KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s malířem Josefem Bubeníkem, členem skupiny Stir up.

Když jsem se seznámil s členěním vaší tvorby, zaujaly mě už názvy jednotlivých "kapitol" - Kloubová dvoumiska, Vpád mytologické technologie do světa romantických představ, Existence postcivilizační industrie, Fantaskní krajinou k realitě mýtu, Magie, okultno, mystika a jiné čáry máry. Líbí se mně ten literární akcent s přídechem imaginace.

Život má své etapy, kratší či delší úseky, během kterých se měníme a vyvíjíme, něco rušíme a nahrazujeme novým, něco opravujeme a udržujeme. Zároveň někam přináležíme. Většinu svých činů můžeme pojmenovat, místa, kde se pohybujeme, je možno označit názvem, topografickými souřadnicemi či slovy vyjadřujícími pocit. Není to otázka nadání, ale chtění pojmenovat to místo, ten pocit, tu situaci, ty skutky. Tvorba nestojí mimo tuto kategorizaci, je odrazem toho procesu. Vše, co tvoříme, má svůj obsah a tím i své pojmenování. I totálně automatická činnost bez předešlého určení tématu má svůj obsah. Tvorba není řadou za sebou jdoucích děl, ale prostor kolem nás. Chronologická posloupnost jednotlivých etap nevyvrací jejich paralelitu ani jejich prolínání se. S časovým odstupem jsou ty etapy zřetelnější a pojmenovatelnější. Některé etapy či cykly se vzájemně prolínají, u jiných lze vést přesně rozdělující hranici. Podobná ambivalentnost se vztahuje i na vznik jednotlivých cyklů. Některé vznikly až zpětným pojmenováním, jiné cíleným a organizovaným přístupem. Takovým příkladem je třeba zmíněná Kloubová dvoumiska.

Co se doopravdy skrývá pod označením Kloubová dvoumiska?

Kloubová dvoumiska vznikla v prostředí Vaňkovy keramické dílny v Ivančicích na Moravě. Byla to zvláštní doba první poloviny 90. let. V jednom domku s velkou zahradou na kraji Ivančic se setkávala skupina lidí. Vzájemně jsme se znali z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, prošli "ohněm" listopadové revoluce, panovala mezi námi důvěra. V tomto prostředí vznikly zárodky keramické dílny našeho kamaráda a guru Michala Vaňka. Zrodilo se mnoho nápadů. Jejich výheň dala vzniknout i Kloubové dvoumisce. Dvě misky k sobě spojené kloubem a takto vypálené. Kloubová dvoumiska se stala symbolem komunitního soužití. Když pak vše skončilo, chtěl jsem s tím nápadem dále pracovat. Protože jsem víc malíř než keramik, stalo se, že Kloubová dvoumiska pronikla do světa obrazů. Vznikl cyklus šesti pouštních krajin, v nichž dvoumiska dominuje. Později se do obrazů pouštních krajin kromě dvoumisky dostaly i jiné objekty z ivančického období. V polovině 90. let vznikl cyklus dvou desítek obrazů. Na pouštních variantách je snad zajímavé i to, že ne vždy se jedná o pouštní krajinu zcela smyšlenou. Na asi třetině obrazů je reálná krajina, imaginárně zobrazená o tisíce let později, kdy zde možná bude jen poušť. Objevují se vyprahlá údolí řeky Jihlavy pod Templštejnem, soutěsky, na jejichž vrcholech stávaly hrady Lamberk a Sedlec.

Souvislosti potvrzují, že nejste malířem jednoho tematického okruhu, dokonce ani jedné formy. Jak k vám přicházejí náměty a jaká cesta vede k jejich uchopení?

Člověk se mění, vyvíjejí se jeho postoje a názory. Mění se, čeho chce dosáhnout i jak to chce zobrazit. Když jsem v první polovině 80. let začal malovat, byl jsem impresionistou. Koupil jsem si plenérový stojan, ze starých riflí jsem si na něj ušil pouzdro s popruhem pro nošení přes rameno. Přes druhé jsem měl popruh sportovní tašky, v ní kufřík s barvami a dalšími věcmi, v podpaží našepsovanou sololitovou desku. Takto vyzbrojen jsem putoval okolím Brna. Naučil jsem se vnímat vztah mezi barvou, světlem a tvary. Učarovala mně krása monotónních barev, kdy jen kombinace modré, šedé a bílé mohou vytvořit oblohu od klidné po dramatickou. Uchvátilo mě poznání, kolik v přírodě existuje druhů zelené, a uhranula možnost zachycení odrazu na vodní hladině. Pak jsem podlehl sfumatu, gestickému carravagiovskému i neexaltovanému temnosvitu Rembrandtovu, skrývajícímu tajemné napětí. To vše byl odlišný přístup ke světlu, odrazu a vrženému stínu, jiné kvalitativní zachycení povrchu, "holografičnost" holandských zátiší. To se stalo pilířem mé tvorby ve druhé polovině 80. let. V té době vzniklo několik desítek "holandských" zátiší a souběžně s nimi cyklus myticko-fantaskních kompozic v barokním hávu, který však nedospěl do finálního stadia.

