Počteníčko: Jak vyzrát na domorodce z Ohňové země
Kanadský dobrodruh a námořní kapitán Joshua Slocum se vydal na své jachtě Spray na cestu kolem světa. Sám. Plavil se tři roky, od roku 1895 do roku 1898. Byl prvním, komu se něco takového povedlo a jeho zápisky z cesty jsou dokladem nejen odvahy, ale i vtipu, s nímž čelil různým nástrahám na cestě. Když se plavil z Buenos Aires na jih, kolem Hornova mysu a Ohňové země, dostal se do přístavu Sandy Point:
Sandy Point (Punta Arenas) je chilská zauhlovací stanice, velice hrdá na to, že má asi dva tisíce obyvatel všemožných národností, mezi nimiž převažují Chilané. Usedlíci na tomto neveselém koutku země na tom zřejmě nejsou tak špatně; mohou se zabývat chovem ovcí, dobýváním zlata a lovem zvěře. Domorodci z Ohňové země a Patagonci jsou však v důsledku styku s nesvědomitými obchodníky načisto zaostalí. Zdejší obchod byl převážně založen na dodávkách "ohnivé vody". Existoval-li nějaký zákon proti prodeji tohoto zhoubného nápoje domorodcům, pak nebyl jaksepatří respektován. Krásní příslušníci patagonské rasy, na které je ráno při jejich příjezdu do města skutečně příjemný pohled, musí ještě před večerem proklínat okamžik, kdy se setkali s bělochy, protože ti je zpili pod obraz boží a navíc okradli o kožešiny. (…)
Obyvatelé Sandy Pointu byli hrozně zvědaví, co se kde děje, a proto tam vydávali hned dvoje noviny - dokonce snad deníky! Velitel přístavu, chilský námořní důstojník, mi radil, abych si vzal na loď pár lidí, kteří by mne chránili před Indiány v úžině kousek dál na západ, a navrhoval, abych počkal, až tam pojede nějaký dělový člun, který by mne odvlekl. Když jsem se však poptával kolem, našel jsem jen jednoho dobrovolníka, který byl ochoten se mnou jet, a protože psy jsem na palubě nestrpěl, nemínil jsem už v tomto směru zbytečně plýtvat energií a raději jsem nabil pušky. Právě v této fázi kritické situace mne navštívil kapitán Pedro Samblich, dobrý a velmi zkušený Rakušan, a daroval mi pytlík připínáčků, který měl větší cenu než všichni psi a ozbrojení muži Ohňové země. Nejdříve jsem si připínáčky nechtěl vzít a namítal jsem, že mi nejsou na palubě nic platné. Samblich se mé naivitě zpočátku smál, ale tím důrazněji trval na tom, že mi připínáčky přijdou ještě moc vhod. "Musíte s nimi ovšem zacházet velmi opatrně," upozorňoval, "abyste na ně náhodou nešlápl sám!" Tento pokyn ke správnému použití připínáčků mi stačil a pochopil jsem, jak i v noci bez hlídky uchráním svou palubu před nebezpečnými vetřelci. (…)
Je celkem známo, že člověk nedokáže šlápnout na ostrý hrot připínáčku, aniž by přitom něco neřekl. Poctivý křesťan si alespoň hvízdne, když ho do bosé nohy něco píchne, a divoch - ten začne výt a máchat rukama jako splašený. A právě k něčemu takovému došlo na Sprayi asi kolem půlnoci, když jsem klidně spal v kajutě. Divoši byli zřejmě jisti, že už "mě mají" s lodí i se vším všudy, ale změnili svůj názor hned, jak vkročili na palubu. Jistě jim v tom okamžiku blesklo hlavou, že jsem na ně vyzrál já a nikoli oni na mne. Nepotřeboval jsem hlídacího psa; sami vyli jako smečka psů. Ani pušku jsem nepotřeboval. Útočníci bezhlavě skákali přes palubu, někteří do člunu, někteří do vody −, asi aby trochu zchladli, a vyjadřovali se přitom jazykem dost nevázaným. Vyběhl jsem na palubu s puškou v ruce a párkrát vystřelil, abych dal těm darebákům najevo, že se jen tak nevzdám (…) Domorodci z Ohňové země jsou sice krutí, ale v podstatě zbabělí, a na pušku se dívají s pověrečnou hrůzou. Člověku od nich hrozí nebezpečí jedině tenkrát, když připustí, aby ho obklíčili na dostřel svých šípů, nebo když zakotví v místech, kde by ho mohli přepadnout.
--------------
Joshua Slocum: Na lodi Spray kolem světa a plavba na Liberdade. Přeložila Gabriela Nová. Ústí nad Orlicí, Vydavatelství a nakladatelství PIPEX 2013.