Josef Váchal černým mágem
V domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí představuje kurátorka Marie Rakušanová Josefa Váchala coby temného až satanského "esoterika".
(Připomínáme, že v úterý 23. září od Váchalova narození uplyne 130 let. Pozn. red.)
Tak široké a různorodé dílo, jako je Váchalovo, je jistě možné vykládat různým způsobem. Přístup, jaký byl zvolen u této výstavy, se opírá jednak o módní vlnu esoteriky v současné společnosti, jednak zdůrazňuje temné, až satanistické stránky Váchalovy tvorby. Je otázkou, zda důraz na černou magii, který výstava klade, je rovněž vyjádřením něčeho obecněji příznačného pro současnou společnost, nebo zda zde byl důležitý spíše postoj pořadatelů výstavy. Je také možné, že jde o vyrovnání rovnováhy duchovních sil v pražském galerijním prostředí - a tedy svým způsobem v celé Praze a vlastně i celé České republice. Po skončení velké výstavy Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně, která stála jednoznačně na straně toho dobrého v člověku a ve světě, následuje velká výstava Josefa Váchala, stojící jednoznačně na straně zla.
Dva velcí umělečtí solitéři, Reynek a Váchal, přitom takto jednoznačně v opozici svým dílem nestojí. Oba jsou, dá se říci, naopak dětmi své doby a v mnohém jsou si blízcí. Josef Váchal narozený roku 1884 je jen o osm let starší než Bohuslav Reynek narozený v roce 1892. Základy jejich tvorby, která se během jejich dlouhých životů nijak zásadně neproměňovala, byly položeny v době ještě před první světovou válkou. Počátek dvacátého století byl kromě jiného dobou vizionářů a také dobou vzniku avantgard v umění. V Praze té doby žijí vedle sebe, aniž se stýkají, spisovatelé Franz Kafka, Jaroslav Hašek i filosof Ladislav Klíma, který v roce 1904 vydává Svět jako vědomí a nic. Zajímavé je, že Ladislav Klíma se narodil v Domažlicích, a to v roce 1878, a Josef Váchal ve vsi Milavče u Domažlic, šest let po Ladislavu Klímovi. Bylo snad v té době okolí Domažlic duchovním prostorem podobným Podorlicku, odkud vzcházeli "blouznivci našich hor"?
Solitér Josef Váchal je před první světovou válkou členem umělecké skupiny Sursum, jejíž činnosti se zúčastnili také František Kobliha, Jan Konůpek a Jan Zrzavý. Název skupiny Sursum je odvozen z latinského sursum corda - vzhůru srdce. Tato slova jsou součástí katolické bohoslužby. Což je vzhledem k "satanistické" výstavě v domě U Kamenného zvonu dobré připomenout.
Na výstavě je také několik Váchalových prací vztahujících se ke křesťanství (např. Ukřižovaný nebo sv. František), jsou zde ovšem v pozici výrazně marginální. Josef Váchal ale jistě nebyl katolický vizionář. Ale nebyl ani "černým mágem", jak se ho snaží představit výstava nazvaná Magie hledání. Ano, Váchal jistě hledal, ale hledal různými směry. A byl především umělec, nikoliv především okultista, teosof či "praktický filosof" jako Ladislav Klíma. Kromě výtvarného díla se věnoval Josef Váchal i psaní textů, především ve svých autorských knihách, které sám nejen psal, ilustroval i tiskl. A v těchto textech by asi jen slepý nepostřehl Váchalův humor, ironii a skepsi, a to včetně jeho vztahu k okultismu, magii atd.
V krátké anotaci výstavy určené médiím znějí její dvě závěrečné věty takto: "Svým životem a dílem Váchal nehledal primárně magii a její efekty. V jeho případě bylo magií tvůrčí hledání a artikulování výtvarné řeči." S první z těchto dvou vět nelze než souhlasit. Druhá věta ovšem tu první popírá, když říká, že pro Josefa Váchala bylo tvůrčí hledání magií. Magie je magie a tvůrčí hledání je tvůrčí hledání, tak jako pes je pes a kůň je kůň. A Josefu Váchalovi se tu cosi podsouvá, tak jako celou výstavou v domě U Kamenného zvonu. Ale to už je osud umění, že umožňuje různé výklady. A dílo Josefa Váchala bylo už zařazeno do celku výstav věnovaných expresionismu, symbolismu, dekadenci, secesi, exotismu, křesťanskému umění a kdo ví, čemu všemu ještě.
Výklad zvolený na této výstavě je ale nešťastný, byť snad pro současnost příznačný. Nejde jen o výběr Váchalových prací, ale - a možná především - o zavádějící "informativní" texty, které směřují k "esoterice", tak jak ji chápe dnešní doba. Na pražském Výstavišti probíhá už několik let esoterický veletrh. A bohužel cosi takového "veletržního" se vloudilo i na tuto výstavu. Prvořadé tu není umělcovo dílo, to je podřízeno jakémusi jarmarku černé magie.
Doslova se tu vnucuje otázka: Opravdu takováto koncepce výstavy vypovídá o dnešní době, opravdu jsme na tom duchovně tak špatně a vzýváme svými životy, svými myšlenkami a svými dušemi, pokud nějaké ještě vůbec máme, výhradně zlo? Uprostřed poslední stěny na úplném konci výstavy je každopádně umístěno dílo s názvem Antikrist. A prostory gotické kaple v prvním patře domu U Kamenného zvonu, dnes součásti prostor výstavních, jsou v případě výstavy Magie hledání zakryty černě natřeným výstavním panelem, aby do nich návštěvník vůbec nemohl vstoupit.
Na právě skončené výstavě Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně by si člověk ovšem mohl snadno položit otázku takřka opačnou: Opravdu je v Česku tolik duchovního světla? Dobré umění má tu moc, že mu člověk podléhá, alespoň po určitou chvíli. Takže například z dojmu z výstavy vychází jako z něčeho, co má širší, obecnou platnost. A ono to tu platnost také má, v prvé řadě ovšem umění nepostihuje "společenské jevy", které v těchto řádcích snad až příliš zdůrazňuji.
Mou úctu a obdiv k dílu Josefa Váchala výstava Magie hledání jistě nezmění. Je ale škoda, že velká výstava umělce, jakým byl a je Josef Váchal, byla pojata jako "černé mystérium". Josef Váchal totiž zas až tolik velkých přehlídek svého díla po roce 1989 v České republice neměl. Na jeho první velkou výstavu v Praze, a až do současné expozice v domě U Kamenného zvonu také jedinou velkou výstavu jeho díla v Praze, která se konala v Rudolfinu v roce 1994, vzpomínám dodnes. A v dobrém.
Josef Váchal: Magie hledání, 17. 9. 2014 - 4. 1. 2015, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Otevřeno út-ne 10:00-20:00.