Umí mlčet a nic neprozrazovat
Kdo z nás by důvěrně neznal poštovní schránku, jak ji ve své básni vylíčil prostějovský rodák Jiří Wolker. Přestože se stala pro mnohé snadným terčem dobového zesměšnění (třeba v Olmerově Tankovém praporu). Nemyslím si, že byla ve svém poetickém obraze osamělá. Jednoduše vyjádřila svůj vpečetěný úděl − "Psaníčka jsou bílá jako pel / a čekají na vlaky, lodě a člověka, / aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel."
Každý z nás schraňuje své nezaměnitelné zkušenosti s opravdovou poštovní schránkou na rohu nejen své ulice. Kolikrát jsme do ní s nelíčenou nadějí vkládali životně důležitá (tj. zamilovaná) psaníčka a trpělivě vyčkávali pár nekonečně dlouhých dnů, než na ně dostaneme růžovou odpověď. Ta spásně doletěla až do schránky umístěné na našich domovních dveřích. Drobným klíčkem, který jsme nápaditě schovávali pod rohožku, jsme ji obřadně, pomaloučku a rozechvěle otevírali. Konečně z ní vyklouzlo vysněné psaní jako nemotorné kuřátko ze své ulepené skořápky. Naše malá velká dopisová svátost se mohla odehrát sotva jednou, nanejvýš dvakrát do týdne. Psaníčka musela zvládat tuze namáhavou cestu, než vyčerpaná dorazila do svého vzdáleného cíle.
Dobře si vzpomínám, jak jsem ještě coby malý kluk trpělivě vysedával před naším domkem a čekal, až se v zatáčce na kole objeví listonoš Bílý. Zdobila jej fešácká uniforma se stříbrnými knoflíky, jakou mu záviděli i místní hasiči. Na hlavě mu důležitě trůnila kulatá čepice. Přibrzdil. Černé kolo s nosičem opatrně opřel o kůl dřevěného plotu. Z hluboké kožené brašny tajuplně vylovil jeden výtisk Zemědělských novin. Když štěstí přálo, objevilo se v jeho rukou ještě osobní psaníčko, nebo důležitý dopis, na který netrpělivě čekali rodiče. Obsah schránky jsem důležitě odnesl do kuchyně a uložil na určené místo do kredence. Poté, co mně pan Bílý přestal nosit zamilovaná psaníčka, s nervozitou jsem očekával, až mi předá úřední dopis s rozhodnutím o přijetí, či nepřijetí na střední a později vysokou školu. To byly panečku nervy!
Dnes je vše jiné.
V našem městě roznáší poštu, kdo chce a kdy může. Někdy hned ráno, jindy zase až před polednem. Jednou přijde upocený mladík v kostkované košili a krátkých kalhotách. Jindy dorazí mlčící paní ve vytahané halence. Pouze jejich naditá brašna, překypující podivnými reklamními tiskovinami, prozrazuje bývalou pošťáckou tradici a obřadnost. Pokud jsme dříve na vesnici dostali doporučený dopis, pan Bílý svědomitě obcházel celý náš dvůr. Třeba i rozlehlou zahradu, jen aby nám důležité psaní předal přímo do rukou. Dnes vám spěchající pošťák hodí do schránky předtištěný lístek s odkazem, že vás nemohl zastihnout, přestože jste na něj poctivě čekali v bytě. Když si pak musím na poště osobně vyzvednout zásilku, pravidelně prožívám drama nejméně půlhodinového marného čekání, než na mě konečně dojde řada. Od ledově vyhlížející úřednice za přepážkou převezmu kýžený dopis a ona na mě stačí vypálit: "Co si budete ještě přát? Nepotřebujete zubní kartáček. Nebo lepidlo? Puzzle pro děti…?" Udiveně na ni vytřeštím své unavené oči: "Přivítal bych kvalitní poštovní služby, ale ty nevedete…!" Naštěstí se přihodilo něco, co celou situaci k mé spokojenosti vyřešilo.
V okamžiku, kdy jsem si v zaměstnání z nutnosti musel založit e-mailovou schránku, vše se kolem mě přes noc změnilo. K lepšímu! Sice méně romantickému, leč mnohem užitečnějšímu. Rychlejšímu a levnějšímu. Už nemusím nosit na poštu baculaté obálky s rukopisy a fotografiemi, které jsem dlouhá léta, vždy v pondělí ráno, odesílal do redakce. V úterý, nebo až ve středu aktuální zásilka unaveně dorazila na redaktorův stůl. Ten ji nejdříve musel zpracovat a znovu opsat na redakční formulář. Když se dařilo, příspěvek mohl vyjít nejdříve ve středu, spíš ve čtvrtek. Dnes je vše mnohem snadnější. Napíšu fejeton. Vyberu k němu ilustrační snímek a jedním kliknutím vše odešlu. Paráda! Redakce mi potvrdí příjem a příspěvek může zařadit do potřebné rubriky.
Dnešní e-mailová schránka svým zevnějškem možná nepřipomíná žádnou poetickou krasavici. Třeba modře nebo pomerančově kvetoucí, do níž se psaníčka vkládají ze dvou stran. Má však jiné, naprosto nepřehlédnutelné přednosti. Kdykoliv dokáže elektronicky přenášet na libovolnou vzdálenost texty, fotografie, kresby. Současně představuje neviditelný osobní trezůrek, v němž se ukrývají nejen naše odeslaná psaní, ale i jejich odpovědi. Svou e-mailovou schránku mám rád. Kdykoli ji pod smluveným heslem svátečně otevírám, přiblíží se příjemné chvíle napjatého očekávání a vzrušujícího napětí. Je velmi diskrétní. Umí vzácně mlčet. Nic neprozrazuje.
Která jiná to umí…?