Vítězslav Nezval a jeho rodný kraj
Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900 v rodině venkovského učitele v Biskoupkách nedaleko Moravského Krumlova. Od roku 1903 bydleli Nezvalovi v blízkých Šamikovicích (dnes Šemíkovice, místní část obce Rouchovany v okrese Třebíč), kde byl otec jmenován správcem místní jednotřídky. Zde také vychodil Vítek obecnou školu. Toto období vtělil později do své knihy Dolce far niente (1931), do některých básní sbírky Sbohem a šáteček (1934) a rozsáhlé básně Z domoviny (1954). V Dolce far niente vzpomíná, jak pozoroval otcovu proměnu, když ráno vstával od stolu a měnil se z otce na učitele: "Tajuplná proměna, která vyvrcholila ve změně hlasu projevujíc se neustálým vzrůstáním vážnosti, tatáž proměna, kterou jsem si vysvětlil později, když i já jsem se chystával do školy, proměna, která nastává vždy, když zaměňujeme jedno své já za jiné."
Z kouzelné říše dětství do víru erotiky
Ohlasy dětství bychom našli pochopitelně i jinde, například v Menší růžové zahradě (1926), ve sbírce Pět minut za městem (1939) a v některých nepublikovaných básních. Jak píše sám Nezval, ze Šamikovic pocházejí všechny jeho básnické přírodní motivy. Od mládí trpěl snovým děsem, který nikdy zcela nezmizel. Podařilo se mu zbavit se jeho každodennosti, ale objevoval se znenadání v době, kdy ho nejméně neočekával. Zvykl si zdravit v něm svou smrt, protože si nebyl nikdy jistý, zda se probudí nebo zda se sen uskuteční: "Točíš se po kraji, jež ti byl s dětstvím vzat / Milovals nade vše bouchání pump a vrat / Hlas zvonku nade vsí a ranní crkot mléka / Děravou roletu, za níž se kdosi svléká / Obrazy pasaček rozplihlé ve studnách / Sobotní večery, kdy stoupá k nebi prach / Lilie z kapličky a bramborové natě / To všechno doposud až dodnes dojímá tě /."
Nejprve se Slávek chtěl stát hudebním skladatelem. Od mládí byl rodiči veden ke hře na klavír, měl i značný pěvecký talent a toužil napsat nějakou skladbu. Když ale jednou odešel do lesa s notovým papírem a úmyslem konečně naplnit svou touhu, vrátil se s napsanou básní. Nejhlouběji dává do období Slávkova mládí nahlédnout kniha jeho sestry Vlasty nazvaná případně Kouzelná říše dětství Vítězslava Nezvala (1962). Nezvalovy vzpomínky Z mého života (1959) je nutno brát trochu s rezervou, protože je nestačil dokončit, a tak je možné jen spekulovat o tom, co všechno by ještě případně upravil nebo doplnil.
Roku 1911 nastoupil Slávek jako student na třebíčské gymnázium. Nejprve bydlel v bývalém zájezdním hostinci U Janovsků, který stál přímo proti gymnáziu na rohu dnešní Sokolské ulice v místech, kde dnes končí taras a parková úprava před budovou Pasáže. Je případné, že před jeho zbouráním v něm byla umístěna psychiatrická ambulance. Když přijela roku 1914 do Třebíče i sestra Vlasta, která zde chodila na měšťanskou školu, přestěhovali se do domku učitele Hobzy v Kostnické ulici, s jehož syny Tonoušem a Ladíkem Slávek kamarádil. V následujícím roce se přistěhovala i maminka s částí nábytku, protože otec musel narukovat na vojnu a do Šamikovic přišla mladá učitelka. Získali nájem v Machačově domě v dnešní Znojemské ulici.
