Věčně kontroverzní A. J. Liehm
O jedné oslavě, která se - ku prospěchu věci - poněkud zvrtla.
"Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet" (et cetera), zpívá se ve známé písni. Už se z ní ale nedozvíme, co dělat, když je dnes člověku devadesát. Snad se od něj očekává hlavně vděčnost, že se vůbec dožil, a pasivní přijímání holdu od mladších následovníků. Naštěstí novinář Antonín Jaroslav Liehm, který se dožil devadesátky letos v březnu, není ten případ. Dokázal to i na večeru, který 21. května uspořádal v olomouckém Café 87 dvouměsíčník pro kulturu a dialog Listy (Liehm je předsedou jeho redakční rady).
Listy vycházejí v Olomouci, což je shodou okolností rodné město jejich zakladatele Jiřího Pelikána (1923−1999), pravým důvodem je ale to, že v pražském novinářském prostředí nebylo zkrátka místo pro časopis, který odmítá velebit nejlepší možný z existujících světů. Také liehmovský večer přinesl místo zdvořilého vzpomínání na bohatýrské časy řadu podnětů k přemítání o současné krizi, jejích příčinách i cestách k řešení.
Liehmův hovor o začátcích Listů, které v římském exilu navázaly na normalizací zlikvidované Literární listy, přinesl zmínku o Jiřím Pelikánovi, jenž byl podle Liehma skutečným politikem s diplomatickým nadáním i dlouhodobou vizí, jehož formátu nikdo z těch současných nedosahuje. Připomenul také vztahy mezi Listy a Tigridovým Svědectvím, které navzdory značným názorovým rozdílům byly tak korektní, že se o tom dnešní české levici a pravici ani nezdá. A také nabídl vysvětlení: polistopadová elita se převážně rekrutovala z figur druhého a třetího řádu, z pragmatiků a technokratů, kteří v sedmdesátých letech bez jakýchkoli ideálů vstoupili do komunistické strany či dalších prorežimních organizací, neboť to byla nutná podmínka kariérního vzestupu. S tím souvisí i Liehmova averze k termínu "osmašedesátník". Ten totiž podle něj označuje hlavně oportunisty, kteří se s obrodným procesem jenom svezli na jeho vrcholu, kdy to už nepředstavovalo žádné riziko (na rozdíl od Liehmovy generace, usilující o reformy režimu už od Stalinovy smrti). Celebrity, které dnes hrdě šperkují svůj životopis zmínkou o heroickém podpisu Dvou tisíc slov, často nepřiznají nám ani sobě, že si od toho tehdy slibovaly hlavně výhody…
Z Liehmových výroků byla patrná skepse. Nejen vůči aktuální politice (kdy poněkud zaskočil moderátora diskuse Václava Buriana prohlášením, že nevidí důvod hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu), ale vůči lidské společnosti vůbec. Předpověděl, že současný marasmus potrvá ještě nejméně třicet let; dynamika společenských procesů je totiž daleko složitější, než si představují žurnalisté opojení krátkodobými senzacemi. Příkladem může být také situace na Ukrajině: klopotné a často krvavé hledání ukrajinské národní identity mezi Západem a Východem už trvá nějakých tři sta let, a nedá se tedy vyřešit během jediného týdne. Nejbouřlivější diskusi ovšem rozpoutaly Liehmovy zmínky o Václavu Havlovi. Vyjádřil se o něm s uznáním jeho lidských kvalit, ale jeho roli v polistopadové politice hodnotil jednoznačně negativně; prohlásil, že Havel jenom zabalil klausovský trh bez přívlastků do hedvábného papíru obecně humanistických proklamací. Polský novinář Aleksander Kaczorowski v této souvislosti poznamenal, že v proslulém rudolfinském projevu v prosinci 1997 kritizoval Havel Klause mimo jiné za to, že ještě nezavedl soukromé důchodové fondy. Dnes už máme dost zkušeností, abychom přiznali, že v tomto případě viděl Klaus více dopředu, protože přece jen o ekonomice něco věděl a nepodléhal prostomyslné fetišizaci všeho soukromého, která byla pro intelektuální život devadesátých let charakteristická.
Liehmova interpretace moderních českých dějin ovšem nebyla v publiku přijata jednoznačně. Následná debata ukázala, že nostalgie po časech sametové revoluce je dosud v prostředí "slušných lidí" natolik silná, že jim znemožňuje klást si některé nepříjemné otázky. Došlo totiž také na evergreen o tom, že třetí cesta mezi totalitním dirigismem a volnotržní džunglí neexistuje a její hledání je trestuhodné mrhání silami. K tomu A. J. Liehm nevzrušeně podotkl, že tato teze vlastně znamená negaci celých tisíciletí lidské civilizace, jejímž smyslem bylo vždy promýšlení lepších alternativ ke stávajícímu světu…