Ve všech vašich látkách lze odhalit určitý sjednocující kód. Nespočívá jen ve volbě barev a v kreslířském rukopise, je podstatnější, v myšlence. Ať je vyslovena vážně nebo ironicky. Jak dalece je to výsledek intuice, kolik je v něm důsledné racionality?

Považujeme-li tvorbu za duchovní činnost, myšlenka musí vždycky vládnout. Neznamená to, že by forma stála někde mimo, že by nebyla důležitá, že bychom ji z tvorby eliminovali. Jak se ale říká, když dva jedou na koni, jeden sedí vpředu; a u díla je jasné, že tím prvním je myšlenka. V názvech je vždy racionalita, v námětech spíše intuice. Ale často se náměty s názvy shodují.

Jste členem surrealistické skupiny Stir up. Může se malíř stát surrealistou jen tak, prostým chtěním, nebo k tomu musí mít mentální a "revoluční" predestinaci?

Zpočátku jsem byl impresionistou, pak barokizujícím umělcem, pak fantaskním, posléze akčním, dále autorem postcivilizačních cyklů, pak surrealistou. Zní to moc učeně, tak rychle půjdu jinam. Myslím, že surrealistou se člověk stává tím, že inklinuje k jistým formám projevu, k jistým myšlenkovým proudům, k určitému světonázoru. Na konci 80. let jsem se stýkal se skupinou mladých surrealistů. Označovali se jako surrealistický okruh A. I. V. a jejich vůdcem byl charismatický Bruno Solařík. Jeho prostřednictvím jsem se později stal členem Společnosti Karla Teigeho. Od roku 1997 pracuji v brněnském Centru experimentálního divadla. Občas mě tam navštívil Jiří Havlíček z pedagogické fakulty. V květnu 1998 přišel s historikem umění, surrealistickým básníkem a autorem koláží Arnoštem Budíkem. Pochází z Brna, žije v Bruselu. Od začátku 90. let přijíždí každoročně na několik měsíců do Brna, podílel se na aktivitách skupiny Stir Up. Vyměnili jsme si pár dopisů. Josef Kremláček, další člen Stir up, mě pak vyzval k účasti na výstavě Stir up.

Stir up existuje už skoro dvacet let, má za sebou nepřehlédnutelné domácí výstavy, uvedla se na mezinárodních surrealistických výstavách v Portugalsku a Chile. Přesto se o ní ví málo. Ostatně, co si myslíte o popularizaci výtvarného umění? Je potřebná?

Pokud se v médiích o některém z uměleckých oborů téměř nemluví, je to právě výtvarnictví. V hlavních televizních zprávách o něm padne zmínka pouze, když byl dosažen finanční rekord v dražbě, nebo když bylo vykradeno muzeum. Mimochodem, víte, kdo je u nás nejprodávanější žijící malíř? Karel Gott. V této zemi jsou tisíce skutečných výtvarných umělců, ale pohybují se u hranice chudoby. Na straně druhé diletant proslavený v jiném oboru dostává za své mazanice miliony. Stir up již téměř dvacet let vyvíjí výstavní a publikační činnost, přitom se o ní ví, to je pravda, velmi málo. Nejspíš je to tím, že nemá za hlavní cíl dělat vše, aby se o ní vědělo za každou cenu. Ale je to i tím, že novináři sami si informace aktivně nevyhledávají.

Sem tam lze číst, že surrealismus je sice dávno uzavřenou kapitolou, ale četní umělci jej na starých základech stále oživují. Myslím si však, že členové skupiny Stir up surrealismus neoživují, že věří v jeho nepřerušenou existenci.

Kdosi někde opsal a vložil do učebnic, že surrealismus byl hnutím trvajícím od těch let do oněch let. Údajně skončil druhou světovou válkou. Jestliže tomu tak bylo, kde se vzala ona generace poválečných surrealistů u nás, kde se vzali členové Skupiny 42 a skupiny RA? Jeden mudrlant napsal po smrti Ludvíka Kundery, že byl členem postsurrealistické skupiny RA. To by pak generace 60. let, která se k surrealismu aktivně přihlásila, byla představitelem hnutí postpostsurrealistického a to, co se děje od 90. let, by bylo hnutí postpostpostsurrealistické? Surrealistické hnutí má i po téměř sto letech nové a nové následovníky, proto žije.

Takže soudíte, že surrealismus je stále onou permanentní revolucí ducha, již vyhlásil Breton v Manifestu surrealismu v roce 1924?

