Společnost a politika Domov,Politika

Podivná hra

Dřevoryt hazardních hráčů z knihy Sebastiana Branta Loď bláznů. Repro University of Houston Library

Zastupitelstvo města Brna na svém zasedání 21. ledna 2014 přijalo novou vyhlášku o regulaci hazardu. Tímto rozhodnutím uznalo a uvedlo v platnost již dříve přijatá usnesení zastupitelstev jednotlivých městských částí. Dvacet tři z nich zcela zakázalo provoz videoloterijních terminálů, šest se jejich fungování rozhodlo omezit.

Obdobné informace jste se mohli dozvědět z médií. Jejich suchost a duplicitnost byla až únavná. Jednou z městských částí, které se rozhodly videoloterijní terminály regulovat, nikoliv zakázat, bylo Brno-střed. Zasedání jejího zastupitelstva jsem byl 15. ledna osobně přítomen. Nechci se zabývat obsahem diskuse mezi stoupenci úplného zákazu terminálů a jejich odpůrci, rád bych se věnoval její formě.

V šestnáct hodin byl společenský sál radnice zcela plný. Žádná židle nezůstala volná, zdi místnosti lemovalo několik řad stojících lidí. Rada městské části již zaujala své pozice, zbytek zastupitelstva sedící naproti ní taktéž. Jediným prázdným místem bylo to náležející starostovi městské části. Ze zaslechnuté věty "Libor to tak dělá vždycky" jsem pochopil, že patnáctiminutové zdržení nemusí být nutně pouze nezodpovědností, ale i taktickým nástrojem.

Poté, co starosta Libor Šťástka zasedání zahájil, a byly projednány nezbytné procesní záležitosti, zastupitelstvo přistoupilo k rozpravě nad návrhem regulace videoloterijních terminálů. Postupně vystoupili všichni tři zastupitelé za Stranu zelených, kteří argumentovali, že návrh je nesmyslný, protože v Brně již vyhláška regulující hazard přijata byla. Ta plošně zakázala terminály a doposud nevešla fakticky v platnost pouze kvůli střetu s Ministerstvem financí. Tato překážka by byla však brzy odstraněna. Nedotaženost návrhu a jeho ukvapenost byly tématy komentářů i dvou zastupitelů za TOP 09. Povolit provoz terminálů jen ve dvou kasinech je z právního hlediska dosti ošemetné a vybízí k možným obviněním z vytváření nerovné soutěže.

Na všechna tato vystoupení reagoval Libor Šťástka. Pouze on sám. Očekávalo se, že návrh má jasnou podporu jak v ODS, tak v ČSSD, ale nikdo ze zastupitelů těchto stran se neodhodlal svůj názor prezentovat. V podstatě se v tuto chvíli debata podobala spíše interpelaci než rozpravě. Podobnou námitku vůči průběhu jednání měla později při svém vystoupení i senátorka Eliška Wagnerová. Libor Šťástka argumentoval, že úplný zákaz je problematický a může být dokonce kontraproduktivní, problémem totiž není existence automatů, ale prostředí, v němž se nachází. Dle starosty jsou kasina pod přísným dohledem a jejich atmosféra není přitažlivá pro patologické hráče ani pro chudé.

Když už se ke slovu nehlásil nikdo ze zastupitelů, starosta vybídl ke komentáři přítomnou veřejnost. U mikrofonu uprostřed místnosti se střídali občané, kteří byli proti návrhu a pro zachování úplného zákazu, se zástupci herního průmyslu, kteří chtěli terminály zachovat alespoň v kasinech. Předtím, než jsem se na jednání zastupitelstva vydal, myslel jsem, že jde spíše o etický princip a z ekonomického pohledu marginální záležitost. Říkal jsem si, že legální provoz automatů ve dvou kasinech a zrušení sto dvanácti heren je jasné vítězství občanů odmítajících automaty v Brně-střed. Velká účast představitelů českého hazardního průmyslu na jednání mě však znejistěla. Co tím sledují? Libor Šťástka se stal jakýmsi moderátorem přemosťujícím a komentujícím jednotlivé vstupy. Už při rozpravě mezi zastupiteli jsem zaznamenal, že neustále mění rámec diskuse podle toho, jak je to pro něj výhodné. Od konkrétního k abstraktnímu, od jednotlivostí k obecnostem. V rozpravě s veřejností se to stalo naprosto zřejmým.

Po dvou a půl hodinách pocit podivnosti kulminoval. Zastupitelé ČSSD a ODS se při komentářích občanů potměšile usmívali, aniž by cokoliv řekli. Za koalici mluvil celou dobu pouze Libor Šťástka. Zastupitel za TOP 09 Ondřej Václavík navrhl ukončení diskuse a přistoupení k hlasování. Pro bylo deset zastupitelů, proti čtyři a sedmnáct se zdrželo. To jen podtrhlo absurditu situace. Snad aby byla zachována iluze diskuse.

Po půlhodině už k hlasování došlo. Návrh byl přijat, kladně se vyjádřilo dvacet šest zastupitelů, záporně jedenáct, jeden se zdržel. Neozval se žádný potlesk, jak tomu bylo při některých předchozích slovních intervencích, ani nesouhlasný pískot. Nic. A posléze překvapení z toho, že nic.

Vést diskusi je umění. To, že jednání trvá tři hodiny, neznamená, že je diskusí, natož diskusí demokratickou. Přijatý návrh argumentačně zastupoval pouze Libor Šťástka a zástupci herního průmyslu. Je možné s jejich argumenty souhlasit, ale není možné, aby se podobně dlouhá a citlivá debata vedla mezi tak širokou opozicí a tak úzce definovanou protistranou. Obzvláště, když je tato protistrana nakonec vítězná. Jsem přesvědčen, že tyto výtky nejsou intelektuálními nářky ani hořkostí. Jde mi o nespokojenost s průběhem jednání, nikoliv s jeho výsledkem. Je evidentní, že v takovém prostředí snadno bují různé spekulace o korupci, přitom se může jednat o prostou a obecnou nekompetenci k diskusi a neznalost kultury vyjadřování názorů napříč celým zastupitelstvem. V takových podmínkách je z politiky opravdu jen podivná hra.