S pobytem ve městě, byť nepříliš velkém, kde neměl zejména v posledních dvou letech studia soustavný rodinný dozor, se rozvinul Slávkův enormní zájem o děvčata. Ta přístupná se vyskytovala v dnes již neexistující památné Lorenzově vinárně. Odvažoval se s nimi chodit i po městě. Jeho spolužák JUDr. Jiří Nevosad mně vyprávěl, že Slávka jednou potkal profesor s jednou z těchto veřejných dívek. Druhý den ho při vyučování vyzval, aby mu řekl, co s dívkou nevalné pověsti zamýšlel. Slávek na to odpověděl, že jí vracel panenství srdce. Byl to týž profesor, kterého pak za to znectil ve svém románu Pan Marat (1932) právě přistižením v nevěstinci: "Vlastní kavárna byla malá a měla dvě místnosti, mezi nimiž byly otáčecí dveře. Sedli si ke dveřím a viděli Šulce. Na klíně mu seděla nevěstka." …Jakub se spolužákem lordem sem přišli jenom proto, aby Šulce zvaného Kula kompromitovali. "Mračil se jako ve škole a bubnoval prsty na stůl. (…) Rozvázala mu kravatu. Kula cukal koutky, jako když se pokoušel ve škole o vtip. Neviděl hochy. Položil dívce ruku na ňadro. Byl v sedmém nebi. Lorda to nebavilo. Zavolal na dívku. Kula se obrátil a spatřil je. (…) Vstal a jeho pohled se zaryl do země. Byl naprosto bezradný. S hlavou k zemi udělal dva kroky směrem k hochům. Pak se obrátil čelem vzad, narazil si klobouk na hlavu a utekl." Dnes však už skoro nikdo nezná ani profesora, který má v románu samozřejmě změněné jméno stejně jako studenti, ani Nezvalovu knihu. Své mladistvé erotické sny pak Nezval ztělesnil v románu Posedlost (1930), svoji sexuální iniciaci, ke které došlo chvíli po profesorově útěku (Pan Marat), vepsal Nezval do stránek Sexuálního nocturna, které roku 1931 publikoval a bohatě vyzdobil Jindřich Štyrský ve své edici soukromých pornografických bibliofilií, nepodléhajících tehdejší cenzuře. Bylo by asi zajímavé, jak by se dnes tvářil tento úředník při četbě mnohých současných textů.
Literární počátky a fascinace Demlem
V maturitním roce 1919 začali studenti gymnázia vydávat časopis Svítání. Jeho hlavními protagonisty byli pozdější významný kritik a nakladatel Bedřich Fučík a básník a kritik Miloš Dvořák. Nezval v té době psal pod vlivem Heydukovým, Čechovým i dalších autorů konce 19. století a do 2. čísla časopisu přispěl básní Sonet z venkova. Miloš Dvořák mu půjčil několik knížek Jakuba Demla, především sbírku Moji přátelé a povídky Hrad smrti a Tanec smrti. Nezval byl Demlovým dílem uchvácen a zajat a hned do příštího čísla donesl básnickou prózu Jak ke mně příroda zahovořila. Poslední číslo pak obohatil prózou Zlomek kapitoly z románu Šílenci a lidé a básní Za soumraku.
Od té doby se pro něj stala Demlova poezie a poetika takřka normativní a je možné ji vysledovat od textů z časopisu Svítání a básně v bulletinu Památník na oslavu padesátého výročí gymnasia a 25letého jubilea Akademického feriálního klubu v Třebíči z roku 1921 v celém Nezvalově díle s výjimkou části díla napsaného po skončení druhé světové války. Teprve mnohem později ho s Jakubem Demlem a Pavlou Kytlicovou seznámil v Praze jeho profesor F. X. Šalda.
Do rodného kraje a do kraje svých studií se Vítězslav Nezval rád vracel, jen v Šamikovicích se z ostychu bál vystoupit, i když projížděl přímo přes ně. Obával se, aby nesetřel pel dětství ze svých vzpomínek. Občas zajel na Třebíčsko i se svými kamarády a krajany, malířem Bedřichem Vaníčkem a Viktorem Nikodemem, někdy s sebou vzali Jana Zrzavého. Bydlívali za Třebíčí na Palečkově mlýně. Společně probírali literaturu, hudbu a umění, ale také překládali francouzské romány. Díky nim sem zajížděli výtvarník Antonín Kybal s manželkou, kteří si pak koupili chalupu v nedalekém Ptáčově.
Dědictví rozporuplné osobnosti
K třetímu výročí Nezvalovy smrti (zemřel 6. dubna 1958 v Praze v důsledku srdečního infarktu a spály) zorganizoval jeho spolužák JUDr. Jiří Nevosad Festival moderní poezie Nezvalova Třebíč, který se od roku 1961 konal s několikaletými odstupy vždy v květnu. Na podzim roku 1960 mu předcházela výstava kreseb Antonína F. Stehlíka Místa mladosti Vítězslava Nezvala. Ke každému festivalu vyšla pěkně upravená publikace s ukázkami Nezvalovy tvorby.
Publikace I. ročníku se jmenovala po autorovi Vítězslav Nezval a upravil ji Josef Kadula. Jako další byl vybrán grafik Jaroslav Šváb, který upravil pro II. ročník 1962 publikaci Básník o sobě a svém kraji a pro III. ročník publikaci Aby byl život plný poezie. V tomto ročníku mělo značný úspěch třebíčské divadlo poezie Slabikář, jehož zakladatelem byl Vladimír Lavický. Soubor předvedl pásmo z díla Miloše Macourka Cirkus na zelené louce, při němž Rudolf Vévoda přizval ke spolupráci brněnského skladatele Pavla Blatného, který na Macourkovy texty složil dvě písně a na slavnostním večeru Nezvalovy Třebíče doprovázel recitátory klavírními improvizacemi. Pásmo bylo provedeno nejen na Nezvalově Třebíči, ale ještě v Brně v Domě pánů z Kunštátu a na Wolkrově Prostějově, kde byl "cirkus řádně oceněn", jak říkal Lavický.
