Kohout po dvaceti letech
Nad druhým vydáním románu Pavla Kohouta Sněžím, vyprávějícím nejen o pachatelích a obětech, ale o změnách režimu obecně.
Nakladatelství Větrné mlýny vydává edici Retro Pavla Kohouta pod záštitou města Brna, což potvrzuje i zdravice z pera primátora. Sarkastické komentáře k názvu edice i primátorovi rád přenechám jiným, jistě jich bude dost. Podstatné je, že jako druhý svazek edice vyšla próza Sněžím, poprvé česky vydaná v roce 1993. Přiznávám, že tehdy jsem ji nečetl, nějak mě minula. Jednak bylo v těch letech v kulturním životě k objevování příliš mnoho, jednak zrovna začali disidenti vycházet z módy (a na módu jsem tehdy ještě celkem dal).
Kniha se odehrává během několika květnových dnů roku 1991, v době, kdy porevoluční euforii vystřídalo hledání obětních beránků a zejména odhalování agentů Státní bezpečnosti. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je Pražanka na prahu čtyřicítky Petra Márová, pracující v inzertním oddělení nejmenovaného nábožensky orientovaného periodika (které před sametem přikrčeně živořilo coby důkaz velkorysosti režimu, po sametu si naopak rychle osvojilo zpupnost vítězů). Pouští se do soukromého detektivního pátrání, které má odkrýt skutečnou minulost dvou z jejích milenců, jejichž slibná kariéra je náhle ohrožena lustracemi. Jedním je profesor ekonomie Viktor Král, který se vrátil z kanadského exilu nastartovat ekonomickou reformu, a tím druhým major Státní bezpečnosti Josef Beneš, který − jak alespoň sám tvrdí - vstoupil do služeb této organizace z idealistických pohnutek a poté, co poznal, čemu ve skutečnosti slouží, podepsal Chartu 77 a byl uvězněn. Vypravěčka se ve snaze rozeznat viníka od oběti tak dlouho zaplétá s profesionálními intrikány, až sama neví, na čem je. Její pocity z marné snahy dopídit se pravdy ve světě zpravodajských her a dvojích či trojích identit vyjadřuje titulní přirovnání ke sněhové vločce, bezcílně vířící nemilosrdným chladným světem.
Kohout zaslouží uznání za odvahu, s níž popsal polistopadové události očima těch, kdo na ně právě začínají doplácet. I za to, že se pokusil vyprávět z ženské perspektivy a opustit svůj tradiční styl založený na udržování čtenáře v napětí rychlým střídáním osob a dějů, režírovaným vševědoucím vypravěčem. A také za to, že politickému románu dal poetický metaforický název, odrazující bestsellerové publikum dychtivé skandálního pohledu do zákulisí moci.
Jenže problém je v tom, že hlavní hrdinka je už od první stránky příliš nesympatická, než aby nás její trápení zaujalo. Co na ní vlastně tolik vadí? Cynismus, přemoudřelost? Cynický nebo přemoudřelý bývá občas kdekdo, někdy to bývá i zajímavé, jako u Milana Kundery. V případě Petry Márové je to spíš sklon suverénně jednat s lidmi jako s věcmi, spojený s neustálým sebepozorováním a sebelítostí. Je bigotní katolička a zároveň (omlouvám se za tento výraz, ale výstižnější jsem nenašel) velmi veselá v rozkroku. Pokládá se za básnířku, avšak její metafory jsou převážně banality opsané ze ženských časopisů (Kohout potvrzuje, že je v poezii znatelně méně jistý než v próze, což vede i ke snížené citlivosti na klišé). Umělecký narcismus se u ní pojí s maloměšťáckou přízemností, občas pronáší dost nechutné výroky na adresu Cikánů nebo Židů. Je jistě inteligentní a sečtělá (což osvědčuje neustálými sarkastickými glosami), ale její posedlost vlastním egem vede k tomu, že naprosto není schopna odhadnout lidi kolem sebe a zanechává jenom spoušť.
