Počteníčko: Vyznání spisovatele téměř stoletého
Před sedmnácti lety, 3. února 1997, v Praze zemřel a 28. března tomu bude sto let, kdy se v Brně narodil spisovatel Bohumil Hrabal. Přinášíme úryvek z poslední kapitoly jeho autobiografické knihy Kdo jsem, která vyšla ve druhém vydání roku 2000 v pražském nakladatelství Hynek.
A přece! A je v mém životě údobí, které kdybych mohl, chtěl bych žít ještě jednou. Chtěl bych žít ty čtyři roky u martinských pecí na Kladně, protože teprve teď, když se sám na sebe mohu podívat jako na třetí osobu, jistím, že moje pravá univerzita byla na Poldině huti, tady jsem se za ty čtyři roky zvolna dobral toho chápání a pochopení, že měřítkem hodnot je lidská práce a že hrdinové jsou ti, kteří ji dělají, tady na Poldince jsem se ukostřil ke skutečným tvůrcům hodnot. Tady jsem viděl a do mrtě chápal, kterak z ohromných pohoří starých a nepotřebných věcí z kovu se v martinských pecích dělá přesnými pracovními postupy ušlechtilá ocel, která se lije do ingotů a z ingotů se válcují cágle, ze kterých se potom ve fabrikách dělají nové a užitečné stroje a přístroje a věci důležité pro lidskou společnost. Chtěl bych znova žít ty čtyři roky, kdy jsem s romantickým nadšením pracoval na této proměně šrotu v ocel a přitom současně viděl, jak minulost jedné epochy a její výrazové prostředky se mění v novou epochu naší společnosti… a za ta leta jsem si ani nepovšimnul, že se kvalitativně měním i já. (…)
Rád jsem měl ty hutníky, pro které práce byla všechno, bez které si nedovedli svůj život představit a tak jako já chodili i na nedělní šichty. Celá ta čtyři léta jsem na šichty procházel branou, nad kterou byl veliký znak, šifra ocelárny, medailonek krásné ženské hlavičky z profilu, jejíž kadeře byly připáleny třpytící se hvězdou, značka ušlechtilé oceli, do každého cáglu byla otištěna tato hlavička, se kterou ocel putovala do všech koutů světa, hlavička, kterou nosí hokejisté SONP Kladno na prsou svých dresů… Tato Poldinka se mi často zjevuje i ve snách, protože visela i nad branou, kterou jsem čtyři roky chodil na tu moji univerzitu, kde jsem musel změnit moji poetistickou poetiku v poetiku totálního realismu, protože skutečnost, kterou jsem viděl a žil, byla mojí novou poezií. A chtěl bych znovu prožít ty chvíle, kdy jsem usedal k psacímu stroji značky Perkeo, a bez háčků a bez čárek začal psát ty moje marginálie k mému tehdejšímu životu, tu moji první reportáž o Jarmilce, kdy jsem zjistil, že mými hrdiny jsou lidé, kteří patří ke čtvrtému stavu, dělníci, kteří dovedou pracovat a nejen to, dovedou se od srdce zasmát, je jim blízký nejen humor a groteska, ale i horor, protože kdo žije na Kladně, tak ví, že neštěstí na dolech i v hutích bývá dost a dost.
Chtěl bych znovu si ozřejmit, proč ti lidé, se kterými jsem čtyři roky žil, že jsou tak hákliví na svoji čest, že dovedou rozeznávat mezi dobrem a zlem a milují ty, kteří dovedou makat a nenávidí lemply. Chtěl bych znovu žít s nosičkou svačin Jarmilkou a sdílet s ní nejen ten její osud, ale i to, že tam, kam přišla s tou svojí basou, tak každý měl pro ni vlídné slovo a dovedl se trpce usmát nad jejím oblečením a chybějícími zoubky. Ale pro mne byla zase kráskou krásek, protože jsem ji měl opravdu rád. Teď, když se mohu podívat na sebe jako na třetí osobu a starého pána, jistím, že od té doby, kdy jsem byl na martinských pecích na Kladně, že měrou věcí je mi obyčejný člověk, že od té doby jsem si říkal raději než spisovatel, zapisovatel, protože jsem zapisoval jen ty mezní situace a události jako dobrý reportér. Proto teď, když se zamýšlím sám nad sebou a kladu si pošetilou otázku Proč píši? Tak jistím, že píšu vlastně pro všechny prosté lidi, pro všechny ty, se kterými jsem se setkal a se kterými jsem se hovorem vydával jim tak, jako oni mně…
První vydání Hrabalových autobiografických a sebereflexivních textů vyšlo po názvem "Kdo jsem" poprvé v roce 1995 jako 12. svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala v nakladatelství Pražská Imaginace.