Prokletý Básník Ticho
Ač Básník Ticho (vlastním jménem František Vaněček, nar. 1976) působí - a to nepřehlédnutelně - na české básnické scéně už dvě desítky let, teprve nyní vydal svou první "seriózní" knížku poezie. Předcházely jí ovšem dvě veřejnosti dostupné knihy prozaické - Obchodník s nocí, narcis a netopýr a Růže pro Miladu (pozn. aut.: Milada je squat, kde Básník Ticho žil). Jde o knihy lyrické, nicméně poezií prodchnutá próza přesto zůstává prózou. Jako básník se Básník Ticho představuje oficiálně až nyní, ač se o něm již dlouho ví, že básníkem je především. Mimo určitý spřízněný okruh se ale jeho vlastnoručně vydávané předchozí sbírky nedostaly, až nyní je zde první šance, aby si jeho verše přečetla i širší "kulturní veřejnost".
Ani tentokrát si ale Básník Ticho nenechal do ničeho mluvit, a tak to má být. Výbor ze své dosavadní básnické tvorby nazval Malá kniha noci. Uspořádal ho sám, sám vydal a sám graficky upravil. Knížka by měla být dostupná v distribuci Kosmasu, otázka je, zda se na loňském těsně předvánočním velmi rušném "trhu současné české poezie" mohla uplatnit v konkurenci se sbírkami, jejichž autoři nejsou tak křehkými a mimo oficialitu stojícími básníky jako tichý Básník Ticho. Příkladem budiž rozhovor v letošních lednových Literárních novinách (http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/12965-basnik-ticho-mluveni-mi-psobi-mi-fyzickou-bolest), v němž Básník Ticho hovoří obecně - a hezky - o poezii a ještě obecněji o místu člověka v tomto světě. A o své právě vydané sbírce neřekne prakticky nic. Což je mi samozřejmě nesmírně sympatické. Aktuální čtenáře to Malé knize noci ovšem nepřidá. Jistě, ono to vlastně není třeba, ale přece jenom…
Na rozdíl od před Vánoci vydaných knížek současných českých básníků, které jsou takřka všechny sbírkami "řadovými", je Malá kniha noci Básníka Ticha výborem, představujícím průřez celou jeho dosavadní tvorbou. Výborem stručným a dobrým. Tak dobrým, že kdybych se měl rozhodnout pro pomyslně "nejlepší" knížku současné české poezie vydanou v roce 2012, vybral bych si právě tuto. Což bych sám od sebe sice nečekal, ale je to prostě tak. Úžas, okouzlení, velký čtenářský zážitek. Tak má básnická sbírka působit. Přitom musím přiznat, že jsem se v poezii Básníka Ticha po léta ztrácel jako v lese, kde toho roste příliš, příliš toho kvete, jak rostliny divukrásné, tak rostliny, které jsou mi nepříjemné, všechno propletené ve změti, ve které jsem se neuměl vyznat.
V Malé knize noci se ale dokážu vyznat velmi dobře. Autor svůj košatý kouzelný les proklestil a dal mu zřetelné obrysy. A najednou je tu jiný Básník Ticho, který odklidil hradbu slov a předkládá svědectví o životě, svědčí životem, který žil poezií.
Škola života
V básnické generaci, kam Básník Ticho svým datem narození patří, naprostá většina autorů absolvovala vysokou školu a nyní pracuje v zaměstnání, které předpokládá vysokoškolskou kvalifikaci. Na tom jistě není nic špatného. Básník Ticho šel ale jinou cestou, která se na pozadí oné většiny jeví jako výjimečná. Prošel univerzitou života, aniž by mu ovšem někdo mohl upírat vzdělání. Absolvoval střední zemědělskou školu, jeho formálním dosaženým vzděláním je tedy maturita. Důležitější však je neformální, setrvalé vzdělávání se Básníka Ticha. Které je daleko širší přehledem a podstatnější prožitkem, než jaké má řada jeho vrstevníků akademiků.
