Volby a redakční politika
Volby nám přinesly zajímavé zkušenosti. Jsme názorové a angažované médium. Tím se netajíme od počátku. Angažované neznamená, že bychom byli u někoho angažováni, ale že jsme sami angažováni svým zájmem o společnost. Že nám nejsou věci lhostejné. My - tím myslím nejen redaktory, ale i veškerý autorský okruh. Otiskujeme občas vyhrocenější postoje, jež jsou především postoji svých pisatelů a tak by také měly být i přijímány čtenářem. Může s nimi souznět, může je odmítnout, může nám napsat reakci. - Za zveřejnění kritického článku k vyjádření Karla Schwarzenberga o Benešových dekretech a za publikaci otevřeného dopisu čtyř konkrétních podepsaných osobností levicovým voličům jsem dostal pochvalu i vynadáno. Důležitější jsou ty výtky: Že jsme neobjektivní a že prvoplánově brojíme proti Karlu Schwarzenbergovi. A jestli náhodou nejsme součástí nějaké kampaně… Nu, nejsme, to říkám jasně.
Jak to tedy je? Publikujeme většinou texty - a to se netýká jenom prezidentské volby - ve shodě s rámcovým názorem, který aspoň já jako šéfredaktor (nemluvím teď nutně za ostatní členy redakce) zastávám dlouhodobě. Zkusím jej v hrubých rysech naznačit.
Zaprvé: Jsem pro reflexi dějin, ale jsem současně proti zjednodušené i účelové relativizaci základních dějinných tahů. Vnímám jako problematické intelektuálnímu žonglování, tedy účelovému používání příměrů napříč dějinami. Zvláště pak u tak závažných událostí, jako byla například druhá světová válka. Čím více se od jakékoli historické události vzdalujeme, tím více se náš pohled stává spekulativnějším a především, nezahrnuje existenciální, prožitkovou rovinu, která zásadně vyhraňuje postoje dějinných aktérů. Spekulace je nebezpečná, je třeba být velmi opatrný, protože pak se tvoří virtuální světy, "kdyby"-světy, jež zasahují zmatečně i do života současnosti. Jedině snad dobré umění je s to propojit minulost s přítomností, protože vše převádí na jediného jmenovatele - na člověka a jeho duši, na jeho prožitek. - V souvislosti s volbami: Břímě minulosti zarezonovalo v kampani přesně tak, jak by nemělo - a to z jedné i druhé strany. Schwarzenberg tak učinil ahistorickými příměry, Zeman úderem na národní trauma, tedy strach. Obojí je problematické.
Zadruhé: Dlouhodobě se díváme kriticky na asociální politiku našich pravicových vlád a také se snažíme o demaskování neautentičnosti v politice obecně, napravo i nalevo. To jest, když se do éteru vypouštějí slova, která nejen nekorespondují s činy, ale případně je ještě zamlžují. Za vším se totiž skrývá reálný člověk a jeho pravé ledví. A toho člověka je třeba odhalovat. - V této rovině je zřejmé, že přes všechnu snahu příznivců Karla Schwarzenberga se nemůže podařit jeho odtržení od současné destruktivní státní politiky. A ministr sám - k jeho cti - se od ní neoddělil, i když se to snažil zlehčit a svést na jiné (v případě ministrů kultury), protože by musel popřít sám sebe.
Zatřetí: Snažíme se ve zvýšené míře reflektovat hodnoty a postoje občanské (nestranické) společnosti. To vychází i z našeho fundamentu, tedy družstva, jež je především společenstvím rozličných občanů. Táňa Fischerová je naše členka, tedy nepřekvapí, když jsme jí drželi palce (ale pochopitelně nejenom jí…), protože zosobňuje něco, co je nám společné. V tomto smyslu jsou myslím i čitelné naše texty a komentáře.
Čas od času - mimo autorskou redakční rubriku (tedy například v rubrice Dokument, či Dopis) zveřejníme i vyhraněný názor či apel někoho jiného. Zvláště když je to důvěryhodný člověk, jehož známe a víme, že ke svému postoji má upřímný důvod. Stejně tak bychom opublikovali - například v případě pana Schwarzenberga - aspoň základním způsobem vyargumentovaný názor protistrany. Kdyby nám například Petr Placák nebo jiný příznivec Karla Schwarzenberga poslal svůj text na jeho podporu, tak jej bez problémů zveřejníme. Ale Placákův text (např. Kdo má noblesu a kdo je náfuka) stejně jako další mířily do čtenějších médií - MfDNES a Lidových novin. A už kvůli té velké mediální masáži jsem si říkal, že neodmítneme názor jiný či menšinový.
Když jsem dostával do emailové schránky téměř výhradně výzvy, abych volil Schwarzenberga, ohradil jsem se několikrát - ne kvůli kandidátovi samotnému, ale kvůli jejich manipulativnosti (například proti tezi Hlasem pro Schwarzenberga volíme sami sebe). Ani jeden z kandidátů druhého kola (a především agenda, kterou zastupoval) mi nebyl blízký. Psal jsem o tom už dříve. Jednu chvíli jsem zamýšlel, čistě z taktických důvodů, jít volit Schwarzenberga pro jeho slušnější a neagresívní vystupování. Zaťal jsem zuby nad politikou, kterou reprezentuje, říkal jsem si, tyhle věci musíme řešit především v parlamentu. Hlavně abychom měli prezidenta, který nebude v zahraničí působit jako neomalený narcis a doma nebude přispívat k rozkladu sociální demokracie. Poté, co mediální kampaň ve prospěch "pana knížete" nabírala na intenzitě a jeden můj kamarád, zapálený "Karlův" aktivista, mi řekl, co si to ta Táňa Fischerová dovoluje, nepodpořit Schwarzenberga, když i Dienstbier a jeho poradci jej podpoří, a nakonec dodal, že se tak prokázalo, že s takovým přístupem neměla právo ani kandidovat, tak jsem si řekl: A dost! - Ani toto elitářství nebudu podporovat. A jestli sociální demokracie neustojí Zemanovo působení, tak nemá právo být relevantní politickou silou. K volbám jsem nešel i z dalších dobrých důvodů, stejně jako právě Fischerová nebo historik Petr Zídek (Lidové noviny, 23.ledna, Proč nevolím Karla ani Miloše), jehož nelze rozhodně podezřívat z nějaké náklonnosti k Zemanovi.
Volby jsou za námi. Každý jsme je prožili tak či onak intenzívně a v občanské rovině myslím, že s poctivou snahou najít svého kandidáta a vytříbit hodnoty či postoje, jež považujeme za důležité. Ale už je to pryč, život jde dál, nikdo nás nezbaví další práce na vylepšování sebe sama, případně politiky a společnosti. Čekají nás velmi důležité parlamentní volby. A já nakonec jen doufám, že moji kamarádi, kteří volili tu či onu stranu, se mnou ještě někdy půjdou na kafe či víno, i když jsem nekopal za jejich mančaft. Já s nimi půjdu rád kdykoli.