Zednický učeň s mezinárodním renomé
Muzejník, etnograf, osobnost širokého kulturního záběru a mezinárodního významu, bývalý ředitel Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně Ludvík Kunz by se 26. srpna dožil 100 let.
Před sto lety, 26. srpna 1914, se narodil v malé obci Osíčko poblíž Bystřice pod Hostýnem chlapec, jehož vnitřní určení a neobyčejná houževnatost dovedly mezi českou muzejnickou a etnografickou elitu druhé poloviny 20. století. Po jeho smrti v roce 2005 jsem mu věnoval životopisný text (http://www.folklorweb.cz/clanky/20050712.php), který pak vyšel tiskem v časopise Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Tam jsem zrekapituloval jeho životní cestu od zednického učně přes studia na učitelském ústavu, konzervatoři (obor kontrabas), Masarykově univerzitě (obory hudební věda, etnografie a archeologie) až po nástup do zaměstnání v Moravském zemském muzeu, kam byl přijat ještě jako student roku 1947. Nebudu dále opakovat to, co jsem již jednou napsal, následující řádky budou spíše osobním ohlédnutím za inspirativní osobností jednoho z prvních, ne-li dokonce prvního českého nositele Herderovy ceny (v roce 1968), významného ocenění v oblasti humanitních věd, které udělovala vídeňská univerzita.
Studnice vědomostí a zkušeností
S Ludvíkem Kunzem mne seznámil v roce 1997 rozhlasový redaktor Jaromír Nečas. Připravovali jsme spolu publikaci Nejstarší fonografické záznamy moravského a slovenského lidového zpěvu 1909−1912 (Gnosis, Brno 1998) a Kunz byl jedním z našich důležitých konzultantů. Ne sice přímo ve vztahu k janáčkovskému materiálu, ale znal osobně etnografa Františka Pospíšila, který ve stejné době jako Janáček a jeho spolupracovníci pořizoval na Moravě fonografické záznamy. Od Kunze jsme mimo jiné získali dobové fotografie natáčení na fonograf.
S "panem docentem", jak jsem jej poté trvale oslovoval, jsme se sblížili. Jezdíval jsem k němu do Šlapanic a musím říct, že to byly vždy neobyčejně inspirativní výpravy do světa, který mne fascinoval. Jazyková výbava a šíře vzdělání mého hostitele, který ukotvoval fakta i děje do smysluplných souvislostí historických, etnografických, lingvistických, se pojila i s jeho pestrou životní zkušeností. Pro něj fakta nebyla něco vyčteného z literatury, on se s nimi střetával i vnitřně, a proto jeho vyprávění bývalo neobyčejně přitažlivé a přesvědčivé. Své dojmy z těchto návštěv jsem nastínil již dříve ve zdravici k pětaosmdesátinám (viz Národopisná revue 4/1999 vydávaná Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici: http://revue.nulk.cz/obsah-cisel-archiv/obsahy.html?x=47).
Učitel, který neučil
Jedním z Kunzových životních témat bylo učitelství. Sám sebe považoval za bytostného učitele a ze vzpomínek, které jsem od něj zaznamenal (http://www.folklorweb.cz/clanky/20050712.php), je zřejmé, s jakou houževnatostí se k učitelské dráze propracovával. Vím, že jedním z jeho životních smutků byl fakt, že se neuplatnil trvale jako pedagog na univerzitě. Tato skutečnost má své kořeny už v počátcích jeho dráhy, kdy se rozhodoval mezi Moravským zemským muzeem a brněnskou univerzitou. Nakonec se rozhodl nenastoupit ke svému učiteli profesoru Václavíkovi na filosofickou fakultu, ale zůstal v muzeu. Cítil, že je třeba zachytit v době dějinného zlomu duchovní a materiální svět předpřevratové vesnice. Na tomto poli vykonal posléze neobyčejný kus práce, který se zrcadlí v mnoha publikacích a vůbec v činnosti Etnografického oddělení Moravského zemského muzea pod jeho vedením. Ale učitelství mu zůstalo pod kůží. Jednak se s úctou věnoval roli kantorů v životě vesnice a pak se též zajímal o staré didaktické tisky a manuskripty. V roce 1992 vydal soukromě spolu s Haraldem Boeschem z Vídně bibliofilský tisk školního řádu ("Schulordnung") z roku 1578.