Čtenář (natož kritik) si ovšem časem položí otázku, zda je příčinou Petřina místy dost nehorázného žvanění to, že je její postava tak napsaná, nebo úpadek autorova talentu, směřující až k současným fejetonistickým jalovostem. Místo až haškovsky sžíravého humoru Katyně se objevují laciné vtípky typu záměny elektrického vedení za vedení politické. Pohled na polistopadovou realitu se nese převážně v duchu komunální satiry, banálních výroků typu: "Chcete tu být přes noc kapitalisti, ale do smrti si socialisticky válet šunky." Kohout mnohdy jen kopíruje obecné mínění, aniž by se odvážil nahlédnout pod povrch: například neustálé zdůrazňování hrdinčina strachu z přepadení. Je pravda, že kriminalita po pádu režimu vzrostla, zejména ve velkých městech, ale Praha se nikdy nezměnila v Soweto, jak to líčila učenlivě se bulvarizující média.
S časovým odstupem je nutno uznat, že bylo naivní předpokládat, že heslo "nejsme jako oni" vydrží navždy, na to zanechalo totalitní období v lidech příliš mnoho hořkosti. Ovšem na zvoleném způsobu lustrací vydělali především důstojníci StB, na které se v tom věčném obviňování, prověřování a vyšetřování jaksi zapomnělo. Za zmínku stojí názor slovenského spisovatele Rudolfa Slobody, že kdyby měly polistopadové elity trochu fištrónu, tak by spolupracovníky StB neostrakizovaly, ale naopak by se je snažily využít. Tajná police většinou verbovala lidi, kterých se bála a potřebovala je neutralizovat - právě ti se budou chtít komunistům pomstít za to ponížení a snad i napravit svá selhání.
(Paranoidně by se snad dalo říci, že estébáci s pádem režimu předem počítali a rozhodli se otrávit nové poměry neustálým podezíráním, v němž zase naberou cenu kompromitující materiály.)
K nejsilnějším momentům knihy patří hrdinčin výlet s Josefem na Kladno. Zde se objevuje nový úhel pohledu a zjistíme, že do služeb StB mohlo někoho přivést třeba i to, že pochází z havířské dynastie, která teprve po osmačtyřicátém roce poznala, co je to najíst se dosyta nebo moci poslat svého potomka na studie. Zde Kohout osvědčuje to, co odlišuje skutečného spisovatele od psavce: schopnost diferencovanějšího pohledu než většina současných literátů, neschopných popsat minulý režim jinak než snaživou a primitivní karikaturou (viz např. analýzu Martina Puskélyho).
Závěr jako by se i tak suverénnímu vypravěči, jako je Kohout, poněkud vymkl z ruky. Nic proti otevřenému konci, konfrontace jednotlivce s policejní mašinérií by jen stěží mohla skončit happyendem, ale místy to působí, jako by si autor s ambiciózním pokusem spojit politický thriller s psychologickým ženským románem přestal vědět rady. Oproti třeba Hodině tance a lásky, kde se autorovi podařilo protnout jednotlivé příběhy v závěrečné pointě, zůstává po dočtení Sněžím spíš pocit jisté frustrace. Snad autor poznal, že při způsobu, jakým rozdal karty, by jakákoli katarze působila kýčovitě, takže náznak Petřina zmoudření je opravdu jen náznakem, snad se i trochu poučil na dobové oblibě postmoderny (Kohout vždy pozorně sledoval trendy světového literárního vývoje) s jejím zdůrazňováním toho, že každý má svou pravdu. Téma viny, svědomí a trestu (zdůrazňované Petřinými náboženskými úvahami) tak nakonec jako by spadlo kamsi pod stůl.
Četba Kohoutova románu s dvacetiletým odstupem nabízí nové interpretace. Dnes už například víme, že fízlováním občanů se zabývají i tradiční demokracie, k nimž jsme tenkrát vzhlíželi. Také jsme už poznali na vlastní kůži, že Washingtonský konsenzus, který nám tehdy různí experti a poradci přivezli z exilu coby vrchol lidského poznání, má řadu značně problematických rysů (a to je důvod, proč současný čtenář jen stěží uvěří vypravěččině obdivu k Viktoru Královi). Sněžím se tak dá s odstupem číst také jako zpráva o dobových iluzích, kdy kořistnické způsoby nových podnikatelů byly vnímány jako dědictví po komunistech, a tudíž přechodný jev, který v ideálním kapitalismu budoucnosti vymizí a všichni budeme žít v naprosté spravedlnosti a harmonii.
Pavel Kohout: Sněžím. Větrné mlýny, Brno 2013.