Možnosti básníkova slova v poezii Vladimíra Vokolka
Rozhodla jsem se představit básnické dílo tohoto pardubického rodáka exkurzem do jednoho z jeho klíčových míst, do místa zlomu, v němž se měnilo pojetí poezie a básníka. Proto budou v centru mého zájmu především verše z 50. let, v nichž je onen zlom ztvárněn.
Básník se totiž v určitém momentu své tvorby ocitl v situaci, kdy jeho dosavadní pojetí básnictví selhalo. Své poslání původně chápal jako službu Božímu Logos, což je velice zřetelně vyjádřeno v debutu, v Poutní písni k dobrému lotru, v němž je vztah básníka-proroka a Boha vyjádřen coby vztah hlasu a Slova v tom smyslu, že člověk je povolán dát svůj hlas do služeb Slova. Hříchem ztrácí schopnost svému poslání dostát, pokáním a odpuštěním jí znovu nabývá, znovu se stává hlasem němému Slovu, jímž je myšlen Ježíš Kristus.
Použila jsem termín Logos, který znamená slovo a poukazuje jednak k antice, jednak ke křesťanství. V pojetí antické tradice se jím míní pořádající princip kosmu, přičemž řád je člověkem postižitelný a stává se základem uspořádání lidských skutečností. V tradici biblické je Slovo základní formou Božích zásahů ve světě. Na rozdíl od antiky, kde bylo logos vnímáno jako nadčasový řád, v biblickém pojetí je jedinečným historickým jevem. V biblickém kontextu je Slovo skutečností, ne pouhým odkazem na ni. Svět je Slovem tvořen a pořádán. Nejhorší situací, v níž se může člověk ocitnout, není, když jej Boží Slovo odsuzuje, neboť v tom případě stále trvá kontakt s ním, který člověka pozvedá. Navíc onen odsudek směřuje k nápravě a obnově. Vskutku zlé je, když Slovo zcela umlkne. Logos je rovněž druhá Božská osoba, Syn, Ježíš Kristus. On je definitivním Božím Slovem, definitivním zjevením. V něm je absolutně uskutečněna možnost, že jsoucí je vyslovitelné. Možnost slovního vyjádření lidí je založena právě Božím Slovem, což je významné, neboť toto pojetí odpovídá vnímání slova básníkova v poezii Vladimíra Vokolka.
Řád je ve Vokolkových verších odvozován od Logos, přičemž to odpovídá spíše biblickému pojetí. V rané poezii se řád projevoval například v naději na nápravu lidského provinění, v naději na odpuštění. Vina byla součástí určitého modelu, stejně jako následné odpuštění. Zhřešivší člověk vlivem utrpení došel k poznání své viny a kál se, bylo mu odpuštěno a umožněno začít znovu. Od 40. let je v autorových verších tematizována apokalypsa. V souvislosti s tím se objevuje také nový model: provinilí lidé jsou marně vyzýváni k pokání, takže po soudu, který nastává, musí přijmout trest. Jakkoli se to může zdát tvrdé, pořád se nacházíme ve sféře řádu. Bůh s lidmi komunikuje, byť je touto komunikací potrestání. Boží Slovo, jakkoli pro člověka náročné, je dostupné. Na tomto řádu se zakládá smysl lidského života s veškerými bolestmi podobně jako smysl dějin plných křivd a utrpení. Role básníka je v nastíněné situaci stále zřejmá: sloužit Logos, zprostředkovávat je lidem.
Ve verších z 50. let se situace dramaticky proměňuje: básník ztrácí kontakt s Logos, s Bohem. Dostává se tak do situace horší, než když Logos člověka odsuzovalo pro jeho viny a hrozilo soudem a trestem. Vyjadřuje ji takto: "Jsme v půli příběhu na útěku / daleko od sebe v ztraceném věku / a všeho je půl. Jsme v neuzavřeném / podobenství o Synu ztraceném a nenalezeném, / v nejasném dohadu mezi těmi dvěma, / zřetelnou tvář z nich nikdo nemá." (Ve znamení ryb). Situace je chápána coby podobenství o nepřítomnosti Logos ve světě. Oním Logos je Boží Syn (proto je slovo Syn v básni psáno s velkým písmenem). Bez kontaktu s Logos přestává básník ve svém životě, v historii a dobovém dění vnímat smysl.
Za těchto okolností je třeba psaní poezie nově odůvodnit, nově definovat poslání básníka. Zásadní je přitom problém "materiálu" poezie, kterým je řeč. Její transcendentní zakotvení přestává být zřetelné, vyvstává naopak její lidský rozměr. Jazyk doby, v níž verše vznikaly, byl dřívějším principům Vokolkovy poezie (být hlasem Božímu Slovu) přímo nepřátelský: "A stejně řeč - kde nesla boží slovo, / tam musela mlčet" (Hic iacet). Slova tím pozbývají důvěryhodnost, přestávají odpovídat skutečnosti. Pochybnosti ohledně řeči vedou k hledání alternativ. Možností je odmlčet se, opustit sféru slova a ponořit se "do smyslu obrázkové řeči" (Ve znamení ryb). Básník však přiznává, že návrat k obrázkové řeči, tedy před slova, možný není. Nelze-li se obrátit k jinému "materiálu", nabízí se alternativa na své poslání rezignovat a psát verše, v nichž by bylo možno ukrýt se před tvrdou realitou. Opustit své poslání ovšem znamená, vzdát se sám sebe, opustit to, co je pravou podstatou a jádrem osoby, vystoupit definitivně z konstitutivního vztahu s Bohem. Tuto eventualitu básník chápe jako hřích, a proto ji odmítá.
