Lang není jen umělcem
Dvacátým čtvrtým laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého je konceptuální sochař. Zdá se, že na jeho ocenění se shodne kritika s diváky.
Když jsem chtěl soubor s rozepsaným textem o Ceně Jindřicha Chalupeckého uložit do paměti svého počítače, v příkazovém řádku "název" se objevilo: Lang není jen umělcem. Znejistěl jsem. Program automaticky obsadil chybějící název prvními čtyřmi slovy textu, ten byl ovšem jen pracovní, s osekanými, vkopírovanými a nedopsanými větami. Proto mě název překvapil. Chystal jsem se napsat něco o "čerstvém" držiteli nejvýznamnějšího tuzemského ocenění, jaké může výtvarník získat, o umělci Dominiku Langovi, a on se mi přitom hned v nadpisu vysmýká ze škatule, v níž měl být čtenáři představen.
Rozhodl jsem se ho vzít za slovo. Ono, kdo ví, jestli to není zase nějaký architektonický zásah do prostoru, v tomto případě tedy do prostoru textu a do prostoru škatule umění. Proměna prostoru, který nás obklopuje, jeho převyprávění prostřednictvím jeho vlastního jazyka, specifickým významotvorným zásahem, je totiž jedním ze znaků, jimiž se tvorba Dominika Langa vyznačuje. Jsou to zásahy minimalistické, přestože mohou nabýt monumentálních rozměrů, podobně jako v případě aktuální výstavy ve Veletržním paláci, kde Lang proříznul zdi galerie dvěma kruhovými otvory a otevřel ji tak pro východ a západ slunce.
Divák a divák-instituce
V uplynulých týdnech jsem se příležitostně setkával s hodnocením výstavy finalistů CJCH, a téměř vždy v negativním světle. Terčem kritiky bylo povětšinou to, že představované umění divákovi "nic nedaruje", neudělá k němu krok, je uzavřené do sebe, respektive do světa ultrakonceptuálních umělců, jimž už rozumí zase jen jiní ultrakonceptualisté. Stávalo se, že někteří z návštěvníků nebyli s to ve svatostánku kultury vystavené exponáty najít, ve smyslu rozpoznat je, přestože kolem nich prokazatelně procházeli. Tu byl zpravidla jako divákovi nejotevřenější líčen právě Dominik Lang. Efektní prolomení stěn a romanticky vyznívající výhled na vycházející a zapadající slunce působí, přestože otvírací doba galerie tuto podívanou neumožňuje, rozhodně ne ráno. Tedy: "Lang není jen umělcem", protože přerůstá ten nesrozumitelný subkulturní fetišismus?
Teoretik umění Ladislav Kesner jedním ze svých výzkumů dokládá, že návštěvník muzea se nedokáže dlouhodobě dostatečně soustředit a prožít jednotlivé exponáty, a často si zpětně spíše vybaví, jestli má sál jedny nebo dvoje dveře, případně další specifické dispozice prostoru. Skrze tuto vzpomínku si v některých případech vybavuje i díla. Přestože u této asociace s Langovým dílem, které se samo stává těmi dveřmi a specifickými dispozicemi prostoru, se jedná o nadsázku, otevírá nám cestu k tzv. institucionální kritice. Institucionální kritika patří od šedesátých let minulého století k proudům konceptuálního umění, který se obrací dovnitř, k fungování a provozu galerijních institucí, napadá jejich normy a rozkrývá zákulisí. Shodou okolností právě před rokem se Dominik Lang prezentoval ve Veletržním paláci výstavou Instalace katastrofy. Vystavil spálený a ohořelý sektorový nábytek, který odkazoval ke skutečné události sedmdesátých let, kdy Veletržní palác vyhořel a byla zvažována jeho další existence. Formálně výraznou instalaci nebylo možné vnímat odděleně od zmatených a nejistých personálních změn ve vedení Národní galerie. Rok na to galerii řezem otevírá každodennosti putujícího kotouče.
