Ivani
Soukromý rozhovor k situaci na Ukrajině.
Vůbec první Ivan, kterého jsem kdy potkal, měl prostřední jméno Oleksandrovyč. Bylo to první prázdniny po maturitě, které jsem trávil u své matky v Roudnici nad Labem. Potkali jsme se v pískovcovém lomu, kam jsme se oba přišli vykoupat. Ivanovi bylo padesát a pocházel z ukrajinského Ivano-Frankovska. Nabídnul mi tykání.
"Jezdíš sem každou neděli?" zeptal jsem se.
"Kak bych moh," zasmál se. "Jen dneska není žádná fuška."
Cestou zpátky domů do města (zjistil jsem, že bydlí ve stejné ulici) mi Ivan vypověděl skoro celý svůj životopis. Vystudoval stavební průmyslovku a hned po pádu Sovětského svazu se vydal "do Evropy" pracovat jako zedník. Aby doma nebyl hlad (v originále "holod", protože Ukrajinci - na rozdíl od Rusů - vyslovují г jako naše h). Pracoval už v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku; vždycky pod "agenturou" ukrajinských "zprostředkovatelů" napojených na tamní politiky a na politiky hostitelské země. Poplatek za ochranu pak činil dvě třetiny výdělku, které zprostředkovatel nejčastěji vybíral v den výplaty přímo od zaměstnavatele. I zbývající jedna třetina byla ale lepší nežli ukrajinský plat, a při životním stylu dělníků se z ní dalo leccos ušetřit. Ušetřenou částku bylo ale potřeba dobře ukrýt, protože zprostředkovatelé měli svá komanda, která na dělníky čekala u zpátečních autobusů do jejich rodných měst, aby je o ni okradla. Ivan si svůj trezor udělal z velkého balíku od pracího prášku, který v té době nebyl na Ukrajině k dostání a který dokázal umně rozlepit a zase zalepit tak, že úprava nebyla vůbec poznat.
Když jsme došli do města, pozval mě Ivan "domů". Bydlel s dalšími deseti chlapy v podzemním "internátě", který postarší česká majitelka vytvořila ze svého prostorného vlhkého sklepa. S večeří už na něj čekal "malý Ivan", jeho syn, který byl o něco málo mladší než já. Šlo o krupicovou kaši, která (jak jsem v dalších dnech pochopil) byla kromě dopoledních rohlíků se salámem jejich jediným denním jídlem.
Chodil jsem pak k Ivanům na návštěvu celé prázdniny, učil se za pochodu základům jejich jazyka (malý Ivan ještě neuměl česky), a sledoval jejich hlavní boj, který spočíval v tom oslovit během pracovního týdne všechny domorodce, ze kterých by koukala nějaká práce na víkend. Té - po vzoru českých kolegů - říkali "fuška v Liťáku". (Litoměřice byla ona lákavá lokální metropole, kde se dal sehnat melouch.) Dozvěděl jsem se hodně o jejich příbuzných doma, i to, že Ivan starší má doma ještě další tři malé děti, o které se stará babička, zatímco jeho žena dělá v polském hotelu pokojskou.
Když minulý rok vypukly nepokoje v Kyjevě, po letech jsem si na Ivana vzpomněl - a od té doby ještě několikrát. Trochu se stydím za to, že ten, komu se ve mně Ivan vybavil jako první, byl novinář. Během desítek rozhovorů s majdanskými "demonstranty", donbaskými "separatisty" a ukrajinskými politiky západního i východního ritu mě totiž neustále napadalo, že jediný, který by k nastalé situaci mohl skutečně něco říct a jehož slovo by něco platilo, by byl on, Ivan. A ačkoli se mi jeho kontakt ve víru života ztratil, plánovaný rozhovor jsem nakonec zrealizoval. Jednou večer jsem se posadil do křesla a zklidnil jsem se do té míry, že se mi před očima znovu vybavila Ivanova tvář, která mi po dlouhých letech slyšeným známým hlasem (odkudsi ze Slovinska či z vytouženého Německa) odpověděla na mou otázku:
"Na občanskou válku se jim můžem vysrat, Tomáš. My vedeme válku proti holodu. Je tak, Vaňka?"
A "malý Vaňka", který se v tu chvíli vynořil vedle táty, odpověděl:
"Tak."