Václav
Fejeton-sen
"U dveří našeho bytu někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a za nimi stál muž, kterého jsem neznal, a ačkoli nic neříkal, cítil jsem, že mám jít s ním. Šli jsme po schodech našeho paneláku dolů až do prádelny, která je pod úrovní ulice. Uprostřed ní stála velká 3D postava, vytvořená ze světelných paprsků, ze které sálalo příjemné teplo. Neptal jsem se svého průvodce, kdo to je, protože jsem to věděl. Byl to Svatý Václav. Vtom se ve vysokých oknech prádelny podobně jako v oknech Staroměstského orloje začaly objevovat další světelné postavy. Měnily se tak rychle, jako by venku na ulici jelo metro a ony seděly v jeho oknech. Náhle se metro zastavilo a v oknech prádelny zůstalo stát několik svítících postav, které začaly cosi zpívat. Snažil jsem se soustředit, abych rozeznal, co zpívají, a podařilo se mi to. Byla to naše hymna! Melodie a text byly stejné, až do místa, kde se zpívá 'zemský ráj to na pohled'. Místo něj postavy zpívaly 'smutný vhled to na pohled'.
Udivilo mě to.
Poprvé jsem se otočil na svého průvodce a zeptal jsem se ho: 'Kdo to je?'
Průvodce se na mě shovívavě (asi tak jako se my usmíváme na malé dítě, které neumí látku z první třídy) usmál a odpověděl: 'Ty nevíš? To jsou přece bohové…'"
Tenhle sen, který mi před pár dny vyprávěl můj přítel, byl o to zajímavější, že on, "ten který ho obdržel", nepraktikuje žádnou formu institucionálního náboženství. Vzpomněl jsem si na něj dnes, když jsem, hlídaje ve farním centru děti svých známých, po oušku poslouchal z reproduktoru mši z vedlejšího chrámu Panny Marie. Zazněl v ní starý svatováclavský příběh z Legendy Kristiánovy. Německý král Jindřich Ptáčník svolal na svůj dvůr v bavorském Řezně knížata ze všech zemí, po které sahal jeho vliv. Po příchodu krále se všechna knížata soustředila kolem trůnu, aby mu vzdala čest. Chyběl jen jediný; Václav. Odskočil si pomodlit se, a tak se opozdil - v okamžiku holdu právě vstupoval do dveří. Knížata zpozorněla, někteří se i zachvěli v očekávání trestu pro zpupného rytíře. Král se na Václava přísně zadíval, najednou se však výraz jeho tváře změnil, vstal, vyšel mu v ústrety a k údivu všech poklekl u jeho nohou. Prostý Václav se sehnul, aby krále pozvednul. Když odešel, udivená knížata se ptala krále, co se stalo.
"Vy jste neviděli ty dva velké anděly za jeho zády?" odpověděl král.
Doba, kdy vládce Evropy poklekl před českým knížetem, je dnes nepředstavitelně daleká. Dnešní české vládce už nedoprovázejí dva velcí andělé, anděl strážný a anděl jejich národa, a doprovází-li je, volení vládci naší země ani světa už o nich nevědí. Já a můj přítel, kterému se zdál úvodní sen (a který mi občas půjčuje Jungovy knihy o kolektivním vědomí) o nich však víme. I proto doufáme, že andělé okolních národů jednou začnou v naší hymně znovu zpívat: "zemský ráj to na pohled"…
Psáno v neděli 28. září, v den, kdy zemřel autor moderního Svatováclavského chorálu: