Zeman contra mundum
Nestává se často, aby se politik, který před lety ke všeobecnému ulehčení zmizel ze scény, vrátil jako hlava státu. Miloši Zemanovi se to podařilo, částečně i proto, že česká politika jedenadvacátého století je na osobnosti natolik chudá, že mu nevygenerovala vážného soupeře. Po dramatické prezidentské volbě, která odhalila vážnou rozpolcenost české společnosti, nastalo úřadování, jež se snad nejpřesněji dá označit jako "kontroverzní"; je to sice hodně vyčpělá floskule, ale v tomto případě je skutečně ještě brzy na definitivní zhodnocení. Prezident se na hradě českých králů chová stejně jako ve své chalupě na Vysočině, jeho první rok ve funkci byl poznamenán podivnými výroky a podivnými zdravotními indispozicemi. Po potupném pádu premiéra Nečase rozehrál Zeman riskantní partii, v níž nakonec zabránil pokusu nahradit náhle ušpiněného pana Čistého dezorientovanou paní Čistou a prodloužit tak agónii neoblíbené vlády o další rok. Prezident pak vybral vládu podle svého gusta, které se bohužel od dob opoziční smlouvy nezměnilo ani o píď. V předčasných parlamentních volbách ovšem strana se Zemanovým jménem v názvu propadla: lidem docela stačí jeden Zeman na Hradě a nepotřebují sto dalších kapesních Zemanů v parlamentu. Další nezdar utrpěl prezident při zbrklém pokusu eliminovat z vedení sociální demokracie lidi, které nemá rád. Není ani divu, že při svém vánočním projevu působil vyhasle, jako pouhý stín kdysi suverénního mistra originálních bonmotů. Každopádně alespoň na rozdíl od svého předchůdce o svátcích občanům nevynadal, že se moc pletou do politiky.
Prezident funguje pro média jako fackovací panák, estetické a morální zábrany neexistují, dobrá je každá příležitost si kopnout. Hodí se i zesměšňování protivníkovy fyziognomie, tedy argument, ze kterého většina lidí vyroste někdy okolo desátého roku. Čistá hysterie, která se mainstreamu zmocňuje při jakékoli zmínce o Zemanovi, je užitečným svědectvím o tom, jak liberální ve skutečnosti český "liberalismus" je. Vzhledem k obecné nedůvěryhodnosti českých novinářů je ovšem jejich snaha kontraproduktivní; hodně lidí je naopak vůči Zemanovi až příliš shovívavých, protože někoho, kdo vzbuzuje takovou nenávist opinionmakerů, považují za svého člověka. Lidé, kteří v současné džungli tahají za kratší konec, hledají zastání leckde - třeba i u Zemana. Není divu, od demokratů se zatím dočkali jen výsměchu a hraběcích rad. Kupodivu ještě nikoho nenapadlo, že nebýt báječných reforem Nečasovy vlády, zůstal by jezevec ve svém doupěti.
Často zmiňovaným rysem Miloše Zemana je neschopnost přijmout kritiku, to je ostatně i důvod, proč si nedokázal vychovat nástupce. Jenže na druhou stranu: tak soustředěný nápor ze strany všech, kteří se cítí kroky nového prezidenta ohroženi ve svých privilegiích, může skutečně ustát jen člověk s hroší kůží. Zeman je od přírody hráč a nenávist, kterou vzbuzuje, si vysloveně užívá. Navíc zná své pappenheimské a ví, že jakoukoli smířlivost by považovali za slabost. Tvůrci české ústavy zkrátka nepočítali s mnoha alternativami: například s prezidentem, který se bude chovat jako neřízená střela. A navíc bude mít mandát z přímé volby.
Zemanovu válku s elitami je zajímavé pozorovat. Dokonce by se mnohdy chtělo i sympatizovat se solitérem z Vysočiny, který s gustem ukazuje, jak často je král nahý. Zeman si v ní však počíná netakticky a dělá si nepřátele i z lidí, kteří mu po jeho zvolení docela přáli tu druhou šanci napravit to, čím se dle vlastních slov "mýlil v politice".
Je zábavné, jak média dělají ze Zemana monstrum z galaxie Arkana a odmítají vidět, že tohoto džina vypustila z láhve sama. Populární prognostik a táborový řečník dostával v prvních měsících po Listopadu prostor v tisku i televizi a využíval aury odborníka na cokoliv. Tržní hospodářství tehdy chtěli skoro všichni, ale reálnou představu o něm neměl skoro nikdo. Kdo o něm dokázal hovořit srozumitelně a vtipně, tomu se odpustily i četné fabulace. Ovšem do exekutivy Zemana nakonec nepustil Klaus, a tím začal příběh, který vlastně trvá dodnes.
Lamentace nad tím, jak prý prezident poškozuje náš stát v zahraničí, jsou čirá sugesce. Pro svět jsme byli zajímaví naposledy v roce 1989; snad ještě Václav Klaus se občas svým paranoidním izolacionismem a kradením propisek dostal do humoristických příloh, ale o Zemana se v cizině nestará nikdo. Ostatně, kolik zahraničních politiků tak asi zná průměrně vzdělaný Čech? Obamu, Putina, Merkelovou, snad ještě Kaczyńského, protože se jeho bratr zabil v letadle, Berlusconiho, protože dělá bunga bunga a Kim Čong-una, protože o něm česká média informují snad ještě častěji než ta severokorejská.
Faktem je, že osudem českých prezidentů byla často samota. Jakmile dosáhli nejvyšší funkce, začal zároveň jejich pád. Masaryk se proměnil v mramorový pomník odstrčený od praktické politiky. Beneš musel asistovat u zhroucení svého světa - totéž vlastně postihlo Husáka. I Havel musel přihlížet, jak se sametové ideály rozdrobují pod náporem tržního pragmatismu, a Klaus nakonec musel podepsat Lisabonskou smlouvu. Zeman má proti nim tu výhodu, že od něj nikdo neočekává zázraky. Nechce být jen rutinním kladečem věnců, v jeho aktivitách je však často nemožné najít skutečný program, jde spíš o sérii izolovaných kroků, které působí hlavně jako rozmar a provokace. Rozhodne příští rok: dokáže-li prezident nadřadit veřejný zájem své osobní ctižádosti a korektně vycházet se vznikající vládou, mohla by být nakonec jeho historická role souzena příznivěji, než se to jeví dnes.