Počteníčko: Indičtí vrabci
Cestovatelé Hanzelka a Zikmund píší o vlivu hinduismu na chování ptactva.
Kdyby chtěl někdo tvrdit, že náboženství nemá vliv na zvířata, budu se s ním přít do krve. A dokážu mu, že je vedle. Ale abyste mi rozuměl, nedám se zmást takovou průhlednou naivitou zoologů, kteří kudlance říkají nábožná. Ani nechci tvrdit, že zvířata mají nějakého svého zvířecího boha. Tak daleko ještě nejsme. Fakt je, že prostředí působí na člověka, to je dávno prokázaná věc, nemám pravdu? Když je to prostředí založené nábožensky, nemůže jeho vlivu ujít ani zvíře. Dokážu vám to na příkladu.
Ještě nikde jsem neviděl vrabčáka tak krotkého, tak přítulného jako tady v Indii. Někdo by mohl říct drzost, dotěrnost, ale chyba! Je jenom důvěřivý. A je to vrabčák jako všude jinde na světě. Rozcuchaný, nervózní, hašteřivý, hrabe se v kobylincích, natřásá se v prachu u cesty stejně jako v Káhiře nebo v La Pazu. Internacionál každým coulem. Ale tady je v něm kus něčeho, co my Evropané na Indii nechápeme. V přítomnosti zbožných lidí se cítí jako v chrámě: nic se mi nemůže stát, lidi tu neublíží krávě, natož vrabci. Už jste v Indii viděl kluky s prakem, jak se strefují do vrabců? Já ne. Nikde! To by tu nenapadlo ani nejhoršího ničemu. A důsledek? Vrabec dostane ohromné sebevědomí. Komplex pána světa.
Tuhle mi dva vletěli do pokoje. Sameček a samička. Byli hned jako doma. Co říkám jako doma? Chovali se, jako by se tu byli vylíhli! Chvilenku poseděli na lopatce od větrníku, najednou frrnk - a začali zkoumat ten plechový kornout, co jsou v něm schované dráty a skoba u stropu. Hned jsem věděl, kolik uhodilo: ideální hnízdo. Nedostane se tam ani tchoř, ani lasička. Ale hlavně - bude to bez práce. Musel jsem se chechtat, jak ten dareba sameček šmejdil u stropu, drápky se přidržoval okraje té puklice a všelijak zkoušel dostat se škvírou dovnitř, hlavičkou kroutil vpravo vlevo, hrbil se a natahoval a pak najednou šups! povím vám, takhle kdybych uměl ve škole výmyk, nikdy mi nemohli dát z tělocviku dvojku. Za chvíli tam za ním byla panička a měl jste vidět ten cirkus. Vidět je vlastně nebylo, jenom slyšet, drápky jim jen šustily po tom emailu, dováděli jako pominutí. Však se vžijte do představy, že byste vy sám přišel k přepychovému kvartýru tak levně a hlavně tak rychle!
Odpoledne už tam začali vláčet peříčka a suchou trávu, my seděli o dva metry dál, smetí nám padalo do talířů - ujišťuju vás, jakživ jsem neviděl sebevědomější němou tvář.
Na druhý den mě napadla taková hanebná myšlenka - ještě dneska bych se propadl studem, když si na to vzpomenu. Slyšel jste, jak před lety vyhlásili v Číně boj mouchám, protože roznášely epidemie? Každý uvědomělý občan zabije denně dvanáct much, za rok tak zmizí miliardy trapičů. Pak si vzali na mušku vrabčáky, protože jim rok co rok žrali na polích a v sýpkách hory vzácné potravy, rýži a pšenici. Vymysleli zvláštní metodu. Když takovému vrabčákovi nedovolíte přistát a pořád ho honíte z místa na místo, klofne prý ho mrtvička. Infarkt. Za pár minut je hotov. Nevěřil jsem tomu. Ostatně přesvědčte nevěřícího, když vám chybí důkaz! Teď mi blesklo hlavou: dnes nebo nikdy! Experimentální důkaz. Honem jsem zavřel okna, ti dva se vám na mě dívali tak důvěřivě a s takovým zájmem, že jsem ani neměl odvahu začít. Nic, pryč se sentimentalitou, jde o důkaz! Byli jsme na to dva, každý v jednom konci pokoje, proti nám dva podnájemnicky založení vrabčáci. Dva a dva - povídám kamarádovi, abych si dodal víc odvahy, ale hned jsem cítil, jak to zní podle, jak je to nesportovní. Co vám mám povídat, dalo nám moc práce, než jsme je vůbec přinutili lítat. Ale pak propadli panice. Ještě se jim nestalo, že by je někdo proháněl - a jak proháněl! Nedovolili jsme jim přistát. Jen si některý chtěl sednout na stůl nebo se pověsit na záclonu, už tam byl někdo z nás, já ti dám sedět, to bychom se nedozvěděli, jak je to s vrabčím infarktem. Za pět minut byli vyřízeni. Čekali odevzdaně, až jsme je sebrali s koberce, srdce jim tlouklo jako zvon, do smrti na ten strašný buchot nezapomenu. Honem jsem otevřel okno, snad to přece jenom nebude mrtvička, musí se z toho vzpamatovat, musí! Asi za dvě minuty se probrali. Nejdřív ona - ženské plemeno má vždycky větší výdrž, pak on. Zavrtěla se mi v dlani a najednou frnk, byla pryč. A on za ní.
Neumíte si představit, jak se mi ulevilo. Jako by ze mě spadl těžký hřích. Takhle asi musí být věřícímu člověku, když se vyzpovídá. Samozřejmě už nepřišli. Z toho plechového kužele čouhá ještě suchá tráva a peříčka, co tam začali vláčet. Já to tam tak nechám, jaksi z piety. Nikomu jsem se s tím ještě nesvěřil, jste první. Kdyby to tak věděli sousedi - jaký bych byl v jejich očích barbar! To oni přece způsobili, že ta němá tvář se v jejich blízkosti chová jako v chrámu Páně. Říkám vám, prostředí působí na jedince. To jsem si já nevymyslel.
Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himálajem. Svoboda, Praha 1969, s. 193−195.