TFF Rudolstadt 2013: Svátek věčné energie jinak
Psal jsem tu před nedávnem pod podobným názvem o legendárním festivalu ve Strážnici (KN 27/2013, 30. 6.). Týden po něm už několik let navštěvuji druhý věhlasný festival - tentokrát v německém Rudolstadtu. Letos to bylo ve dnech 3. až 7. července. Ty dva festivaly mají leccos společného a současně se v něčem zásadně liší. V hloubi historie najdeme dokonce jeden principielní společný motiv.
Dnešní Tanz&Folk Fest (TFF) byl v Rudolstadtu založen v roce 1955 jako folklorně zaměřený Fest des deutschen Volkstanzes (pozn.: svátek německého tance). Jedním z jeho předobrazů byl tehdy už známý a úspěšný festival ve Strážnici. Kromě prezentace hudebního a tradičního folkloru ve více či méně stylizované podobě měl zpočátku i specifické německé zadání: Přispívat k jednotě německého národa a podporovat německou tradici proti vlivům západní kultury (jazz, rokenroll atd.). Jako místo byl Rudostadt zvolen právě pro svou polohu ve středu Německa, u hranic mezi východní a západní zónou a také pro válkou neporušené historické centrum. Záhy však se proměnil na mezinárodní festival, kde se prezentoval folklor z východní Evropy. Mnohé naše folklorní soubory proto mají "Rudolstadt" ve své paměti. Takto se festival bez větších změn konal až do roku 1990.
Zrození folklorní alternativy − TFF
Po roce 1991 došlo k prudké změně − vedení města zvažovalo, zda festival zrušit, protože přestal zapadat do státem podporované ideové koncepce, a nebo zkusit otočit kormidlo do budoucnosti s modernějším zaměřením. Oslovilo skupinu folkových hudebníků a organizátorů z Lipska, kteří v šibeničním termínu vypracovali koncepci festivalu zaměřeného na hudební produkci alternativní (proti převládající folkloristické či popové) a spjatou s moderními podobami a proměnami tradiční hudby. V té době sice ještě nebyl zcela etablován pojem world music, ale Rudolstadt se už stal jeho symbolem. Několik desítek souborů z různých zemí tvořilo dramaturgii prvního ročníku, který proběhl v hektické atmosféře a organizačně amatérsko-nadšenecké podobě. Návštěvnost nepřesáhla 10 tisíc.
Od té doby však festival nepřetržitě rostl až do dnešní podoby, kdy zjevně dosahuje hranic svých možností − především pak kapacitních. Zhruba 87 tisíc registrovaných diváků ve čtyřech dnech naplnilo i v letošním,třiadvacátém ročníku město o necelých 23 tisících obyvatel k prasknutí. Denní víkendová maxima dosahovala 25 tisíc návštěvníků a permanentky (jichž bylo do předprodejů připraveno 20 tisíc) byly už několik týdnů před začátkem festivalu vyprodány. Z akce, jejímž základem je duch tvůrčí svobody (umělecký ředitel festivalu Bernhard Hanneken dokonce mluví o dědictví amerických hippie festivalů), nespoutanosti, objevování − a současně pohody a tolerance, se stává obrovitá mašinérie, k jejímuž chodu je nutno zapojit profesionální služby. Ty ovšem − jako třeba pracovníci ochranek − připomínají spíše vojenský režim než uvolněnost hippies.
Naštěstí je atmosféra v jednotlivých festivalových areálech (zámek Heidecksburg, historické centrum města, Heineho park) natolik vzrušující a příjemná, že člověk toto nutné zlo zatím snadno překonává. Je vůbec s podivem, že při tak velkém počtu návštěvníků, a zvláště pak v nočních hodinách, kdy atmosféra graduje při hlasité produkci moderních rytmických kapel, se člověk nesetká s projevy hrubosti, násilí či nekontrolovaného vandalství. I když stane se leccos: Při letošním ročníku se rozpoutaná lidská pudová energie při posledním vystoupení v neděli před půlnocí nehodlala smířit s koncem festivalu. Přestože zvukaři vypnuli zvukovou aparaturu, posluchači převzali štafetu a pokračovali v bubnování na vše, co jim přišlo pod ruce − především pak na odpadové kontejnery.
Dramaturgie ojedinělá i náročná
Rudolstadtský festival je známý tím, že si v dramaturgii, která pochopitelně obsahuje i jisté komerční aspekty (zvány jsou některé celebrity z oblasti "kvalitní" popové či rockové hudby, program končívá nočními taneční koncerty v parku), dovoluje jít za ucelenými tématy, jako je především každoroční zaměření na nějakou zemi (letos to byla Itálie) a na určitý hudební nástroj (letos to byly "magické" flétny). Tyto dramaturgicky dosti náročné programy vyžadují samozřejmě i značné finanční zajištění, což je podstatný rozdíl oproti Strážnici, kde jsou zahraniční soubory zvány víceméně v absolutní závislosti na tom, co ten který rok nabídne mezinárodní folklorní asociace v rámci finančně skromné výměny. Jde především o reprezentanty tradičního folkloru či z něj vyrůstajícího folklorismu.