Jestliže se však básník odmítl svého poslání vzdát, musel se nakonec přece jen spokojit s lidským slovem, které mu zbylo coby nedokonalý ovšem jediný použitelný "materiál". Obrací se proto k jazyku, který ideologicky zneužívaný nese všechny stopy dobového dění. Příklon k řeči doby se zvláště zřetelně ukazuje ve sbírce Monology do telefonu. Setkáme se v ní s četnými frázemi, dále pak s moderními a v poezii nezvyklými slovy a souslovími ("To je dobrý, to se vsákne"; "Všechno je uhozené"; "v epochálním filmu Vítězné Civilizace / v hlavní úloze fenomenální Tom Mix"; atd.). Vlivem obratu k lidské řeči dochází též k fragmentarizaci a redukci melodičnosti.
Mohlo by se ovšem zdát, že básník smířením se s pouze lidskými slovy a také ztvárňováním pochybností o Bohu na své poslání přece jen rezignoval, že přestal usilovat o poznání Logos. Je to nicméně zdání klamné. Navzdory nesnadnosti či přímo nemožnosti totiž stále hledá "poslední slovo, zhuštěnou zkratku / toho prvního, co bylo na počátku" (Monology do telefonu). Věří v existenci a moc Logos, přestože sám slyší pouze "šumy". Prostřednictvím nedokonalých lidských slov se snaží k Logos přiblížit, poctivě referovat o skutečnosti, která tato slova přesahuje. Ale básníkův hlas se nemůže znovu stát hlasem němému Slovu, tento návrat také není možný.
Trvá tak otázka, jak dostát poslání v situaci, kdy chybí kontakt s Logos. Básník nemůže bez přetvářky sdělovat určitý smysl, neboť vědomí smyslu sám ztratil. Není již schopen zvěstovat lidem v plné síle Logos, v něž sice nepřestal věřit, o něž se však již nemůže opřít. Navíc jej tíží vědomí nedostatečnosti lidské řeči. Řešení, a tím i smysl své tvorby nachází v úkolu o nastalé situaci referovat, a to jazykem, který má k dispozici. Tak dochází k proměně charakteru poezie. Dříve pramenila z Logos, nyní oproti tomu vyrůstá z lidské situace a snaží se k Logos pozvednout. Básník vkládá do veršů pochybnosti o možnostech lidské řeči, bolest ze ztráty Logos, své nejistoty, ale také víru a odhodlání. Jeho víra je o to věrohodnější a dnešnímu čtenáři srozumitelnější, oč otevřeněji nechává zaznít pochybnostem.
Životní data
1. ledna 1913 se Vladimír Vokolek narodil v Pardubicích. Jeho otec, knihtiskař Václav, a matka Helena měli již dva syny Vlastimila a Vojmíra. Po Vladimírovi se jim narodila ještě dcera Květa. Václav měl navíc z prvního manželství syna Antonína a dceru Marii.
1933 Vladimír Vokolek odmaturoval. Poté odešel studovat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se češtinou, francouzštinou a filosofií.
1937 Otiskl první verše (v časopise Akord).
1938 Debutoval knihou Poutní píseň k dobrému lotru.
1939 Vydal sbírku Tolikrát obětovaná.
1939 Vysoké školy byly uzavřeny, a proto se student Vladimír Vokolek vrátil do Pardubic.
1940 Vydal esej První blahoslavenství a sbírku Žíněné roucho.
1945-1946 Vladimír Vokolek absolvoval knihovnické kurzy.
1946 Svatba Vladimíra Vokolka a Věry Honetschlägerové.
1945 Vydal knihu Národ na dlažbě.
1946 Vladimír Vokolek se stal ředitelem Okresní lidové knihovny v Děčíně. Vydal knihu Cesta k poledni.
1947 Vladimírovi a Věře se narodil syn Václav.
1949 Byl odvolán z ředitelského postu. Ve stoupě skončila k vydání připravovaná sbírka Vyprodaný čas.
1956 Byl propuštěn z knihovny. Pracoval jako učitel na základní škole.
1967 Vyšla sbírka Mezi rybou a ptákem.
1968-1970 Působil jako redaktor časopisu Dialog.
1972 Vyšla sbírka Atlantis (jako soukromý tisk).
1970-1973 Nezaměstnaný.
1973 Odchází do důchodu.
1984 Vyšla sbírka Ke komu mluvím dnes.
23. července 1988 Zemřel v Ústí nad Labem.
1991 Vyšla sbírka Kroužení.
1994-1999 Vychází postupně šest svazků Spisů Vladimíra Vokolka:
Absurdanda (prózy)
Tak pravil Švejk (próza)
Oidipovské variace (eseje)
Ke komu mluvím dnes (básně)
Mezi ohněm a vodou (básně)
Vyprodaný čas (básně)