Kultura a umění

Žlutý deštník a mladé dívky

Hospoda u Budyho, místo vhodné pro básníky. Foto www.ibabylon.cz

Druhá sbírka básní Jakuba Řeháka Past na Brigitu dostala na jaře českou literární cenu od italského výrobce minerálek. A stojí ji za to číst.

Poezii Jakuba Řeháka mám rád. A básně v jeho druhé sbírce Past na Brigitu jsou dobré básně. Všechny byly před knižním vydáním už někde publikovány (doložení čehož nechávám někomu z početné obce české literární vědy). Vždy, když jsem je viděl publikovány, četl jsem je s nadšením. Ze sousedství textů jiných autorů vystupovaly do popředí a zanechávaly je v roli komparsu. Ve sbírce Past na Brigitu ale mají za sousedy samy sebe.

Past na Brigitu byla na jaře oceněna cenou Magnesia Litera za poezii. Překvapivě, neboť jednou ze tří nominovaných básnických sbírek byly texty Petra Hrušky, tedy autora z vůbec nejoficiálnějších, cele vřazeného do literárně-mocenských struktur. Porota ale nakonec udělila cenu za poezii Pasti na Brigitu Jakuba Řeháka. Ať už tak učinila z jakýchkoliv důvodů, cenu dostala ze tří nominovaných sbírek opravdu ta, která si to nejvíce zasloužila z hlediska literatury.

Jakub Řehák je talentovaný básník. Obě jeho vydané sbírky jsou pro mne ale spíše "stálými přísliby" než čímsi dovršeným ve svém celku a autor v nich spíše naznačuje možnosti toho, co by mohlo být, než aby řekl cosi definitivního. Ale snad právě v tom je - mimo jiné - kouzlo jeho poezie. V tom, že živí ve čtenáři naději, tedy něco, bez čeho se nedá žít.

Uspořádání Pasti na Brigitu ale není zrovna šťastné, na čemž se jistě podílel nakladatel. Její vydání se táhlo, jak už to tak v posledním desetiletí u sbírek básní bývá obvyklé, táhlo se a táhlo jak nekonečně dlouhá míle. A Jakub Řehák mezitím psal a psal a na jaře roku 2011 vznikla jeho výjimečná básnická skladba Yellow Umbrella Open A Chaotic Seasons. Tu autor do sbírky zařadil - jak by ne - ale ona by si prostě zasloužila samostatné vydání, což je ovšem v současné nakladatelské praxi nereálné. Celek sbírky sestavený ze dvou oddílů kratších básní a třetího oddílu tvořeného delší básnickou skladbou ale působí poněkud problematicky.

Byl jsem u toho, když Jakub Řehák poprvé četl ze skladby Yellow Umbrella, a to v hospodě U Budyho na Libeňském ostrově, kde tehdy pořádal pravidelná literární čtení Básník Ticho. Dovolím si ten večer přiblížit úryvkem ze své vlastní básně:

ta bouda

s Františkem sklánějícím se nad pípou
a pozorně sledujícím střelku

ta bouda 

kde Jakub Řehák poprvé četl
z Yellow Umbrella Opens A Chaotic Season
ještě to neměl dopsané
mraky šly nízko po obloze
zahrádkáři seděli v exilu
u táboráku
ke kterému si přinesli plazmovou obrazovku

jemní znalci opět scházeli
zato byl přítomen zkouřený Roman Pecha
v růžových kroksech a tričku Baník Ostrava
a taky emigrantka z Běloruska
co neuměla česky
a pod stolem vlčák
co neuměl bělorusky

a teď:
„začínalo jaro Libeň se probouzela a prorůstala
Libeň se hlásila v propoceném litinovém mozku“

a my jsme byli v Libni
na ostrově
v boudě
a světlo se narodilo

Bylo to tehdy prostě úplné zjevení. Závěr skladby, který Jakub Řehák dopsal později, už snad trochu příliš dovysvětluje, co už na jejím začátku bylo řečeno, ale budiž. Okouzlení z této básně každopádně pořád trvá.

Jak už jsem zde napsal, ke kratším básním sbírky Past na Brigitu, tedy k jejím prvním dvěma oddílům, se Yellow Umbrella ale nějak nemůže vejít. Ty knížky měly být dvě. Obě by byly výborné. Jedna by byla sestavena z "běžných" básní Jakuba Řeháka, z básní, které jsou v souvislostech současné české poezie ovšem neběžné. V druhé knížce by samostatně vyšla Yellow Umbrella. Jak už jsem zde také konstatoval, na to by ale stěží nějaký současný český nakladatel přistoupil. Z hlediska poezie je to ovšem škoda. Nicméně nakladatelské poměry jsou takové, jaké jsou - nastavené ovšem samotnými nakladateli. A z hlediska nakladatelů by básník měl být rád, že mu sbírka vůbec vyjde. A nejlépe by si ji měl sám zaplatit a sám se postarat o její distribuci a propagaci. A vážit si té cti, že mu nakladatelství propůjčí svou prestižní značku.