Velkou láskou Ludvíka Kunze už od mládí byl český jazyk. I když pocházel z rodiny s německými kořeny a ovládal bezvadně oba jazyky, slovem i písmem, vyprávěl mi, že doslova vroucný vztah k češtině mu vštípil na základní škole jeho učitel J. N. Polášek. Ten své žáky nabádal, aby si zavedli deníček a do něj si zapisovali všechna slova, která je z nejrůznějších důvodů zaujmou. Nářečové zvláštnosti, archaická slovíčka, novotvary. Ludvík Kunz si na tuto dennodenní praxi zvykl, a kdo si pamatuje na jeho vybranou mluvu a bohatý slovník, může si dovodit, kde jsou jejich kořeny. I jazyk jeho odborných prací se vyznačuje bohatostí a osobitou noblesou. Encyklopedie hudebních nástrojů lidové hudby, již jsme spolu připravovali, mne překvapila nejen rozsahem organologického materiálu, ale i nashromážděným množstvím materiálu jazykového (terminologie, citáty ze starých pramenů a podobně).
Neobyčejně plodný badatel se širokým záběrem
Nechci tu zabíhat do problematiky Kunzova odborného zájmu, od toho jsou povolanější. Rád bych jen vyzvedl určité rysy jeho osobnosti, které mu dle mého názoru umožnily uskutečnit věci, jež se vymykají běžnému chápání profese. Pro něj totiž být muzejníkem, učitelem, etnografem, etnoorganologem a čímkoli dalším neznamenalo chodit do práce "od osmi do pěti" a pak pěstovat nějaký koníček nebo odpočívat. On svou prací doslova žil a nerozlišoval osobní od profesního, což se pochopitelně odráželo i v jeho rodinném životě. Jeho domov byl svého druhu badatelským pracovištěm i muzeem. Ludvík Kunz byl vlastně sám sebou "zaměstnán" do konce života. Do poslední chvíle dopracovával velkou encyklopedii lidových hudebních nástrojů a připravil k vydání publikaci Rolnický chov ovcí a koz (Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm 2005). V této knížečce se svým způsobem vracel do svého dětství, kdy v Osíčku pásával ovce. Nebo když psal dříve o vesnických tancích, bylo v tom i kus autopsie: U nich na dědině se vyhrávalo a tancovalo. Říkal mi: "Vážený příteli, já jsem chodil k muzice už za první republiky!" - Pochopitelně, do jeho pohledu se mísil i osobní vklad, možná i trochu romantický, neměl přílišné pochopení pro to "dnešní slovácké vyřvávání". Vykládal mi, jak ve Šlapanicích na zábavě bylo při tanci slyšet šoupání podrážek po podlaze a hospoda nehlučela jako dnes.
Kunzova bibliografie čítá několik set položek, odhaduji, že to bude ke čtyřem stům. To číslo si vybavuji přímo z rozhovoru s panem docentem, který se snažil před smrtí zkompletovat seznam svých prací a korespondenci. Charakteristická byla jeho poznámka, kterou pronesl v této souvislosti: "Kolego, já jsem byl pilný. Když to tak procházím, ne všechno bylo dobré. Ale nejméně třetina stojí opravdu za to!"
Aktivistický vědec a manažer
Kunzův životní způsob byl výsostně aktivistický. Myslím, že největším vzorem mu byl profesor Vladimír Úlehla, biolog a svébytný národopisec, jemuž Kunz asistoval při práci v národopisné sekci v poválečné obnově kulturního života. Vzpomínal na něj mnohokrát, na jeho charisma, na způsob, jakým dokázal strhnout posluchače, vyprávěje o lidové písni a současně se doprovázeje na klavír. Možná to spojení vystudovaného přírodovědce s kulturním aktivistou bylo důvodem, proč si oblíbil i mne. Pamatuju si na jedno z našich prvních setkání. Když se dozvěděl o mém původním zaměření (biochemie) a aktuálních vydavatelských plánech (edice fonografických válečků), řekl mi: "Pane kolego, vy mi připomínáte Vladimíra Úlehlu! Jen si dejte pozor, abyste nedopadl jako on!" - Narážel na velkolepý, ale finančně tragický Úlehlův podnik, film Mizející svět. Ale potom mi byl bez zaváhání nápomocen, kdykoli jsem potřeboval něco zkonzultovat či půjčit. Dokonce se se mnou i s Jaromírem Nečasem vypravil do vídeňského Phonogrammarchivu. Pochopitelně nás neminula příhoda, která se nezřídka chudým vydavatelům stává - moje auto mělo defekt a museli jsme jej nějak dostat přes rakouskou hranici. Já jsem točil volantem, emeritní rozhlasový redaktor a zasloužilý, téměř pětaosmdesátiletý muzejník tlačili zezadu.
