Fašank ve Strání
Pod šable - prastarý tanec s významy, které již nikdo nedokáže spolehlivě vysvětlit. Obyčej s udivující životaschopností. I ze jeho vnější podoby promlouvají věky. V čele fašančárů chodí "gazda", osoba s největší pravomocí (v minulosti až s právem fyzicky trestat), a sjednává pro své tanečníky, hrající se na zbojníky či vzpurné odvedence na vojnu, právo předvést tanec v domě. A je to tradice opravdu letitá, vždyť ji připomíná písemná zpráva z r. 1808. Už tehdy náhodného cestovatele okouzlil svérázný straňanský mečový tanec Pod šable. Nadšeně vzpomíná: "Před 24 lety viděl jsem některé z nich bravurně tančit u jejich vrchnosti na zámeckém nádvoří v Ostrohu u nich obvyklý zbojnický tanec se šavlemi. S těmito vražednými nástroji se směle a divoce honili dokola až krváceli a přitom chladnokrevně opovrhovali každou bolestí…".
Dnes se sice Pod šable tančí místo šavlí skutečných se šablama dřevěnými (mají barvu krve a tvar protáhlé slzy), ale Straňané jsou na svůj fašankový tanec doposud nesmírně hrdí. Hrdost je zde spojena s vlastnickým právem. Jestliže se kteréhokoliv "súcího" Straňana zeptáte, každý Pod šable ve svém životě alespoň jednou tancoval. Přesto se na něj každoročně těší a netančí-li jej on sám, je zvědavý, jak jej tančí jeho synové či vnuci. Proto v úterý před Popeleční středou dědina vzrušením hučí jako včely v úle v nejpilnější práci. I hospody jsou plné, fašanky zde platí za větší svátky než vánoce.
Loni byl začátek obchůzek fašančárů (tak se zde říká tanečníkům mečového tance) stanoven na hodinu dvanáctou. Moje skupina s průměrným věkem pětašedesáti let však nebyla kompletní ještě ve dvě hodiny odpoledne - prý i ve sportu mají staří úlevy. A tak v době, kdy již většina skupin fašančárů navštívila několik domů, si jen tak povídáme.
"Má ju? - Má. Je teplá? - Je. Tak co bys chcel víc?" vede rozpravu na téma manželská poradna nejmenovaný kamarád a když už se zdá, že je tak dobře, že lépe už ani být nemůže, přichází "investigativní horňácký reportér" Tonda Vrba.
"Váš fašank je známý, máte ho rád?" dává se do řeči s naším gazdú a téma manželské poradny je najednou pryč.
"Straňan, ten je všadě známý. Keď Kolumbus objevil Ameriku, Straňan tam už seděl a hrál na husle.
A či mám Straň a fašank rád? To je jak v té pěsničce: Není u nás vinohrad, len samé kamení, ale predca je tu každý rád, má v srdci znamení."
Tonda chce ale vědět více, a tak klade otázku druhou: "Jaký je rozdíl mezi fašankem v minulosti a dnes?"
"Já myslím, že je to furt stejné. Goralka je dobrá, chuť mám, len že už sem tých roků trochu pribral, člověk sa už mosí měrkovat, ale porád mám hubu deci," vysvětluje mu trpělivě Staňo.
A pak to byla znovu otázka za otázkou.
"Co sa tu pije najvíc?"
"Hubu tu máme na zelé, tak co bysme pili víno."
"Vzpomenete si na porádný fašankový průser?"
"To nebyl průser , to byla podívaná - dvá ňa védli a tretí ně nohy prekládal. A místo rožňa sem měl palicu jak Mojžíš. Zpočátku to byl trezorový film, ale dneskaj to ukazujú, jak má vypadat správný gazda."
"Jaký máte vztah ke kroji?"
"Tu má kroj každý, aj malé děcka. Eště to nesú na rukách, už to má kroj. Já sám šijem haleny."
"Kolej máte roků?"
"Seďomdesát dva."
"Vypadáte dobre, vy ste asi moc nepracoval," pokračuje v novinářském výslechu Tonda.
"Já sem byl zedník. A včil na důchod šijem krpce a remeně, abych sa nezeseděl," odpovídá dobre vypadající gazda a Tondovi sklapla čelist. Nevěda, čeho se chytit, ptá se na počasí.
"Byla tu nekedy taková zima, že ste ani nešli?" vede konverzaci jak anglické lady při čaji.
"Šak zima k fašankom patrí. Sněh je bílý, kroje sú modré, děvčata červené, to k sebě pasuje," vysvětluje mu Franta, zatímco kdosi do debaty křičí: "Chlapi, zažeňte ho, on sa nás bude za chvílu ptať, či tu byli aj partyzáni."
"Novinár je novinár, ptať sa mosí," nedá se Tonda.
"Rozčilovať sa nerozčilujeme, pretože sa možeme rozčilovať len do výšky svého platu a ten je malý," uklidňuje rozmíšku jako správný gazda Staňo, zatímco Franta přidává: "Důležité je, že tá dědina žije. A žije od tých malých až po tých starých."
Byť jsou Tondovy otázky mnohdy nešikovné, urazit nikdy nechce a svými otázkami víc než by provokoval, baví. Navíc vše, co se pohne, natáčí a dává na You Tube.
