Obyčejné věci, které samy sebe zvýrazňují
Třetí výstava této sezóny v Galerii z ruky v Křížovicích na Brněnsku uvádí obrazy Oldřicha Tichého. Rokem ukončení akademického studia náleží ke generaci poloviny 80. let. Přestože to nebyla doba tvůrčí svobody dle vlastní volby, Tichý si ji houževnatou umíněností dokázal podivuhodně uhájit. Od listopadu 1989 v tom spojitě pokračuje.
Je rodákem ze Zlína (1959). V letech 1974–1978 studoval malbu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v letech 1980–1986 na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. František Jiroudek). Je členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Na výtvarné scéně se etabloval před pětadvaceti roky výstavou v Kulturním středisku Blatiny v Praze. Brzy dostal příležitost představit se autorskou výstavou v cizině − ve švýcarském Lausanne, pak v Belgii a Nizozemsku. K tomu mnohokrát na domácí scéně. Opakovaně dokázal, vždy s velkou účinností, zhodnotit dosažené a pokročit v mínění, co je nejvíce důsažnou látkou malířství. Jeho malířství, samozřejmě. Připomínám to, abych připojil, že zrod malíře Tichého není datován šesti roky pobytu na pražské Akademii, ale udál se dříve, v polovině 70. let. S profesory na Akademii byl pro svou individualitu trvale v rozporu. Je tedy možné vyjádřit jim jistou míru střízlivého obdivu, že mladého vnitřního rebela nechali dostudovat. V roce 1995 získal cenu nadace Pollock-Krasner Foundation v New Yorku, která byla založena v roce 1985 štědrostí Lee Krasnerové, vdovy po slavném malíři Jacksonu Pollockovi (nadace dosud udělila téměř čtyři tisíce grantů v celkové výši přes 50 milionů dolarů umělcům ze 72 zemí).
V posledním desetiletí Tichý vytvořil obrazy, v nichž je v jednotě s jeho předešlou tvorbou rozvinuto téma prolnutí duchovního a vnějšího světa. Sumárně je vyjádřeno zobecněnými znaky, které jsou pro Tichého tvorbu této doby příznačné. Mají zřetelný rys původu. Spočívá v přímosti zobrazení, ve střežení si velké vzdálenosti od akademismu, v „uvědomělé samovolnosti“ blízké nadrealismu, v odchylce od hlediska estetiky. Nejlépe to interpretuje sám autor v rozhovoru s Radanem Vagnerem v katalogu výstavy v pražské Galerii Václava Špály (úryvek): Vyhledávám umění, které mě donutí přemýšlet, takové, co uchvátí napoprvé a dojme nebo rozesměje. To, jakým způsobem byla věc vytvořena, mě zajímá až v druhé řadě. Proto ani nerozlišuji umění na klasicky malované a to ostatní. Myslím, že je nepodstatné, zda naši představu budeme plácat barvou, křičet ji na ulici nebo promítat na zeď.
Jana Šálková vidí obrazy Oldřicha Tichého takto (úryvek z delšího textu): Umění dnes více než jindy stojí před hledáním kontinuity smyslu. Tichého práce ji − zdá se – nalézají. Připomínají lidem vytrácející se rozměr svobody. Jejím podstatným znakem je paměť a vnitřní znak schopný spojovat viděné, představované a symbolické. (…) Energie těchto prací vyplývá také z prožitku času, který je v nich uložen. Nabízejí nám možnost nového uchopení sebe a světa. Ohlas Tichého obrazů dosvědčuje, že diváci do nich dokázali vstoupit a prožít je.
Zatím napsané je vlastně obcházením Tichého malířské tvorby. Sice dosti zblízka a znalými pohledy, ale přece jen obcházením. Zeptejme se tedy, co vlastně je obsahem Tichého obrazů? Lze to shrnout dvěma slovy: obyčejné věci. V Tichého uchopení a vlastně i ve vizuální monumentalizaci (ve své obyčejnosti a přehlédnutelnosti se nám běžně zdají malé, nanicovaté) vyjevují se jako samy sebou (skrze autorův záměr) zvýrazněné. Kde je pramen takového malování, jež nám říká, že obyčejný svět má kromobyčejnou úchvatnost? V autorově myšlení, které, myslím si, pramení skrze předky v dávném čase, kdy vše zdálo se být jednodušší.
Není tu žádné chytlavosti, žádné vyumělkovanosti, žádné „estetické nadstavby“. Jen přímý odkaz „prostým malováním“ na skromnou krásu věcí, čímž i jejich zobrazení stává se přirozeně krásným. Jsou to obrazy, k nimž snadno najde si cestu každý, kdo dokáže si v paměti vyvolat (geneticky jej tam všichni máme), třeba i v rozměru imaginace, rozměr světa v nestrojených dimenzích.
Oldřich Tichý, obrazy. Galerie z ruky, Křížovice 3, Doubravník, Nedvědice. Kurátorka Stanislava Macháčková. Výstava trvá do 28. července, otevřeno ve čtvrtek a pátek 13–18 hod, v sobotu a neděli 10–12, 13–18, v jiném čase dle domluvy na tel.: 566 566 494, www.galeriezruky.cz.