Avantgarda jako budoucí komerce?
U příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře začaly v září v Praze hned dvě rozsáhlé výstavy jeho výtvarných prací. V Muzeu Kampa a v Galerii Smečky.
Dílo Jiřího Koláře (24. září 1914 – 11. srpna 2002) mne v mládí fascinovalo. A jeho poezie ovlivnila moji vlastní básnickou tvorbu, Jiří Kolář na mne dosáhl „prodlouženou rukou“, aniž bych ho osobně znal. Že ovlivňoval uměleckou tvorbu lidí, které osobně znal, to je dobře známo. Byl tím, kdo směruje ostatní, spíš než tím, kdo sám vytváří. Bez něj by nejspíš nevznikl „hrabalovský styl“, on byl hlavním směrovatelem české „konkrétní poezie“ v šedesátých letech. To ovlivňování nebylo vždy šťastné, nebýt Jiřího Koláře, neodložil by Ivan Blatný se vší pravděpodobností jedinečný styl svých Melancholických procházek a nezačal by tvořit v duchu „kolářovské“ Skupiny 42. Ve dvacátých a třicátých letech byl takovou hybatelskou silou v českém umění Karel Teige, ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech jí byl Jiří Kolář. Poté už se „usměrňující teoretik“ s tak širokým a intenzivním vlivem v Čechách neobjevil.
Vlastní tvorba Jiřího Koláře, když se na ni dívám s odstupem let, je především tvorbou á la these. Doklad teoretického programu, nikoliv mnohovrstevnaté dílo, které je teorií sice ovlivněno, ale zároveň se příčí teoretickým škatulkám. Jiří Kolář naopak teoretické škatulky přesně naplňoval. Někdy i ty, které sám vytvořil.
Zjednodušeně se dá říci, že výtvarnému umění se Jiří Kolář začal věnovat v době, kdy ukončil etapu svého apoštolského poslání a kdy také přestal psát poezii. Touto svou druhou uměleckou podobou, kdy pilně pracoval na svém výtvarném díle založeném v zásadě na principu koláže, se pak prosadil jako úspěšně prodávající výtvarník, který posléze získal pozornost i mimo hranice České republiky.
I výtvarné dílo Jiřího Koláře mne v mládí fascinovalo. A čas od času se fascinace kolážemi vrátila, později spíš v praktické rovině, kdy mi to nedalo a nějakou tu koláž jsem vytvořil. Ale nikdy mne tento druh umění nepřitáhl natolik, abych se mu věnoval systematičtěji.
Dnešní svět, především ten euro-americký, to je vlastně jedna velká koláž, svět sestavený s ústřižků, jejichž pravým eldorádem se staly nejdříve obrazovky televizorů a později počítačů, na nichž se princip koláže rozprostřel do opravdu velkolepých rozměrů. Zda tento vývoj Jiří Kolář, který dozajista byl vizionářem, konkrétně předvídal, nebo zda u něj šlo o předvídání spíše nevědomé, jaké je typičtější spíš pro umělce než pro vizionáře, to těžko posoudit. Každopádně dnes velké expozice jeho prací působí nikoliv silou svého umění, ale spíš jako historický dokument. Jako muzeum toho, co předcházelo časům, kdy se obrázky na počítači začaly prolínat, prostřihávat, přelévat, amébovitě proměňovat. A je tu také poloha jakýchsi didaktických návodů, přehlídka možností, jakými různými způsoby lze koláže tvořit. Ideální pro tvůrčí dílny, tedy pro jev, který se masově rozmohl.
Z výtvarného díla Jiřího Koláře přímo čiší, jak je „vymyšlené“, jak za vším stojí racionalita a pro nic jiného tu není místo. S tím se ovšem snoubí neuvěřitelná preciznost a pečlivost. Jsou to sice „vymyšlené návody“, ale bylo by velmi těžké, možná nemožné, dosáhnout dokonalosti jeho práce se střiháním a lepením. Jenže tuto pracnou rukodělnost už dávno umožňuje nahradit počítač.
Velmi často se mi na právě probíhajících Kolářových výstavách v Muzeu Kampa i ve Smečkách přihodilo, že jsem si připadal jako tváří v tvář reklamnímu billboardu, reklamnímu letáku či reklamě na obrazovce. Všechny postupy, se kterými Jiří Kolář pracoval, reklama používá. Možná právě v tom slově „používá“ je hluboká souvislost. Jiří Kolář často „používal“ ke svým výtvarným pracím reprodukce velkých výtvarných děl minulosti. A nyní je používáno ke komerčním účelům to, co Jiří Kolář vytvářel jako umění.
Na výstavu Jiřího Koláře v Muzeu Kampa, kterou jsem navštívil jako první, jsem se opravdu těšil, ale pocity při její návštěvě jsem pak měl rozpačité. A daleko více než vystavená díla na mne působil javor venku za okny, na jehož listech se v lehkém větru přelévaly první barvy podzimu. I čas mého života už se nachýlil k podzimu a pohledem tohoto času se na pražské výstavy Jiřího Koláře dívám. Jak působí na ty, kteří jsou ještě ve věku jara, to nechť vyjádří oni.
Tanec v ruinách – Nálezy Jiřího Koláře, Galerie Smečky, 24. září 2014 – 22. listopadu 2014.
Sté výročí od narození Jiřího Koláře, Muzeum Kampa, 23. září 2014 – 18. ledna 2015.