Kámen a světlo
Fotograf Jan Pohribný patří k nejosobitějším zjevům evropské umělecké fotografie a 11. dubna bude hostem letošních českobudějovických Fotojatek, festivalu tvůrčí fotografie.
Ve své práci se zabývá především krajinou a rolí člověka v ní. Od roku 1988 vytváří své vize a reflexe na posvátná a kultovní místa prehistorické Evropy - cyklus Nová doba kamenná bude k vidění i na Fotojatkách. Jedná se o uhrančivé až mystické fotky megalitických útvarů, jako jsou menhiry či dolmeny, které jsou dotvářeny využitím vícenásobné expozice nebo světelnou malbou.
Zájem o megalitické útvary je u Pohribného dán jejich dokonalým souzněním s krajinou. Jedná se o výsledek lidské práce, ale neusilují o její proměnu. Jsou produktem kultury, nicméně respektují přírodní danosti a jsou tak výrazem pradávného propojení člověka s místem jeho výskytu.
Výrazným prostředkem pak je zmiňovaná světelná malba, která se stala umělcovým rozpoznávacím rysem. "Pomocí techniky luminografie (kreslení světlem) nápaditě poukazuje ke kulturnímu rozměru krajiny - pokouší se o zachycení magičnosti či sakrálnosti místa spjatého s megalitickými kulturami, aktualizuje zaniklé rituály," interpretuje tento rozměr autorovy tvorby kurátor a teoretik fotografie Tomáš Pospěch. Fenomén světla jakožto tvůrčího materiálu přitahuje pozornost Pohribného dlouhodobě, v knize s výmluvným názvem Kreativní světlo ve fotografii (Zoner Press, 2011) shrnuje své mnohaleté poznatky z profesionální fotografické praxe.
Dotvářením obrazů krajiny se Pohribný dostává až do blízkosti land-artu. Sám však v rozhovoru s Petrem Vilgusem poukazuje na jednu podstatnou odlišnost: "Na rozdíl od mnoha land-artistů, pro které je podstatná samotná akce v prostoru a fotografie či video je pouze dokumentací jejich konání, pro mě je završením práce teprve výsledná fotografie."
Od roku 1999 se autor skrze konfrontaci lidského těla a krajiny zaměřuje na "hledání ztraceného ráje" (cyklus Andělé), které reflektuje jeho znepokojení nad vytrácejícími se přirozenými vazbami člověka s přírodou a nad duchovní vyprázdněností současné západní civilizace. Postupně se také odklání od efektně barevné krajinářské tvorby a směřuje k dokumentačnímu pohledu na prostředí poškozené průmyslovou činností.
Ve svém nabitém programu Jan Pohribný našel čas na zodpovězení několika otázek, takže s ním přinášíme exkluzivní minirozhovor.
Co vás přimělo k účasti na letošních Fotojatkách? Slyšel jste o nich před tím?
Fotojatka samozřejmě znám a v rámci předloňského ročníku jsem měl již v Českých Budějovicích přednášku společně s Tomášem Pospěchem na téma krajina ve fotografii. Od té doby se domlouváme s organizátory na mé prezentaci, ale vloni se termíny křížily s mými aktivitami v zahraničí, tak jsme to odložili a letos to konečně vyšlo.
Pocházíte z umělecky založené rodiny. Jakým způsobem se to podepsalo na vaší tvorbě?
Myslím, že jsem se díky tomu nesoustředil pouze na fotografii, ale sbíral podněty i z jiných médií. Přesahy do instalace, malířství či body-artu mi byly od počátku blízké a přirozené. Na druhé straně byla širší orientace v tom, co se děje na umělecké scéně, jistým druhem "olověné koule", kdy jsem neustále konfrontoval své nápady s tím, že už to bylo vytvořeno nebo někdo našel zajímavější řešení… Vědět "více" je někdy svazující.
Často pobýváte v severských zemích. Ve srovnání s nimi patrně ještě více vynikne odcizení se českého člověka od krajiny, v níž žije. Je to dáno podle vás hlavně moderními technologiemi a životem ve městech?
