violette je roční dcera Laure a Patricka, velmi citlivá na hudbu, snad i proto, že jí často pouštějí východoevropské písničky (mezi nimi i tři české, "Komáři se ženili…"). K prvním Vánocům jí darovali a vysadili čtyřicet ovocných stromů; nechtějí, aby používala dudlík, ale aby vše, co chce vykřičet, vykřičela, co by chtěla říct, řekla.
Na svou farmu zvou dobrovolníky, ti jim za jídlo a nocleh pomáhají s prací. Patrick s Laure si nemohou dovolit jezdit po světě, a tak nechávají svět jezdit k nim. Dobrovolníci se na několik týdnů stávají skutečnou součástí rodiny a širší komunity, se kterou se seznamují prostřednictvím prodeje z dodávky. Lotyši a Čechoslováci se pak dle zkušeností rádi koupou v potoce za jurtou, teče v něm totiž nová voda, pramen se nachází pár desítek metrů proti proudu.
Patrick s Laure nejsou extremisté, ve stodole, kde pobývají půl týdne, mají pračku, mají internet v mobilu, a Laure pomalu, ale jistě buduje pro své děti knihovnu. Nežijí odříznutí, několikrát do měsíce zvou své přátele na večeři a ti jim to se stejnou frekvencí oplácejí. Já osobně bych jejich život žít nemohl, s překvapivou určitostí jsem si ověřil, že ke štěstí potřebuji město jako strukturu, ale o to tu přeci vůbec nejde. Důležité je to, co je na jejich bytí nejcennější: skutečnost, že když člověk chce, tak jde všechno. Alternativy jsou životaschopné a svět jde měnit k lepšímu. Nenaděláte nic!