Po roční přestávce proběhl v květnu 1965 IV. ročník s publikací tematicky laděnou Nezvalovým citátem "Dík tobě, sladký kraji, se stanu klasikem", kterou upravil Cyril Bouda. Pátý ročník si počkal až na květen 1968 a sborníček Nesmazatelná stopa upravil Vladimír Lavický. Během dalšího VI. ročníku vyšla v roce 1970 Nezvalova sbírka Pět minut za městem. K festivalu roku 1975 vyšel sborníček Kam vkročí básník. Jednalo se o výstavu málo známých Nezvalových kreseb a obrázků. Maloval je hodně během druhé světové války, kdy pobýval ve vilce u rodičů v Brně-Žabovřeskách. Výstavu doprovázela krajská přehlídka komorních souborů, která proběhla na několika místech. V Jaroměřicích nad Rokytnou na zámku 24. května, v Třebíči na zámku 25. května dopoledne, a ještě tentýž den odpoledne na zámku v Náměšti nad Oslavou. Roku 1985 byl vydán úryvek z Nezvalovy básně Zpěv míru a v roce 1990 jeho Říkadla s grafickým doprovodem Jiřího Trnky.
Vzhledem k Nezvalovu členství v KSČ, do níž vstoupil roku 1924, se v současnosti na něj jaksi zapomnělo. Jednak z hlouposti, jednak z rozpaků, jestli se o něm má či smí mluvit, když byl komunista. Jistě, Vítězslav Nezval komunista byl a přesvědčený, ale to neznamená, že by proto měla být výrazně větší část jeho díla, která je kvalitní a pro určité období významná, zapomenuta. A rozhodně všechna jeho domnělá i skutečná stranická provinění pro mě mizí díky tomu, že zachránil P. Jakuba Demla před kriminálem a že z něj zkusil dostat i Jana Zahradníčka, o němž dobře věděl, že ho nemá rád. Nezval byl ale přesvědčen, že výsostný básník, jakým Jan Zahradníček byl, do vězení nepatří. Že se mu to nepodařilo, nepadá na jeho hlavu.
V roce 1948 se Nezval oženil se svou celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou "Fáfinkou" Řepovou. Žil s ní až do své smrti. Byla pro něj oporou a jistotou, velkoryse přehlížející všechny jeho životní úlety a eskapády. I když se to netýká přímo našeho kraje, rád bych ještě připojil životopisnou poznámku: Roku 1952 Nezval poznal Olgu Jungovou, s níž ho seznámil režisér Jiří Frejka. Z jejich milostného vztahu se 19. září 1954 narodil v Praze syn Robert. Po absolvování základní školy vstoupil na brněnskou konzervatoř, kde studoval dramatický obor. Byl díky otcově pozůstalosti bohatý a mohl si dovolit to, co málokterý student. Psal docela slušné básně, krátké prózy a začal pracovat na scénářích pro film. Krátce se mihl v malé roli bubeníka v Jirešově filmu Valerie a týden divů, který byl natočen roku 1970 podle stejnojmenné Nezvalovy knihy. Robert zemřel 11. ledna 1971 v Brně, možná z vlastního rozhodnutí, ale rozhodně za přispění alkoholu.
Vítězslav Nezval: Škola
K padesátému výročí gymnasia v Třebíči
Na zeleném trávníku z mozolů a lásky roste požehnaný dům.
Zde v tomto domě všichni scházíme se,
pohádka klíčí tu jak modré kvítko v lese
a žalost v rudých jeřabinách rozkvétá.
Je dítě útlá, jarní prvosenka,
vyrůstá z očí matčiných a voní do okénka -
zde v tomto domě je jich na tisíc.
My všichni jsme tu osm roků žili,
my všichni jsme tu dětství problouznili,
též já před léty desíti jsem stanul zde jak vy,
proto jsem do dneška jak dítě bláhový.
Modlitbu, modlitbičku chtěl bych zazpívat,
ne tu, jež za moc prosila by,
jinou, útlejší, jež může sama sebe dát,
o lásku prosím, o srdce dětinštější nežli dítko je,
o bílou květinu soucitu, lásky a pokoje,
která by zdobila tento dům nad všechny domy světa,
o víru, moudrost, jež z lásky rodí se a neodkvétá.
------------------------------
Odkaz na obnovený festival v Městské knihovně v Třebíči: