Je naše zdravotnictví opravdu horší než jinde?
Autorova osobní zkušenost s americkým zdravotním systémem je osvěžujícím srovnáním s našimi zavedenými představami. Každý systém vytváří problémy svého druhu.
O tom, jak jsou lékaři či sestry nerudní na pacienty, čteme v každém druhém článku. Diskuse potom končí povzdechem na téma "to jinde, tam se to stát nemůže". Po více než dvaceti letech praxe za velkou louží mohu s klidem konstatovat, že blbec či někdo nepříjemný se mezi zdravotnickým personálem najde stejně spolehlivě v Praze jako ve Spojených státech. To jen v české kotlině trpíme jakýmsi habsburským komplexem méněcennosti, takže neustále remcáme.
Originály na stěnách ordinací
Rozdílů mezi českým a americkým zdravotnictvím je samozřejmě kvantum, od neporovnatelně větší částky peněz, která medicínou proteče, až po základní systém. Ale že bychom se zase museli nějak stydět, to zrovna ne.
Množství peněz, které projdou americkým zdravotnictvím, je těžko uvěřitelné. A důvodů je celá řada. Na jedné straně je touha po penězích ze strany samotných lékařů, kde začínající lékař někde na vesnici pod 150 000 dolarů ročně nevstane ani z postele (pozn.: průměrná roční mzda byla v roce 2012 47 650 USD, http://finexpert.e15.cz/jak-vysoke-jsou-mzdy-v-usa), na druhé straně možnost daňově odečíst kdeco, takže v čekárnách běžně najdeme akvária s mořskými rybičkami nebo originály obrazů známých umělců. Přitom velká většina amerických lékařů běduje, že je na tom finančně špatně a že je ordinace stojí tolik peněz, že vlastně nic nevydělávají.
Deset minut na pacienta
Praxe ovšem vypadá trochu jinak. Ordinace spojující šest z našeho pohledu nejspíše obvodních lékařů zaměstnává nečekané množství lidí. Několik sester (ty jsou navíc povinně přítomny při lékařské prohlídce, aby doktora nemohl nikdo nařknout ze sexuálního harašení), potom osoba, co zvedá telefon, dvě dámy pro administrativu, další měří výšku, váhu a tlak, jedna specialistka odebírá krev a dvě další osoby se starají o účty. Bratru tak dvanáct lidí, na každého doktora dva. Ten se přitom nefláká, na běžného pacienta má deset minut, a aby to rychleji odsejpalo, tak rejdí mezi několika místnostmi, kde jsou pacienti v nejrůznějších stadiích vysvlečení. Takže než si sundám košili, tak si doktor přečte záznam z minulosti a prchá vedle, kde už je pacient svlečený. Toho vyšetří, mezitím se svléknu já, ale lékař cestou navštíví třetího pacienta, kterému ve dveřích vrazí do ruky lék. A tak za těch deset minut zvládne pacientů víc, i když v neustálém poklusu.
"Zkusíme to a dostaneme, co projde"
Kapitolou samou o sobě je potom existence několika druhů účtů, kdy má třeba nemocnice pro stejný zákrok několik možných cen. Nejméně zaplatí ti, kteří jedou v systému Medicare nebo Medicaid, což jsou federální pojištění pro chudé a staré. Tam jsou ceny pevně dané vládou a nemocnice je se skřípáním zubů musí dodržet. Další ceny jsou potom dané jednotlivými pojišťovnami a nemocnice do účtů nacpe všechno, na co si troufne. Při detailním zkoumání účtu za dvacetiminutový chirurgický zákrok jsem se chvílemi nestačil divit - 60 dolarů za ponožky, aby mi nebyla zima, 35 dolarů za uložení zlatého řetízku a 17 dolarů za náplast, která v obchodě stojí 20 centů. Systém "zkusíme to a dostaneme, co projde" je spolehlivý a léty ověřený. No, a třetí cifru potom dostanou na účtu ti, kteří pojistku nemají, ale jsou schopní platit. O tom, že je ze všech účtů nejvyšší, někdy až desetkrát, jistě nemusím psát.
Není čekání jako čekání
U nás se často remcá nad tím, že je v čekárnách velká fronta. Daleko od skutečnosti to není, ale zase se do čekárny mohu posadit a nakonec se dočkám. To americká praxe je propracovanější. Nejdřív se musím objednat telefonicky, a podle akutnosti dostanu termín za tři dny až měsíc. Sice získám objednávku na přesnou hodinu, ale zase si na návštěvu počkám. A s tou přesnou hodinou to zase taková sláva taky není, protože v čekárně jsou všechny časy přibližné, a hodinka čekání nepředstavuje žádnou výjimku. Kdybych ovšem přišel o deset minut později, doktora neuvidím, ale vyšetření stejně zaplatím.
Rozdíl je také v tom, jak ošetření přijímají pacienti a jak o tom pak mluví. Mít slušnou pojistku je ve Spojených státech stále něco mezi kusem života těžkého a darem z nebe. Ti, kdo ji mají, neremcají a berou život tak, jak je. Ti, kdo ji nemají, buď tiše trpí, nebo nakonec zajdou na pohotovost a neschopností zaplatit zatíží systém. U nás, kde jsou pojištěni všichni, mají všichni pocit, že by měli mít soukromého lékaře, který bude 24 hodin denně a 7 dní v týdnu sedět u telefonu a obratem přiběhne. Internetová fóra a novinové články jsou přitom prošpikované stížnostmi a vyprávěním, jak je ti pacholci v bílém plášti zase vzali na hůl / špatně diagnostikovali / nechali zbytečně čekat (nehodící si laskavě škrtněte).
Život o dvou kůrkách
Prostě platí to, co všude jinde -, i ve zdravotnictví je život o dvou kůrkách, a snaha zbožně vzhlížet, jak dokonalé je to za humny, není ničím jiným nežli snahou chodit k sousedům na jablka, i když na naší zahradě plodí tři jabloně.
Článek vyšel 7. března v Angis revue 1/2014, odborném a populárním dvouměsíčníku pro farmaceutické asistenty a lékárníky. Časopis i archiv jeho minulých čísel je on-line dostupný z http://www.angis.cz/angis_revue/. Publikujeme jej se svolením redakce i autora.