Kurz občanské politiky aneb Škola Zemanem (2. část)
Zeman vstoupil na politickou scénu jako mocné agens, jako výrazný činitel, který je přese všechny výhrady politikem demokratickým - jenom zrcadlí nezralou a hrubozrnnou fázi, v níž se naše pořád ještě demokracie nachází. To je to, co irituje jeho odpůrce. Nemá cenu si dělat iluze o některých aspektech Zemanovy osobnosti, které mu s největší pravděpodobností zabrání, aby mohl být v budoucnosti srovnáván s prezidenty, jako byl třeba Masaryk. Tedy osobnostmi, symboly, v nichž lze kromě politiky cítit i lidskost. Narcismus, povýšenost, absence velkorysosti vůči lidem, kteří mu vadí osobně, to vše poněkud devalvuje jeho výkony na politickém kolbišti. Koneckonců Zeman to s upřímností sobě vlastní přiznává, například když v projevu ke kauze Bakalových bytů prohlásil, že zdvořilost není jeho silnou stránkou. To nebyl jen bonmot, to byla hluboká pravda.
Ale jestli je v této fázi v naší politice někdo, kdo v pomyslné politické hře pořád ještě drží míč, je to právě Zeman. A je na ostatních aktérech, zdali mu v této hře dorostou v důstojné soupeře. Je jasné, že kromě politického umu tu důležitou roli bude hrát právě i osobnostní integrita, tedy schopnost nebrat si věci osobně, být principiální a důsledný v klíčových okamžicích. To neznamená vyhrávat vždy souboje, ale držet se svého azimutu.
A co Schwarzenberg?
Zemanův prezidentský protikandidát reprezentuje přesný opak pojetí politiky současného prezidenta. Jak správně postřehli kolegové na E-republice, Zeman je prezident výsostně aktivistický (a takový byl i jako politik), zatímco Schwarzenberg reprezentuje už delší dobu alibistickou politiku lassez-faire, která konzervovala a zaštiťovala dosavadní trend destrukce a privatizace státu a veřejného prostoru vůbec. A nástup škrtací ekonomie Kalouskova typu. Člověk byl na rozpacích, když viděl, s jakou vášnivostí - až hysterickou - jej tolik inteligentních lidí v průběhu prezidentské volby obhajovalo.
Vysvětlení pro to je jediné: Pan kníže se stal objektem pro projekce, kde osobní vnímání a prožívání jednoznačně zastiňuje schopnost vidět širší realitu. A ohrožení projekce, onoho osobního vkladu do jiné osoby, je vlastně ohrožením samotného projikujícího. Útok na Schwarzenberga byl útokem na všechno možné, co si s ním jeho příznivci spojovali: Na demokracii. Na tradici (je přece ze starého váženého šlechtického rodu). Na určité distingované způsoby vystupování. Na prozápadní orientaci (na rozdíl od Zemanovy údajně proruské)… - Dokonce jsem se setkal s názorem, že jsme mohli konečně mít na Hradě opravdového šlechtice a že ve šlechtickém původu je záruka osobnostních kvalit, protože šlechtici byli po staletí elita společnosti. Co na to dodat v 21. století?
Schwarzenberg má několik vloh, které spontánní nárůst projekcí umožňují. Má velkou zkušenost s životem v netotalitním systému a má inteligenci, která mu umožňuje bystře glosovat situaci (ale až po situaci). Mluví málo, moudře se usmívá a pokuřuje dýmku. Je společenský, vlídný, nemá potřebu se vymezovat vůči uměleckým či intelektuální egům. Což se nedá říci o Zemanovi. O Schwarzenbergovi je známo, že je bohatý, má impresivní majetky (třeba zámek), a sám působí, že je trvale "nad věcí". Málokdy přichází s programatickými tezemi a už vůbec ne s takovými, které by mohly být kontroverzní. Jeho bonmoty si často nezadají s hospodskou upřímností a vyvolávají dojem, který skupina literátů sdělila světu písní: Kníže má k lidu blíže. Až takovou moc mají projekce!
Když čteme rozhovory s ním, tak mnohé analytické pohledy můžeme podepsat. Odvolává se na konzervativní hodnoty, odkazuje se na biblické citáty. Sám, ač čelný představitel naší dosavadní politiky, mluví o ní hospodskokriticky, jako by se jej to osobně netýkalo. (Tříkrálová promluva 2013: "Máme důvody pro kritiku kde čeho - politická scéna nestojí za řeč. Chování leckterých představitelů elit je pobuřující a nikdo to nepranýřuje, pokud se mu to zrovna nehodí do krámu.")