To jsem ovšem trochu odběhl. Mám-li dodržovat časový průběh, my jsme po tom, co jsme se sešli, nejprve zavítali na faru, kde jsme toho dne dostali nejlepší slivovici, načež gazda Staňo při odchodu zavinšoval: "S Bohem začni každé dílo, podarí sa ti až milo. Tak sme začali u velebného pána a tak sa to patrí."
Ve tři hodiny odpoledne už chodil po obchůzce i gazda přezdívkou Hajný, a mohl tak fašank přežít, neboť den před tím se vyjádřil: "Kebych nemohél chodiť na fašanky za gazdu, já bych to neprežil." Sehnat o fašankovém úterý za dvě hodiny pět volných chlapů, co umí tančit Pod šable, pořídit jim kroj a k hraní muzikanta není jistě záležitostí snadnou, a proto znalec fašankových problémů Edyn navrhuje, aby byl gazda Hajný odměněn zvláštní cenou.
Po sedmé hodině už bylo Strání jednolitou folklorní scénou, to se uprostřed návsi střetávalo i pět skupin fašančárů současně a člověk se mohl kochat kroji, písněmi i společenským obcováním, protože to už byli fašančáré ve svém opojení propojeni, ona se s nimi propojila už i celá vesnice, akorát ne čas, protože ten se začal směrem k půlnoci smršťovat do úzkého proužku kosy smrti, která jde v čele pohřebního průvodu, aby byl pohřben čas veselosti. Kdo na průvodě byl, ale viděl, že letos o pětadvacátém výročí festivalu byla smrt nebývale tučná, a tak jí maskér Cepík udělil do příštích let podmínku, že musí ubrať hrantu, čili nežrat, jinak že bude muset najít smrt novou, a z toho by Radka, který se na roli smrti těší celý rok, mohla klepnout pepka. Pochovávání basy ve Strání i díky němu široko daleko obdoby nemá, je na hranici fikce a reality. Též mnohá slova faráře by se mohla vytesávat jak egyptské hieroglyfy, jak bývají vypointovaná, jako například ta o výhodách manželské nevěry na vesnici: "... skoro každý s každým je tu príbuzný, takže sa to v podstatě ztratí a zostane to v rodině."
To už ale horňácký reportér Tonda Vrba nezaznamenal, protože odjel na ostatke do Pivína na Hané, kde chlapi ten večer zpívali My sme chlapci od Zvolena, máme ho až po kolena, zatímco Tonda pokládalsvé novinářské otázky:
"Vy ste zdravotnica? Tak to umíte pichat."
"Už umím, v Ostravě studuju," dostalo se mu odpovědi.
Zatímco ve Strání se pochovávala basa, v Pivíně se na ostatke veplácelo. Pod zavěšené právo (takové zdobený, sokniska tomu dale, jak děvčata, když mají kroj, kvítečka, mašle, věneček na vrch) písař předvolával před stárka se stárkó občany, vzpomínal jejich celoroční hříchy, načež jim kopaři dřevěnými lopatkamipřímo na zadek vyplatili stanovený trest.
"Co je dobrého na fašanku?" ptali se redaktoři dětí ve Strání. "Dobré je na něm to, že sa može skákať," odpovídaly děti a skákáním myslely předvádění tance Pod šable.
A co na straňanském fašanku jako pozitivum objevil novinář Petr Holec z Reflexu, který na něm nebyl, ale hodnotit jej dokázal? - Možnost ztřískat se i v pracovní den. Tak škaredě to popsal na internetových stránkách Reflexu v článku Česko, poťouchlý ráj UNESCO přímo na Škaredou středu (22.2.2012). K tomu zepsul vlčnovskou jízdu králů jako jízdu legračně oblečeného chlapce na koni, moravským nářečím prý (on sám) nerozumí ani po litru moravské pálenky a folklorní tradice vidí jako zoufalou touhu po přilákání turistů na Moravu, touhu maskovanou údajným národním dědictvím.
Účinek článku byl podobný, jako když Američané spálili v Afghánistánu Korán. Z diskuze, kterou rozproudil, se redaktor Reflexu mohl přesvědčit, že na věci související s láskou k tradicím, obětí a člověčenstvím, měnící život v chaosu, nepořádku a korupci v život sváteční se nemá sahat. Zvláště když se o nich nic neví a úmyslem je zesměšnění. Z reakce k článku vyšel pan redaktor, slušně řečeno, jako "hovado krom duše", byť se objevily i výroky "kdyby jste nebyl kosočtverec, tak nemáte žádnou dobrou vlastnost." Virtuální tradiční názor, že za pomluvy patří vytríť šípem riť (šípem se rozumí šípová větev), k čemuž se měla uskutečnit i sbírka na záhon šípových růží, zatím do skutečné praxe převeden nebyl. Každopádně však lze panu redaktorovi za propagaci Moravy a jejích tradic poděkovat.
Shrneme-li všechno dohromady, můžeme loňské naplnění masopustních tradic v obci Strání včetně jejich propagace na stránkách Reflexu rozhodně považovat za úspěšné.
Text vyšel v časopise ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2012.