Ono to není bohužel specifikum jen naší země a nebude to jen současným technologickým boomem. Tradice soužití s krajinou je ve Skandinávii rozhodně hlubší než u nás; je to dáno přirozeně rozlohou severských zemí a počtem obyvatel, kteří tam žijí, stejně tak klimatem - zkrátka oni museli odpradávna přírodu více respektovat a naučit se v ní existovat. Naše hustě obydlená a malá země již tyto vazby dlouho ztrácí, krajina již je mnohokrát přetvořena. Podepsal se na tom ovšem i minulý režim, jehož megalomanské stavby a nezájem o ekologii nastartovaly, řekněme, ignorantství, které se vůči životnímu prostředí tady usadilo. A konzumní způsob života, který to vystřídal, není v tomto ohledu o moc lepší… Krajina je zkrátka chápána jen jako nějaký doplněk našeho (ne)pohodlí, kde bychom se mohli třeba ještě ušpinit.
Vaše snímky působí někdy až mystickým dojmem. Může neúcta k životnímu prostředí a ke krajině souviset i s upozaděním duchovních hodnot v současné společnosti?
Klíčový problém bude v již naznačeném konzumu a pohodlnosti. I přemýšlení o hlubších hodnotách, o víře či něčem, co nás přesahuje, "bolí" a vyžaduje víc než jen pasivní přijímání toho, co nám naservírují média.
Dá se definovat, čím je česká krajina specifická oproti jiným?
Nejsem Václav Cílek, abych to dokázal poeticky a trefně pojmenovat, ale domnívám se, že je to její rozmanitost na poměrně malém území. Vždy mne přitahovala její měkkost tvarů, vlídné a nevelké kopce a kopečky, které jsou pro krajináře mnohem fotogeničtější než rovina Polska nebo Finska (obě země jsou samozřejmě krásné jinými atributy). Tam, kde se ještě zachovaly památky předešlých generací, zejména baroka, má navíc krajina kulturně-duchovní rozměr, který také není ve světě tak obvyklý.
Dokážete nějak popsat své osobní setkání s megalitickými útvary, které byly údajně stavěny na energeticky exponovaných místech krajiny?
Těch setkání bylo nespočet, ale většinou jsem byl vždy fascinován přirozeností, jak tyto lidskou rukou vztyčené kameny do krajiny dokonale zapadaly, jako by tam vyrostly. Je prokázáno, že mnohdy stojí právě na silných energetických místech, kde se v podloží kříží prameny nebo dochází k nějakému geologickému zlomu. Jsou nejen pamětí krajiny, ale také našich schopností, které jsme měli, když jsme taková místa dokázali rozlišit.
Kteří vizuální umělci jsou pro vás inspirativní a čím?
Abych předešel dlouhému seznamu umělců, kteří mne nějak oslovují, jmenuji alespoň tři: 1) Land-artový umělec a sochař Andy Goldsworthy, který pracuje pouze s přírodními materiály, s prostorem krajiny i časem. Jeho dílo ukazuje na pomíjivost nejen umění, ale i naší existence, a že umělec vůbec nemusí vytvářet své dílo, aby jej prezentoval někde ve snobské galerii. 2) Malíř Václav Boštík, jehož obrazy jsou plné duchovní imaginace i božské geometrie. K jednoduchosti a působivosti jeho obrazů bych se chtěl někdy přiblížit. 3) Fotograf Taras Kuščynskij - stál asi na počátku mého hledání vztahu mezi člověkem a přírodou. Jeho fotografie žen v krajině vyjadřují velmi citlivě nejen mužský obdiv k druhému pohlaví, ale také onu přirozenost, která se stále zřetelněji vytrácí.
Jan Pohribný
Narodil se roku 1961, vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a FAMU. Do nedávna působil jako pedagog na opavském Institutu tvůrčí fotografie. Ve své volné tvorbě se věnuje především aranžované fotografii v přírodě, která hraničí s land-artem (http://www.pohribny.cz/).
Fotojatka 2014
Osmý ročník festivalu tvůrčí fotografie Fotojatka, po němž bude následovat pauza, se v Českých Budějovicích uskuteční ve čtvrtek 10. dubna (promítání ve městě), v pátek 11. dubna (v kině Kotva) a v sobotu 12. dubna (v Café klubu Slavie). Pátečního promítacího večera se zúčastní autoři Ibra Ibrahimovič a Jan Pohribný (možná i další), bohatý program byl pak přichystán na sobotu. V 10:00 začne před KD Slavie kreativní dílna Impulzzz, od 17:00 naváže blok přednášek. Po setmění (dá-li počasí) proběhne venkovní projekce v parku vedle KD Slavie s občerstvením pro vyhládlé. Dlouho do noci pak budou Fotojatka dojíždět na afterparty se živou elektronickou hudbou, kterou zahraje Ventolin v Café klubu Slavie. Více informací o festivalu najdete na http://www.fotojatka.cz/.