ProAlt: Kritický průvodce reformami téměř rok poté
Pokud nezačneme omezovat přebujelý sociální stát a tím snižovat rozpočtový schodek, čeká nás osud Řecka! Tak strašil občany před volbami nynější ministr financí Kalousek; dokonce nechal rozesílat lidem složenky s výší státního dluhu přepočítanou na hlavu. (poz. red.: Kolik by to asi bylo dnes? Za pravicových vlád počínaje první Topolánkovou od roku 2006 do dneška narostl státní dluh z 800 miliard Kč na více než dvojnásobek a za samostatného Kalouskova ministrování od roku 2010 narostl státní dluh nejméně o 200 miliard Kč − viz statistiky na www.mfcr.cz, kapitola Státní dluh).
Mezi Kalouskovými kritiky brzy zdomácněl výraz "řecká lež". Znamená, že problémy Helénské republiky nebyly v prvé řadě způsobeny žitím širokých vrstev "nad poměry". Zadlužení státu způsobila hlavně nekvalitní státní správa, neschopná efektivního výběru daní, dále přehnané výdaje na armádu (o tom by Miroslav Kalousek jako bývalý náměstek ministra obrany jistě též mohl vyprávět) a spekulace bankéřů, pěstujících dobré vztahy s některými řeckými politiky.
Strašení Řeckem je však ideologickou lží ještě v jiném, závažnějším smyslu. Posloužilo totiž k prosazení politiky, která vede právě "řeckým" směrem. V Řecku zadusily drastické škrty zbývající hospodářskou sílu země, takže se schopnost splácet dluh ještě oslabila. Na Řecko je pak věřiteli vyvíjen tlak, aby rozprodávalo veřejný majetek. Je to obdoba toho, kdy na jednotlivce nemajícího na splacení dluhů přijde exekutor. Něco podobného provádí plíživě i Nečasova vláda. A tak jako u mnoha exekucí u nás a jako v případě obyčejných Řeků platí, že dlužník se stal dlužníkem za nespravedlivých a neprůhledných podmínek.
V programovém prohlášení vláda říká: "Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát." Takto jednostranná formulace je nepravdivá. Ano, podnikatelský sektor vytváří pracovní příležitosti a prostřednictvím trhu přeměňuje produkty práce v zisk. Záleží ale na tom, jak je zisk dále rozdělován a zhodnocován. A to závisí na podmínkách, které spoluutváří stát a jeho úřady svými zásahy. Anebo tím, že zasáhnout odmítnou. Když stát například nezabraňuje tomu, aby bezdomovci umrzali na ulici, je to pro ostatní občany signál, co je může potkat, když se dlouhodobě ocitnou bez dostatečného příjmu.
K bohatství společnosti náleží i kvalitní zákony a soudnictví, vzdělané obyvatelstvo, bezpečnost, sociální smír či kulturní vyspělost. Tyto oblasti se dnes sice neobejdou bez peněz z tržní ekonomiky, ale stejně tak platí, že podnikatelský sektor by nemohl vyvíjet svou činnost bez veřejných statků zajišťovaných státem a občanským sektorem.
Na ziscích z podnikání má veřejný sektor svoji zásluhu, je jejich spolutvůrcem, a proto i spoluvlastníkem. Jeho podíl by mu měl být v dostatečné míře vyplácen, aby mohl zajišťovat potřebné služby i nadále. Podnikatelský sektor dnes však veřejným rozpočtům odpovídající podíl ze zisku nevyplácí. Proto si státy na svůj provoz musí půjčovat - a to právě u podnikatelského (bankovního) sektoru, který každoročně inkasuje mnohamiliardové úroky.