Past na Brigitu je sbírka nestejnorodá a to je trošku problém. Není to celek a Jakub Řehák se i po své druhé sbírce jeví být spíše stále velkou nadějí české poezie, někým, od něhož je mnoho očekáváno a kdo tyto naděje vzbuzuje, než tím, kdo by promluvil skutečně pádně, vyhraněně a s určitou definitivností. Nesourodost sbírky totiž vzbuzuje dojem, že její autor úplně neví, co vlastně chce, že se nemůže rozhodnout, kterým směrem se dát. Jak říká přísloví, chytá příliš zajíců najednou.

Ohlasy a kritiky na Past na Brigitu jsou ale vesměs nadšené a žádnou nesourodost ve sbírce nevidí. Poezie Jakuba Řeháka evidentně své čtenáře má, a ti ji berou se vším všudy. Univerzitní publikum (humanitně zaměřených studií), z něhož se v současnosti rekrutuje určitě největší počet čtenářů současné české poezie, si v Pasti na Brigitu nachází něco, co je mu velmi blízké. A hledání čistého tvaru básnické sbírky z tohoto pohledu jistě není na programu dne. I doba, ve které žijeme, je jaksi nesourodá a rozlámaná, mísící různé formy a obsahy. Past na Brigitu s tím souzní. Z tohoto pohledu: Komu se líbila prvotina Jakuba Řeháka Světla mezi prkny, toho jistě potěší i Past na Brigitu. Najde tu básně se stejnou poetikou. Mladé dívky, školní třídy, temná zákoutí města a sny zpřeházené pod peřinou. A taky je tu máslo. A ulice Prahy.

Pokud jde o univerzitní publikum, téma dospívání (které dokáže Řehák podat mistrovsky) je pro ně nesmírně přitažlivé. Tehdy se ještě vysokoškoláci či mladí úředníci a funkcionáři s životem setkávali přímo, prošli si autentickými životními zážitky, které už nejspíš nikdy nebudou mít, uzavřeni do světa kanceláří a počítačů, exotických dovolených, hypoték, automobilů a výplatních pásek. Pokud jde o techniku zpracování, Jakub Řehák pracuje s filmovým či počítačovým viděním světa, které je jaksi "plně současné". Jeho básně jsou tak trochu jako dokumentární filmy s uměleckými ambicemi. Nikoho nedráždí a neprovokují, nikoho nezneklidňují ve směru jeho vlastního života a zodpovědnosti za něj či zodpovědnosti za to, co se ve světě děje (ne nadarmo se Jakub Řehák hlásí jako k jednomu ze svých vzorů k poezii ideálně bezkonfliktního a bezproblémového Petra Borkovce). Tak jako dokumentární filmy nechají povětšinou i Řehákovy básně problém někde venku za dveřmi, v jiném světě, ve kterém intelektuál nikdy nežil a nikdy žít nebude, ale který je příjemné pozorovat v bezpečné vzdálenosti a diskutovat o něm. Ne tedy, že by jeho poezie zachycovala jakési kriminální či jinak drsné světy. Ale temného, a přitom dostatečně vzdáleného od běžného denního života intelektuála je toho v ní dost. Není to poezie vydestilovaná z univerzitní knihovny, je v ní vědomí jiného, ne-intelektuálského života, podané přitažlivým způsobem. Forma podání ale de facto univerzitní je - a je tedy univerzitám srozumitelná, ba je přímo s univerzitním pohledem na svět souznějící.

To je pokus o vysvětlení takřka bezvýhradného přijímání poezie Jakuba Řeháka současným českým intelektuálním publikem. Ale je možné, že je to ještě jinak. Ale tak to má být, že dobrá poezie umožňuje celou řadu výkladů, že je různým pohledům otevřená, že to není šablona, kde je prakticky možný výklad jediný. Pokud bych měl sám za sebe říci, co je mi na Řehákových básních nejbližší, co v nich vidím já, tak je to vizionářská obraznost, možná až jisté šílenství obraznosti a také obrovská schopnost vcítění se do okamžiku a nadání pro jeho zachycení, ať už jde o utkvění momentky z pražské periferie, nebo o autorův intimní zážitek.

Jakub Řehák je básník, který vzbuzuje neustálé naděje. I v tom je část jeho talentu, který nepochybně má. A na rozdíl od řady autorů nadějných prvotin na svém talentu stále pracuje. Těším se na to, co bude příště.

Jakub Řehák: Past na Brigitu. Fra, Praha 2012.