Rudolstadt se snaží o představení širokého hudebního spektra vybrané země s její vnitřní (často i rozporuplnou) dynamikou. Včetně série přednášek pro hlubší zájemce. Tak jsme se letos mohli poučit o starých tradičních podobách italské lidové hudby (například vokální kvartet ze Sardinie), o současném písničkaření (Gianmaria Testa ze severoitalské provincie Piemonte), o současném pojetí tradiční hudby (skupina I Liguriani z Janova, centra přímořské provincie Liguria, instrumentální trio Sonadores ze Sardinie) či o hudbě, která překračuje do oblasti pódiové show (hráči na sudy v projektu Enzo Avitabile & Bottari di Portico) či do alternativní pop music a sociálního aktivismu (Daniele Sepe & Brigade Internazionale z Neapole).
Díky ojedinělé dramaturgii dochází i k tomu, že například Filippo Gambetta, harmonikář skupiny I Liguriani, mi řekl, že si půjde rád poslechnout svého proslulého krajana Daniela Sepeho, protože tento muzikant, italský "Frank Zappa", nerad hraje na festivalech a vystupuje především na jihu Itálie, kde se těší velké popularitě. "Jet na jeho koncert znamená deset hodin jízdy autem a další časovou investici, což si normálně nemůžu dovolit."
Podobně náročný je projekt "magického nástroje", letos tedy fléten, kdy sestava různorodých interpretů z celého světa poskytuje možnost vidět různé varianty nástroje a různé způsoby interpretace v reprezentativní podobě. Naznačím jen, odkud pocházeli sólisté na různorodé flétny či píšťaly: Německo, Dánsko, Irsko, Francie (Bretaň), Turecko, Venezuela, Indie, Japonsko… Tito sólisté stráví před festivalem několik dní spolu pod vedením dramaturga Wolfganga Meyeringa a pak vystoupí na společném koncertě. Tam se představují jak jednotlivě, tak v různých kombinacích či všichni pospolu. Je to pochopitelně vždy trošku sázka do loterie, protože velmi záleží na kvalitě a improvizačních schopnostech jednotlivých hráčů. Letošní výběr však připravil program, který bral doslova a do písmene dech. Člověk si říká, že je velká škoda, že tato unikátní sestava pak nemůže objet ještě další evropská místa.
Dramaturgie v číslech
Doposud jsem mluvil pouze o tematických okruzích dramaturgie, těch se týká řekněme 15 položek v programové nabídce. Celkový počet kapel či nejrůznějších projektů je však mnohem vyšší: Na 22 pódiích se jich vystřídalo 87. K tomu je nutno připočíst ještě 56 uskupení hrajících na ulicích (i to je podchyceno dramaturgicky). Konečný počet zemí, z nichž se rekrutují účinkující, tak letos dosáhl 38!
Dvousetstránková programová knížka poskytuje zájemci vedle obsažných článků o tématech festivalu a vystupujících umělcích i orientaci ve všem, co se v rámci města během festivalu děje. Pochopitelně, nenajdete tu jednotlivce či spontánně vzniklé skupinky návštěvníků, které muzicírují v parku nebo jinde ve městě.
Struktura financování a politika rozvoje
Jaká je vlastně struktura financování tak velkého festivalu? Z celkového objemu rozpočtu (2,2 mil. euro) připadá na vlastní příjmy (vstupné, camping, další drobné prodeje) plných 75 %. Město i spolková země přispívají shodně 80 tisíci euro, což je dvakrát 3,6 % do rozpočtu. Přímý sponzoring pak tvoří pouze 2,1 % rozpočtu a při současném stavu ekonomiky nelze čekat, že by se situace zlepšila. Festival stojí před několika velkými dilematy. S jeho velikostí a potřebou financí se v něm pochopitelně začínají projevovat "racionalizační" tendence, což znamená, že se začíná šetřit. Na nájmu ostrahy či jiných externích služeb, které jsou potřeba, lze šetřit jen do jisté míry. Mzdy a pracovní podmínky vlastních nadšených spolupracovníků lze pochopitelně ovlivňovat snadněji…Tak to chodí s jakoukoli akcí, která začne přesahovat "lidský" rozměr: Je nebezpečí, že se z ní začne vytrácet srdce, vztah k duchu podniku a nastoupí čistě ekonomické uvažování. Je především na organizátorech a jejich přidružených týmech, jakou prodiskutují a zvolí další strategii.
Je jasné, že současný festival patří − při svém rozměru i exkluzivitě − pro německého návštěvníka k velmi lacinému podívání. Cena permanentky je na čtyři dni 65 euro (cca 1650 Kč). To odpovídá průměrné ceně za permanentku na náš největší festival Colours of Ostrava, přičemž české měsíční příjmy jsou pořád v průměru několikanásobně nižší než německé. Lze tedy čekat, že se ceny na festival zvednou, i když ti, kteří o tom rozhodují (město Rudolstadt) tomu nejsou nakloněni − politická reprezentace potřebuje ukazovat vůči veřejnosti vlídnou tvář. Navíc, na rozdíl od Ostravy, která má strukturovanou nabídku vstupenek (podle období předprodeje), v Rudolstadtu jakákoli strukturovanost (časová či sociální) chybí. Je to trochu začarovaný kruh, uvidíme, kam se pohne vývoj v příštích letech. Je ovšem pravda, že i kdyby permanentka stála třeba 80 euro, tak věrní návštěvníci z Čech neodpadnou.
Příští rok bude totiž zase zajímavý, jak jinak. Téma země obsadí Tanzanie a magickým nástrojem bude basa. Na rozdíl od letošního ročníku, kdy byl vynechán "tanec roku", bude možno příští rok se potěšit sambou. A ať už jsou témata a obsazení jakákoli, tak výlet na "hudební planetu" Rudolstadt se vyplatí vždy − pro každého, kdo má jen trochu chuti objevovat a zažívat něco nového.