Zadlužení je vzápětí použito jako argument pro osekání veřejných výdajů. Následuje privatizace dotyčných služeb do neviditelných rukou trhu. Tím, že stát přestává vykonávat některé činnosti a propouští lidi, kteří je měli na starosti, ztrácí část své kvalifikace. Současně mu zůstává na starosti poskytování těch služeb, na nichž se nedá vydělat. To pak zase podporuje účelové argumenty, podle kterých je veřejný sektor vždy nekvalitní a neefektivní, zatímco soukromý prosperuje, a mělo by se mu tedy podřídit vše.
Bohatství společnosti pomáháme vytvářet my všichni. To, oč dnes pod záminkou "rozpočtové odpovědnosti" běží, není nic jiného než snaha vyvlastnit podíly většiny z nás, dosud chráněné státem v podobě veřejných statků. Státní moci se chopili političtí exekutoři - zabavují veřejný majetek, o který se dosud opírala občanská rovnost a svoboda.
------------------
Poznámka redakce: Po této úvodní části následují kapitoly věnované sociální reformě, důchodové reformě, reformě zdravotnictví a terciárního vzdělávání a změnám v daňovém systému. Jednotlivé oblasti pochopitelně nereflektují změny v průběhu posledního roku (například dočasné úpravy v daních, či potíže s druhým pilířem důchodového systému), ale jejich koncepční kritika zůstává v platnosti, protože směr reforem se nezměnil. Spíše se vyhranila "prospěšnost" dosavadní politiky a závěrečná pasáž Kritického průvodce, která shrnuje teze, kudy dál, zůstává zcela v platnosti.
------------------
CO DĚLAT?
1. Vláda nás vyzývá, abychom se o sebe postarali sami. Pochopme to jako výzvu k občanské sebeorganizaci. Svá práva ochráníme jen kolektivním jednáním a vzájemnou solidaritou. Nenechme se přitom svést štvaním proti etnickým a jiným menšinám; všichni jsme na jedné lodi a naše síla je ve společné akci.
2. Zastavme politiku škrtů a braňme stát coby "věc veřejnou" (res publica). Stát nejsou "oni". Stát jsme my, občané. Mnozí politici a úředníci mají stále ještě svědomí a schopnost rozlišovat to, co společnosti prospívá, a co jí škodí. Nemají ale odvahu. Občané jim ji svými vystoupeními, demonstracemi či stávkami mohou dodat. Stejně jako mohou v jiných probudit svědomí.
3. Místo neoliberálních deforem požadujme demokratické reformy:
- zákon o obecném referendu a možnost odvolatelnosti volených zástupců
- povinnost doložení původu u velkých majetků
- větší průhlednost a kontrolovatelnost hospodaření ve státních podnicích (například Lesy ČR)
- zavedení účinného zákona o státní službě, zrušení anonymních akcií a další protikorupční opatření
- zákonná omezení nadměrné moci exekutorů
- aktivní sociální politiku předcházející nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení; podporu alternativním modelům podnikání, jako je participativní ekonomika
- obecně ochranu veřejných statků v oblastech jako zdravotnictví, školství, sociální péče a kultura
4. Peníze jsou moc. Rétorika "dluhy je třeba platit" dnes slouží koncentraci této moci. Moc je však třeba dělit, aby hromaděním v jedněch rukou neohrožovala demokracii. Tomu musí odpovídat i daňový systém, a to mezinárodně; z opatření na úrovni jednoho státu se nadnárodní kapitál vždy vykroutí.
5. Učme se myslet a jednat opravdu ekonomicky. Počítejme s tím, že ne všechno lze spočítat. Peníze jsou jen jedním ze zdrojů, které společnost má. Jejich ochrana ve jménu "rozpočtové odpovědnosti" nesmí vést k ničení jiných, vzácnějších zdrojů. Největším bohatstvím státu je dobré soužití občanů schopných maximálně rozvíjet svůj různorodý potenciál. Společnost se škrtnout nedá!
Zdroj ke stažení:
http://www.proalt.cz/wp-content/uploads/2012/04/ProAlt_Kriticky_pruvodce.pdf