Pochody z nenávisti
Rostoucí počet protestních demonstrací iniciovaných sociálními konflikty zvýrazňuje roli médií, která přispívají k pokřivenému, nedostatečně strukturovanému obrazu reality.
V pondělí 31. března 2014 se na půdě kanceláře veřejné ochránkyně práv v Brně konal kulatý stůl k problematice pochodů z nenávisti a jejich mediálního obrazu v České republice. Pochody z nenávisti je termín, kterým se začaly označovat rasistické demonstrace, jež minulý rok nabyly v České republice systematické a organizované podoby. Tato shromáždění se konala opakovaně, a to v několika různých městech republiky. Za nejvýznamnější je možno označit ta v Duchcově, Českých Budějovicích a Ostravě.
Příčiny a důsledky pochodů
Pro Nesehnutí (1), organizaci, která tento kulatý stůl uspořádala, není problematika pochodů z nenávisti hlavní sférou zájmu. Nicméně v souvislosti s dlouhodobým projektem vzdělávání k toleranci na základních a středních školách došlo k jejímu prolnutí s činností Nesehnutí. Žáci a studenti začali v určité době vyjadřovat mnohem nenávistnější názory vůči nějakým způsobem odlišným jedincům nebo skupinám, především Romům. Toto přitvrzení netolerantních stanovisek časově odpovídalo období, kdy pochody z nenávisti zaujímaly v médiích jednu z nejvýraznějších pozic. Okamžitě vyvstala otázka, jaký je mezi oběma jevy vztah, je-li nějaký.
V Duchcově i v Českých Budějovicích měly pochody z nenávisti zdánlivě podobnou historii. Na počátku byl incident, který byl rámován jako střet mezi Romy a Neromy. V Duchcově došlo k fyzickému napadení páru vracejícího se domů skupinou lidí později označených za Romy. V Českých Budějovicích se údajný konflikt odehrál na dětském hřišti. Duchcovský incident byl natočen a dostal se do médií. Každý člověk mohl posoudit, s jakou brutalitou byl proveden. O incidentu z dětského hřiště záznamy nejsou a jeho reálnost je složité potvrdit. Po medializaci obou událostí došlo ke svolání pochodů, které v obou případech doprovázely i násilnosti. Úplně jiným případem je Ostrava, kde byl pochod zorganizován, aniž by mu předcházela jakákoliv mediální aféra.
Médium jako zprostředkovatel
Z tohoto úhlu pohledu není role médií jednoznačná. Bylo by příliš jednoduché je označit za jakési spouštěče pochodů. Videem opatřený popis duchcovského incidentu byl zprávou jiného charakteru než informace o jakési slovní potyčce na jednom z dětských hřišť v Českých Budějovicích. V Ostravě byl pochod uspořádán bez předchozí medializace jakéhokoli incidentu. Média tak lze v případě pochodů z nenávisti jen těžko obecně označit za svébytné aktéry v kauzálním slova smyslu, byť je pravda, že mediální zvýznamnění jen určitých vybraných událostí hraje bezpochyby velkou roli.
Zástupci německé organizace Apabiz (2), unikátního berlínského archivu dokumentů s neonacistickou a fašistickou tematikou, v rámci kulatého stolu představili problematiku pochodů z nenávisti v Německu. Roli incidentu v jejich případě často sehrává oznámení o umístění azylového domu. Po zveřejnění této informace dojde ke svolání demonstrace, které se sice obvykle účastní i místní obyvatelé, ale většinou se jedná o více či méně přímou prezentaci krajně pravicové strany NPD (Národnědemokratické strany Německa) a jejího neonacistického podhoubí. Média hrají v těchto případech opět roli jakéhosi zprostředkovatele. Pro skutečné zhodnocení jejich vlivu je potřeba jít hlouběji.
Způsob mediální prezentace
Sociolog Pavel Doboš u příležitosti kulatého stolu prezentoval závěry své bakalářské práce (3), v níž analyzoval sérii zpravodajských relací Události České televize z období od června do října 2013. Dospěl k velmi zajímavým poznatkům. Ve zpravodajství je možno rozpoznat dva základní mechanismy informování o události. V případě reportáží o pochodech z nenávisti je zhusta užíváno formy, která shromáždění, do něhož jsou zapojeni i místní obyvatelé, rámuje jako přirozené vyústění určitých objektivních příčin. Jedná se o věty typu: "protiromské nálady stále rostou" nebo "vygradovaly ty nenávistné postoje". "Většinové" obyvatelstvo je stavěno do jakési pasivní role pouze reagujícího aktéra. Tento způsob komentáře je často doprovázen záběry na účastníky, kteří se svým vzhledem nějak vymykají obvyklému stereotypu neonacisty. V případě, že je televizí snímán neonacista, respektive člověk, který do této stereotypní kategorie zapadá, komentář jednoznačně pracuje s podmětem "neonacista" nebo "neonacisté" a dodává jeho nebo jejich chování určitou aktivní dimenzi, ať už ve spojení s agresivitou, nebo projeveným rasismem.
U reportáží z protestních akcí namířených proti pochodům z nenávisti je užíván jiný způsob informování. Reportáže jsou vystavěny tak, že většinová společnost je prostřednictvím zájmen jako "my" nebo "nás" ztotožněna s účastníky protestních, často recesisticky laděných akcí. Kdokoliv sympatizující s rasisty je naopak ať už vizuálně, nebo komentářem nějakým způsobem z většinové společnosti vyloučen.
Význam reportáží
Pokud to shrneme, tak u reportáží zaměřených výhradně na pochody z nenávisti docházelo k vytváření jasné hranice mezi rasistickými extremisty a jinými účastníky, jejichž podíl na pochodu měl být výsledkem jistých předem a objektivně daných příčin. Naopak u zpravodajství z protestních akcí se jednalo o sloučení všech účastníků pochodů do jednoho nenávistného celku, který byl postaven do protikladu k nerasistické většinové společnosti. Základními implikacemi zpravodajských relací tedy bylo odsouzení rasismu neonacistů a neustálé očišťování většiny od rasismu. Dalším doprovodným, ale důležitým důsledkem je mediální přeměna romské komunity do jednolitého a až pasivního objektu, se kterým je potřeba určitým způsobem pracovat.
Nový rasismus
Jedna z organizátorek diskusního odpoledne poznamenala, že se v České republice buď mluví o rasismu, nebo jakoby odděleně o problému integrace Romů. Z toho plyne několik věcí. Nehledě na to, že takové dělení vytváří z Romů opět jakýsi jednolitý objekt, což vůbec neodpovídá realitě, tak především přenáší problém opět jinam, než kam zřejmě patří. Problémy romské menšiny je potřeba začít spojovat s rasismem většiny, jinak je nevysvětlíme a už vůbec nevyřešíme. Kromě programů na podporu integrace je nutno (a možná ještě více) investovat do převýchovy většinové společnosti, která nechce vidět své problémy a nechce si přiznat vlastní, byť transformovaný, rasismus. Co se týče médií, tak ta včetně veřejnoprávní televize na společenskou poptávku po pokřivené reflexi jednoduše odpovídají.
Odkazy
(3) Pavel Doboš: Mediální reprezentace protiromských pochodů v roce 2013. Kritická diskursivní analýza. Masarykova univerzita, Brno 2013. Dostupné z http://is.muni.cz/th/323405/fss_b/.