Venkem dovnitř
Dominik Lang (1980) je absolvent Akademie výtvarných umění a v současnosti vedoucím sochařského ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Na Cenu byl nominován již potřetí. Porota ocenila jednak jeho úspěchy na mezinárodní umělecké scéně, jednak dlouhodobě vyrovnanou kvalitu tvorby. Vystavuje v zahraničí, ale zůstává dobře viditelný i pro domácí veřejnost. Na brněnské přehlídce Sochy v ulicích 2011 žádné zdi neboural, ale naopak jednou masivní stěnou přehradil výstup z ulice Kobližná, čímž reagoval na diktát, kterého se nám při pohybu městem dostává, aniž bychom si to uvědomovali. V témže roce reprezentoval Českou republiku na bienále současného umění v Benátkách. V expozici s názvem Spící město reinterpretoval sochařská díla svého zesnulého otce jejich svíráním, skrýváním a vězněním v konstrukci nábytku, stolu, skříní, polic či zrcadel (a doby).
Vrátíme-li se do jeho aktuální instalace Východ Západ ve Veletržním paláci, zaujme nás proces "čtení" díla. Nedíváme se na něj jen jako na řez stěnou, jeho tvar a fenomén tohoto aktu, ale získáváme také pohled ven, skrze dílo. Na střechy pražských domů z nevšedního úhlu. Je to obdobná věc, s jakou pracovali, třebaže upovídaněji, Rafani na již zmíněné přehlídce Sochy v ulicích, kdy na staveništi vytvořili malou upravenou zahrádku s oblázkovými chodníčky. Místo, které je normálně nepřístupné a brzy, dokončením stavby, opět bude, zpřístupnili lidem a jejich procházkám, jejich pohledům na město odsud, z této mizející perspektivy. Nabízí se tím otázky po urbanistickém řešení města, významu prostoru v něm a lobby developerů. Možnost jiného pohledu se naskytla i obyvatelům Bedřichovic, obce, kterou Kateřina Šedá přenesla na jeden den do Londýna. V současné době je možné v Berlíně navštívit výstavu Anishe Kapoora, jehož některá sochařská díla a instalace také výrazně pracují s otevíráním prostoru, s iluzí vycházející z našich obalamutitelných smyslů, které nás, sebevíc napínané, neujistí, zda tmavý kruh na podlaze galerie je skutečným otvorem, nebo jen povrchovou úpravou. Možná lze kruhem prohodit předmět, který se stane zprávou.
Jakou zprávou se stávají paprsky, které projdou zdí budovy Národní galerie? Od východu na západ, od západu na východ. Nebo od Západu na Východ? Zpráva přitom ani formálně nestojí na estetickém působení rodících se paprsků, na dojemné hře růžovějícího světla, ale pouze jako myšlenka, jako vědomí této skutečnosti protnutí „čistého galerijního prostředí“ přirozeným každodenním jevem. Opět bychom se mohli obrátit k charakteru instituce. Filosofie výstavních prostor prošla od počátku dvacátého století razantními proměnami. Podle současné teorie je ideál „bílé krychle“, v níž má mít divák možnost bez rušivých vlivů okolí sledovat umělecký artefakt, považován za překonaný. Vyčlenění bílým sterilním prostředím vytváří příběh sám o sobě, příběh, který nahrává právě tomu vydělení uměleckého díla z běžného žitého světa do světa, pro jehož vnímání je údajně zapotřebí čehosi specifického, v němž platí jiná pravidla. Umělecká subkultura. Líbí se mi myšlenka, která staví umění do role komunikace, která nemusí nutně modelovat něco nového, ale pouze tlumočit to, co už tu je, jen tomu třeba nevěnujeme pozornost, nebo nám chybí výhled, abychom to zpozorovat mohli.
Dominik Lang má Cenu Jindřicha Chalupeckého. Nese si pečeť kvality, kterou prověřeně garantuje předchozích třiadvacet laureátů. Nespravedlnost, s níž je veškerá pozornost upínána na mladé umělce do třiceti pěti let, jej ale také přiměla stát se jedním z iniciátorů ocenění Umělec má cenu. Tato cena, svého způsobu institucionální kritika, je naopak zaměřena na umělce, kteří věkem na CJCH již nedosáhnou. Rozhodnutí o ocenění pak vychází z řad mladých teoretiků a výtvarníků. Vzdor potřebným kritickým postojům vůči celebritizaci umělců je nepochybné, že udělování těchto cen je důležitou a potřebnou aktivitou. Umělec Dominik Lang jistě bude mít cenu i po dosažení 35 let. Jako učitel má navíc našlápnuto výrazněji ovlivňovat mladší generace. Už jen z pohledu zmiňované institucionální kritiky by bylo zábavné, kdyby mu za dva roky byla udělena, řekněme, Cena Jiřího Davida.
Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2013, Veletržní palác, NG, Praha, 27. září - 1. prosince 2013.