Kromě vzdělání prožitého, nikoliv nabytého ve školních škamnech, disponuje Básník Ticho prožitky ze života, které − na rozdíl od předchozích básnických generací - má z jeho básnických vrstevníků málokdo. Málokdo z těch, kteří jsou opravdu básníky. Autentický prožitek neakademického života, to je v této a mladší generaci vzácné zboží, které není možné nahradit myšlenkovou konstrukcí, jak to činí například někteří autoři z okruhu současné podoby časopisu Psí víno. Když Básník Ticho napíše verše o stavbě cirkusového stanu, je za tím jeho práce u cirkusu Berousek. A sedí to, "jak prdel na hrnci". A nejenomže to sedí životně, je to úžasná báseň. Stejně tak tomu je se zdánlivě jednoduchou grafickou hříčkou s čárkami na účtech hostů, která je ale podložena tvrdou prací autora v dosti drsném výčepu U Budyho na Libeňském ostrově. A tak by se dalo pokračovat. A čtenář to pozná. A tohle má rád na Francoisi Villonovi (Básník Ticho je velký frankofil) či Charlesi Bukowském.
Básník Ticho představuje ve svém výboru řadu svých básnických poloh, čtenář tu najde rýmované (či rapované) básně i básnickou prózu, barevně vyvedenou tabulku s podtitulem "počítačová lyrika", básně hravé a vtipné i básně-manifesty míněné velmi vážně, jazykové experimenty, básně dlouhé i kratičké glosy ("Nikdy bychom si neměli mířit tužkou na srdce"). V chronologicky sestaveném výboru se to všechno pěkně a logicky propojuje, autor prokázal cit pro míru a rovnováhu. A to i v rovině spojení autentické životní výpovědi a "literárnosti". Odkazů na rozsáhlé znalosti z oblasti literatury je v básních přiměřeně, do akademičnosti se tu nesklouzává, nikdo ale také Básníka Ticha nemůže nařknout z toho, že by se svým vzděláním nevyrovnal básníkům, kteří svůj čas věnovali získání titulů v oblasti humanitních věd.
Pokud jde o chronologii výboru, datování básní je obecné, texty z mládí Básník Ticho zřejmě přepracovával. Bibliografických fakt tu ovšem čtenář najde minimum. A to je dobře. Jde o poezii, ne o její vědecké zkoumání. Jak je ostatně uvedeno v tiráži: "Tento set je určen pouze pro čtenáře a v žádném případě pro knihovny a literární ústavy." Že Básník Ticho zavrhl knihovny, to je podle mne, jejich stálého a pravidelného návštěvníka, škoda, podle upřesnění autora jde ale pouze o prozatímní situaci, kdy nechce do knihoven, kde je kniha uchovávána jaksi definitivně, umístit verzi svého výboru, která zatím definitivní není. Se zavržením literárních ústavů se ovšem radostně ztotožňuji.
Básník a zákon
A abych jenom nechválil. Poloha společensko-politicky angažované poezie mi blízká není ani v podání Básníka Ticha. Nicméně o jeho konkrétní (proti)společenské angažovanosti, která ho přivedla až ke konfliktu se zákonem (tím kapitalistickým), není nejmenších pochyb a rozhodně tu nejde o kázání vody a pití vína, jak je tomu u mnohých takzvaně "angažovaných" současných básníků. Básník Ticho si prožil trestní stíhání, život v ilegalitě, amnestii. Nad jeho texty se ovšem vynořují spíše obecnější otázky po tom, kdo tvoří v podmínkách současného kapitalismu v České republice opozici, kdo se skutečně vyhraňuje vůči společnosti či co dnes vlastně znamená pojem "underground".
Ty otázky se nad Malou knihou noci vznášejí neodbytně a těžko se na ně hledají odpovědi. Nicméně texty té sbírky nutí si je klást. A vlastně prostřednictvím básní a s nimi spjatým životem jejich autora dává Malá kniha noci i odpověď - ovšem takovou, která se zobecnit nedá, která je jedinečnou výpovědí poezie. Analogii k této výpovědi je možné najít zase jen u jiných básníků. V české poezii nelze v této souvislosti nezmínit jméno Milana Kocha. Svéhlavý individualismus, vzdor vůči společnosti, tehdy socialistické. A talent, který se projevuje shůry danou "řekou slov". U Milana Kocha celou řadou rukopisných sbírek, na jejichž vydání nebylo v sedmdesátých letech ani pomyšlení. Milan Koch zemřel ve věku šestadvaceti let. Básník Ticho byl ovšem běžícím časem postaven do situace, ve které nebyl ani Milan Koch, ani další autoři, kteří za socialismu nikdy nic knižně nepublikovali. Do situace, kdy autor v určitém věku pochopí, že je nutné vystoupit z běžícího proudu díla a vzdát z něj počet. Čehož se Básník Ticho zhostil na výbornou.
Básník Ticho: Malá kniha noci, vlastním nákladem, 2012.