Jak funguje jako politik? Když se ho v rozhovoru pro Právo (30. července 2011) zeptali na sníženou sazbu DPH u knih, tak odpověděl, že on je příznivec literatury a že je pro sníženou sazbu, ale nakonec se podřídí rozhodnutí poslaneckého klubu TOP 09, kde se k tomu vyjádří i Kalousek a další. Ostatně "Mirek" Kalousek je pro něj dobrý ministr financí, který udržuje naši zemi v přijatelné kondici.
Svoje politické angažmá v asociálně fungující vládě změkčuje exministr pozdním alibismem (rozhovor pro Aktuálně.cz, 3. listopadu 2013): "Tam se staly dvě věci: ministr Drábek nešťastně věřil panu Šiškovi. Ale Drábek také odstoupil. On tomu nechtěl věřit, když přišly důkazy, byl z toho Drábek hotový. Mně se to taky stalo, že jsem někomu věřil, a byl to omyl. To druhé bylo, že v tom spěchu jsme šetřili příliš plošně. A to byla chyba, kterou přiznávám. Doplatily na to některé skupiny, které na to doplatit neměly." - Chudák citlivka Drábek, chtělo by se člověku říci, kdybychom si jej a jeho způsoby nepamatovali. Takže po schwarzenbergovsku: Hotovo a zameteno za jedním z největších průšvihů Nečasovy vlády a strany TOP 09. A jedeme dál. - Co se týče hroší kůže, v tom si Zeman se Schwarzenbergem mohou podat ruce.
Schwarzenberg byl jeden z těch, kteří nejednou opakovali mantru o nedemokratických praktikách, naposledy ve své Tříkrálové promluvě. Přitom sám stál vždy na straně těch, kteří si díky své převaze během uplynulých několika let počínali při prosazování zásadních změn s celospolečenským dopadem v Parlamentu tak, že to za demokratické lze považovat jen stěží. A svým způsobem ne nepodobné oposmlouvě, tolik předhazované Zemanovi. Demokracie totiž není jenom věcí hlasování, nýbrž i jemu předcházející debaty. A to je nutné zvláště tehdy, když ani vládnoucí koalice nereprezentuje většinu občanů ve společnosti. Kultura politiky nebyla silnou stránkou předchozí vlády. Omezené způsoby pánů Nečase, Kalouska a dalších při bezohledném prosazování jejich reforem jsou příkladné. Stačí si jen projít stenografické záznamy z parlamentních schůzí.
Začíná být zřejmé, že politika, která nemá ideový tah a energii, není pro budoucnost a nutnou rekonstrukci státu v jeho základních funkcích perspektivní. I kdyby nám byl její představitel lidsky vcelku sympatický a chodil s námi do hospody.
Jaká je další perspektiva?
Dobré fungování demokracie je založené na tom, aby moc byla delegována do více dílčích ohnisek, která se vzájemně korigují a udržují v rovnováze při hře o směřování celé společnosti. Ukazuje se, že naše nezralá demokracie potřebuje těchto korektivních center více, aby se zabraňovalo největším a nejbolavějším jednostrannostem, konaným pod pláštíkem "životně nezbytných reforem". V minulosti se ozývaly hlasy po zrušení Senátu. Když se podíváme na minulé období, tak buďme rádi, že jsme jej měli. Zabránil některým procesům, jež byly evidentně v zájmu pouze jedné skupiny ekonomicky mocných občanů, nebo je alespoň zpomalil. Poslanecká sněmovna jako hlavní orgán reprezentující různé složky společnosti se vychýlil hrozivě na jednu stranu a umožnil vládě jednat tak, jak jednala. Další jednostrannosti odchytával Ústavní soud. Jenže ten není přímým reprezentantem zájmů občanů a jeho politické možnosti by z principu měly být omezené.
Pod tlakem situace (není úplně jasné, co si kdo od toho sliboval, zastánci čistě stranické politiky tento krok kritizovali) byl změněn způsob prezidentské volby a přímo zvolený prezident tak získal jiný, ale přitom naprosto legitimní, typ mandátu. Ukazuje se, že to byl krok kupředu, byť stávajícím politikům ztížil život. Zeman se své šance chopil beze zbytku. Jeho razantní rozehrávky umožňují růst jemu adekvátních protihráčů. Člověk roste s překážkou, jak říkával už Saint-Exupéry.
(Dokončení příště)