Živočichopis jedné redakce
"V novinách to tak chodí - to, co bylo včera nejdůležitější na světě, je dneska bezvýznamné," píše Tom Rachman ve svém románu z mediálního zákulisí.
Román londýnského rodáka žijícího v Kanadě Toma Rachmana (1974) Imperfekcionisté je debut, jak má být: drzý, vtipný, svižný. Bourá jeden z konstitutivních mýtů současného světa, tedy představu, že pracovníci médií jsou vysoce kompetentní profesionálové, nestranně zprostředkovávající důležité informace (oblíbené klišé, které už nikdo kromě novinářů samých nepoužívá, hovoří o "hlídacích psech demokracie"). Titulní "imperfekcionisté" je přesně ten druh slova, v jakých si novináři libují: nikdo přesně neví, co to znamená, takže se to dá použít v jakékoli situaci a navíc vzbudit dojem intelektuální nadřazenosti.
Kniha se odehrává v anglicky psaném deníku (v knize ani jednou nezazní jeho jméno) vydávaném v Římě pro celý svět. Jakkoli sebevědomě se tváří, ve skutečnosti je ekonomicky katastrofálně ztrátový - vlastně vždycky byl. Vznikl před více než půlstoletím z rozmaru amerického milionáře, který jej zřídil pro svoji milenku s žurnalistickými ambicemi (její manžel dostal jako cenu útěchy post šéfredaktora). Majitelovy peníze umožňovaly novinám nejen vycházet, ale i vzbuzovat dojem, že jde o seriózní a vlivné médium. Všechno změnil nástup internetu, který učinil tištěné zpravodajství zbytečným; vydavatelé ztratili zájem o list, jenž pro ně už není zdrojem prestiže a nenápadně, leč nezadržitelně upadá.
Karel Hvížďala na obálce knihy píše: "Román je možné interpretovat jako metaforu blížícího se konce jedné civilizace založené na alfabetické kultuře." My, co nemusíme brát takové ohledy, si můžeme povšimnout, že minimálně stejně dobře by šli Imperfekcionisté interpretovat jako metafora současného stavu kapitalismu. Co jedna generace v poválečné euforii vybudovala a druhá dokázala přes všechny těžkosti udržet v chodu, to ta třetí s klidem zlikviduje, protože k tomu nemá absolutně žádný vztah: peníze se jí už dokážou množit samy, bez souvislosti s nějakou hospodářskou činností.
Sex ve městech
Rachman své hrdiny nijak nešetří. Novináři mají věčný sklon bohorovně radit celému světu, ale své vlastní životy nezvládají, hektické honění uzávěrek z nich udělalo povrchní neurotiky. Neustále řeší nějaké milostné aféry, protože vztahy, jak napsal Zygmunt Bauman, jsou náboženstvím naší epochy - přitom jejich egocentrismus logicky vylučuje vybudování funkčního vztahu ke komukoli. Jejich světu vládne přetvářka a zákulisní podrazy, rutinně sepisují stále stejné články, v nichž předstírají, že něčemu rozumějí: "zprávy jsou často jen jiný název pro redaktorovy zájmy". Za cynickým světáctvím se skrývá neustálý strach o kariéru, o níž nerozhoduje ani tak kvalita odvedené práce, jako schopnost přesvědčit nadřízené o své nepostradatelnosti.
Proto dnes novináři píší tak monstrózní nesmysly - zvykli si na určitý životní standard a chtějí si ho udržet i v době snižování nákladů, kdy je propuštěn každý, kdo nestačí tempu. Proto vznikají články, které například smrtelně vážně zkoumají vliv globálního oteplování na zmrzlinářský průmysl.
Není pochyb o tom, že Rachman je dobrý spisovatel. Zručně propojuje osudy jednotlivých hrdinů, střídá časové perspektivy, má cit pro detaily a vtipné dialogy. Novinářské prostředí zná z vlastní zkušenosti, dokáže navodit požitkářskou atmosféru Říma a Paříže s jejich všudypřítomnými bistry a kavárnami. Postavy v knize jsou plné života, ať je to despotický mrzoutský editor, podivínská bohatá stařena žijící ve světě deset let starých novin nebo protřelý válečný reportér, jehož jedinou výraznou vlastností je nebetyčná drzost.
V případě Roryho, milence zakomplexované ekonomické redaktorky, je trefně vykreslen určitý typ současného mladého muže, v západní společnosti dosti rozšířený: stále něco studuje, ale nic o ničem neví, cestuje po celém světě, aniž by ovládal nějaký jazyk, hraje si na bohéma, aniž by měl stopu jakéhokoli uměleckého talentu, a navzdory halasně hlásané nezávislosti parazituje na všech okolo.
Rachman si dokáže pohrát s portréty jednotlivých postav a vykreslit jejich utajované soukromí (každá kapitola je věnována jednomu zaměstnanci novin a je uvedena obzvlášť frázovitým titulkem z jeho dílny), aniž by se mu románový celek rozpadl. To není rozhodně samozřejmá schopnost, stačí se podívat na většinu současných bestsellerů, obzvláště českých.
Euforie nad tím, že konečně vyšel román, který má hlavu a patu, by ale neměla zastínit skutečnost, že Rachman vlastně nic nového neříká. Že novinářské prostředí přitahuje hochštaplery a intrikány, víme už například z Maupassantova Miláčka. Imperfekcionisté připomínají bestsellery Arthura Haileyho nebo Johna Grishama, zasvěceně a čtivě zavádějící čtenáře do atraktivního prostředí, kam by se jinak nedostal.
S popkulturou spojuje Rachmana také behavioristické zjednodušování psychologie postav: šéfové jsou sprostí na podřízené, protože mají sami šrámy na duši, v kostýmcích upjaté kariéristické čtyřicátnice vlastně jenom potřebují pořádného chlapa. Může to tak být, někdy to tak bývá. Jenže od opravdu dobrého spisovatele bychom snad mohli čekat, že se nespokojí s prvním nabídnutým vysvětlením, které zavání efektním figurkařením. Rachman svým autorským naturelem připomíná Michala Viewegha, doufejme, že ho nepostihne pád do elegantně nezávazného klepaření společenských rubrik.
Tom Rachman: Imperfekcionisté. Přeložila Ivana Kuglerová. Host, Brno 2013.