Literární ukázka

Počteníčko: Když jsem umírala

Z filmové adaptace Faulknerova románu, kterou natočil v roce 2013 James Franco. Foto www.collider.com

Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1949 William Faulkner, rodák z Mississippi, vešel do čítanek jako vůdčí spisovatel amerického jihu. Faulknerovy prózy jsou mistrnými psychologicko-sociologickými sondami do tekutých společenských struktur, které se ustavují v USA v první polovině 20. století. Svými mnohdy až se škodolibou ironií rozehrávanými mikropříběhy prostých hrdinů všedního dne trefně odkazuje k rozsáhlým tendencím, časově i prostorově přesahujícím sociální laboratoř románového příběhu.

V románu Když jsem umírala Faulkner popisuje tragikomickou cestu rodiny zemřelé Addie Bundrenové, jejímž posledním přáním bylo nechat se pohřbít v několik dní vzdáleném Jeffersonu. Na této poslední pouti člověka nechává Faulkner jednotlivé charaktery vyjadřovat jejich vlastní perspektivy, takže se nám postupně odhaluje rozvětvená, spletitá a často zamlžená síť osobních příběhů a motivací. V úryvku hovoří soused Samson, u něhož je rodina nucena po cestě přenocovat.


"Tys jí to slíbil," povídá ona. "Nechtěla umřít, dokud jsi jí to neslíbil. Myslela, že se na tebe může spolehnout. Jestli to neuděláš, tak na tobě bude ležet kletba."

"Nikdo nemůže říct, že nechci splnit svoje slovo," říká Bundren. "Mám srdce otevřené každému člověku."

"To je mi jedno, jaký ty máš srdce," povídá ona. Tak trochu šeptala a mluvila rychle. "Tys jí to slíbil. Musíš to udělat. Ty -" a pak mě uviděla a zmlkla, jenom tam stála. Kdyby to byly pistole, tak bych už nemluvil. A tak když jsem s ním o tom hovořil, on povídá,

"Dal jsem jí slib. Ona se k tomu upíná."

"Ale tak se mi zdá, že by měla radši mámu pohřbenou někde blízko, aby mohla -"

"To Addie jsem dal ten slib," povídá on. "Upnula se k tomu."

A tak jsem jim řek, aby to zavezli do stodoly, protože už zas hrozil déšť, a že večeře už bude hotová. Jenže oni nechtěli jít dovnitř.

"Děkuju vám," povídá Bundren. "Nechcem vám být na obtíž. Máme trošku něčeho v košíku. My s tím vystačíme."

"No tak teda," povídám, "když máte takové ohledy ke svým ženským, já je mám taky. A když se u nás zastaví lidi v čas k jídlu a nechtějí jít ke stolu, moje žena to považuje za urážku."

A tak ta holka šla do kuchyně pomoct Rachel. A pak za mnou přišel Jewel.

"Samo sebou," povídám. "Posluž si ze seníku. Dej mu žrát, až budeš krmit ty mezky."

"Radši vám za něj zaplatím," říká on.

"Nač?" povídám. "Já každému přeju krmení pro jeho koně."

"Radši vám zaplatím," povídá on; myslel jsem, že řek extra.

"Extra za co?" povídám já. "Nechce žrát seno a kukuřici?"

"Extra krmení," říká. "Já ho krmím trošku extra a nechci, aby byl někomu zavázaný."

"Ode mě nemůžeš koupit žádnou píci, chlapče," povídám. "A jestli dovede sežrat celý ten seník, pomůžu ti ráno naložit na vůz stodolu."

"Nikdá nebyl nikomu za nic zavázaný," říká on. "Radši vám za to zaplatím."

Jenže kdybych taky já měl nějaká svoje radši, tak bys tady vůbec nebyl, chtělo se mi říct. Ale jenom povídám, "Tak to je nejvyšší čas, aby s tím začal. Ode mě nemůžeš koupit žádnou píci."

Když Rachel podala večeři, šla s tou holkou připravit pár lůžek. Ale nikdo z nich tam nechtěl jít. "Ona je už mrtvá dost dlouho na to, aby ji takové hlouposti přešly," povídám. Protože já mám zrovna tolik úcty k mrtvým jako každý jiný, ale člověk musí mít úctu taky k mrtvolám, a když nějaká ženská leží čtyři dny mrtvá v truhle, nejlepší způsob, jak jí projevit úctu, je co nejrychlejc ji dostat pod drn. Ale oni to nechtěli udělat.

(...)

"Děkuju vám. Nám to takhle stačí."

"Nechceme být zavázaný," povídá Bundren. "Děkuju vám zdvořile."

A tak jsem je tam nechal dřepět na bobku a odešel jsem. Myslím, že si na to za ty čtyři dny zvykli. Ale Rachel si na to nemohla zvyknout.

"To je ostuda," povídá. "Ostuda."

"Co moh dělat?" říkám já. "Dal svoje slovo a slíbil jí to."

"Kdopak mluví o něm?" povídá Rachel. "Kdo se stará o něj?" pláče Rachel. "Jenom bych chtěla, aby ty a on a všichni chlapi na světě, co nás týrají za živa a urážejí po smrti, když nás tahaj sem tam po kraji -"

"No tak, no tak," povídám já. "Jsi rozčilená."

"Nedotýkej se mě!" vykřikne. "Nedotýkej se mě!"

Mužský se v nich vůbec nevyzná. Žiju s touhle jednou patnáct let, a ať se propadnu, jestli se v ní vyznám. A myslel jsem si, že nás může rozkmotřit spousta věcí, ale ať se propadnu, jestli mě někdy napadlo, že by to mohla být čtyři dny stará mrtvola, a to ženská mrtvola. Ale ženské si tím stěžujou život, když neberou věci tak, jak přicházejí, jako to dělá mužský.

William Faulkner: Když jsem umírala. Odeon, Praha 1967, s. 128-131.