Jistě. Jsou výroky, které byly definovány, staly se platnými, a byť autor i jeho současníci již dávno zemřeli a společnost se od té doby proměnila, důvody, proč to bylo řečeno a vyhlášeno, zůstávají. Je zřejmé, že vždy byli Bretonovi stoupenci, kteří lpěli na doslovném výkladu a uplatňování jeho prohlášení a myšlenek, a stejně tak vždy byla spousta těch, kteří k tomu přistupovali v obecnějším pojetí. Spory jedněch s druhými patřily ke koloritu surrealismu. Myslím si, že živá diskuse o těchto tématech byla a zůstává jedním z důvodů, proč toto hnutí až do dnešních dnů přežilo. Ostatně sám Breton vyloučil z hnutí několik osobností, o nichž dnes nikdo nepochybuje, že k surrealismu patřily. Výrok Roberta Matty "Jsem surrealistou navzdory Bretonovi" je výmluvný.

Surrealistická výstava konaná v Praze v roce 2012 pod názvem Jiný vzduch prokázala nejednotnost českých a slovenských surrealistů. Nebo spíše ukázala na okruhy přátel jednotlivých kurátorů. Ze skupiny Stir up tam nebyl zastoupen nikdo. Chtělo by se říci, že to byla od kurátorů ledabylá práce. Ale na druhé straně, nebyla by přátelská jednota surrealistů umrtvující? Vždyť něčemu navzdory vznikla mnohá znamenitá umělecká díla.

Nenazýval bych to nejednotností, je to spíše ambivalentnost. Ta výstava ukázala na mnohoznačnost hnutí surrealismu jako takového. To, že z našeho okruhu tam nebyl nikdo zastoupen, poukazuje na to, že u nás není v tomto ohledu jen jeden malý dvoreček, kde se všichni znají a střídají se stále ty stejné tváře a jména.

Takže jedním z průvodních jevů ambivalence je více dvorečků. O tom, na němž se nachází Stir up, je však v odborné veřejnosti chabé povědomí. A hlavně: Je tomu tak beze změny už skoro dvacet let. A aby toho nebylo málo, výstava Stir up a zahraničních hostů, která měla být v roce 2013 v Praze v rámci putovní akce s titulem Všichni jsme zrozeni z lásky, byla zrušena.

Mnohoznačnost surrealistického hnutí a jeho projevů spočívá především v nespoutanosti. Někteří odborníci nepřijímají současný surrealismus jako živé hnutí. A nemysleme si, že okruh pražských surrealistů je přijímán šíře. Jednotlivé osobnosti jsou akceptovány, ne však hnutí jako celek. Zbývá tedy jen konstatování, že dnešní dobu pojmenuje a zhodnotí až doba příští. A co se týká oné neuskutečněné pražské výstavy? Majitelka galerie Tereza Pokorná výstavu zrušila dva dny před vernisáží. Důvodem byl její diletantismus.

Skupina Stir up vystavovala nedávno v Senátu Parlamentu České republiky. Vy jste účast odmítl. Z jakého důvodu?

Skupina Stir Up je přímým pokračovatelem skupiny Lacoste, a tak rozvíjí i svobodomyslné ideje 60. let. Skupině se dostalo nabídky vystavovat v předsálí jednacího sálu Senátu v pražském Valdštejnském paláci. Vedli jsme diskuse, co vystavit, aby výstava nepůsobila devótně, jakou řeč pronést, aby nebyla řečí servilní. Výsledkem byla řeč Václava Pajurka v autorsky cenzurované a zkrácené verzi. Výstavy jsem se nezúčastnil, ani jsem ji nenavštívil. Důvod? Senát České republiky, stejně jako Poslanecká sněmovna i Úřad vlády nejsou vhodnými prostorami pro pořádání surrealistických výstav. U zprávy o výstavě na stránkách Novinky.cz se ovšem objevila fotografie mého obrazu. Ukazuje to kvalitu práce novinářů - přesnost a pravdivost je nezajímá. Má neúčast a postoj k výstavě způsobily ve skupině roztržku. Celou věc jsem měl za principiální otázku další existence skupiny a její identity. Hlásíme se ke vzdoru vůči establishmentu, ale jsme ochotni se k tomuto vzdoru přihlásit? Hlásíme se k principům surrealismu, nebo budeme vystupovat jen jako volnočasový zájmový kroužek? To byla témata k diskusi.

Jak diskuse dopadla?

Problém časem vyšuměl.

Malíř, keramik, grafický designér Josef Bubeník se narodil 23. května 1965 v Brně. Studoval v Lidové škole umění (učitel Petr Skácel), na gymnáziu a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně - obor výtvarná výchova. Je výtvarníkem v Centru experimentálního divadla v Brně, organizuje výstavy v galerii Katakomby a v galerii HaDivadla, je členem Unie výtvarných umělců, Sdružení brněnské bienále a surrealistické skupiny Stir up. Uskutečnil dvě desítky samostatných výstav, zúčastnil se mnoha výstav skupiny Stir up a četných výstav kolektivních, v zahraničí v Belgii, Francii, Chile, Portugalsku, Rakousku.

(Zkrácená a upravená verze rozhovoru z knihy Jana Dočekala Rozhovory 2005-2013, Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas, kterou letos vydal Amaprint-Kerndl, Třebíč)