Jako člověk, který si stavěl vysoké cíle, musel být neobyčejně schopný organizátor, který reagoval pružně a dokázal využívat situace. Samozřejmě, za totalitního režimu nešly věci vždy normálně, logicky. A některé nešly vůbec. Ale Ludvík Kunz manévroval, ať už jakkoli, vždy s jediným cílem - vybudovat z etnografického oddělení v Paláci šlechtičen prestižní instituci evropského významu. S velkým úsilím se mu podařilo převést budovu původně s mnoha nájemníky pod muzeum. Vyprávěl mi, jak na náměstí Svobody potkal významného architekta Bohuslava Fuchse, který si mu stěžoval, jaké zažívá ve svém oboru těžkosti a politické persekuce. Kunz okamžitě zareagoval a nabídl mu práci na přípravě nové expozice, která pak byla na svou dobu výjimečným počinem. Protože neměl finance na nákup knih do knihovny, řešil tuto situaci výměnou za knihy z vlastní bohaté ediční aktivity. Tímto pracným, ale nakonec ve své době jediným efektivním způsobem vybudoval etnografickou knihovnu ojedinělých parametrů.
Brněnský kulturní fenomén - kavárna v muzeu
V muzeu v Paláci šlechtičen zřídil kavárnu, z níž se postupně stalo kultovní brněnské umělecké místo, jemuž kulturní historiografie dluží doposud zhodnocení. Na tuto kavárnu zavzpomínal Ludvík Kunz v roce 2002 v brožuře Sešlost u Nečasů (Gnosis, Brno): " Když jsem otevřel etnografickou expozici (…) uvědomil jsem si, že na kroje a pluhy mně tam davy chodit nebudou, při vší úctě k tomuto materiálu. Tam musí být něco, co lidi přitáhne, řekl jsem si. V roce 1961 jsem zavedl v muzeu kavárnu, kde jsem jako návštěvníky chtěl mít výlučně umělce: literáty, výtvarníky, komponisty a hudebníky. Postupně tu tedy vznikala taková malá, umělecky tvůrčí společnost, ničím nesvázaná." Z mnoha jmen uměleckého světa, která se tam potkávala, uveďme namátkou básníky Jana Skácela či Klementa Bochořáka, spisovatele Jana Trefulku či Jaromíra Tomečka, výtvarníky Miroslava Netíka či Vladimíra Svobodu, chodili tam herci z divadla Večerní Brno, režiséři, rozhlasoví a televizní redaktoři. Výčet by zabral desítky jmen, a nebyli by to jen významní umělci. "Nepsaným šéfem" kavárny byl Oldřich Mikulášek. Není divu, že básník věnoval Ludvíku Kunzovi k šedesátinám báseň, v níž mimo jiné stojí:
Vídám tu obrazy
toho, čím žili jsme - a žijem!
I číše vzpomínek,
jež nikdy nedopijem -
a mlčenlivé sochy.
Slýchám tu hudbu za zdmi
uličního hluku -
pospíchám po schodech
stisknouti jednu ruku…
Mezinárodní renomé tuzemského vizionáře
Jako silná osobnost nebyl Ludvík Kunz doma vždy prorokem. Ale jeho mezinárodní renomé bylo na naše poměry nebývalé. Když jsem před léty v Berlíně navštívil profesora Ericha Stockmanna, editora významné řady publikací o evropských nástrojích lidové hudby Handbuch der europäischen Volksinstrumente, v níž vyšla v roce 1974 Kunzova práce Volksinstrumente der Tschechoslowakei I, zjevně pookřál při zmínce o panu docentovi a vzpomínal, jaký byl kromě odborných kvalit i dobrý společník a jak při různých příležitostech bavil společnost hrou na kontrabas.
Když jsme připravovali s Ludvíkem Kunzem zmiňovanou encyklopedii nástrojů lidové hudby, dotazoval jsem se v bruselském muzeu lidových nástrojů na možnost převzetí některých fotografií. Obratem mi odpověděli, že budou rádi nápomocni a že jsou potěšeni, že "doktor Kunz" je ještě aktivní, a měl jsem jej pozdravovat. To jsem rád učinil a zdravím jej na věčnost i nyní.
Text je přepracovanou a rozšířenou verzí článku pro FOLIA ETHNOGRAPHICA 48/2014, Supplementum ad Acta Musei Moraviae Scientiae sociales XCIX.