Čtyři menší spisy Jana Blahoslava
V edici Česká knižnice vycházejí texty humanistického vzdělance a biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava. Ve škole jsme o něm něco slyšeli všichni: co ale o jeho názorech doopravdy víme?
Je už u nás takovou tradicí, že přečasto hovoříme o věcech, které vlastně ani neznáme: patří jaksi k dobrému tónu zdáti se poněkud sečtělejšími, než vskutku jsme - a semo tamo trousiti i citáty. V případě vnově nyní vydaného autora jsme ovšem namísto těchto házeli či stříleli po naslouchajících toliko zdánlivými parafrázemi pravícími cosi o tom, jak je důležité vzdělání (které ctnosti neubere ani hříchu nepřidá) a kultury že není potřebí se lekati... A pro obveselení bratrů u víře (katolické) medle dodám cosi o papežencích, nevěstkách a šelmách apokalyptických.
Nyní už (si) konečně mohu posloužiti výrazivem přiléhavějším - "nevěstka svatojanská, krví svatých opilá" -, abych si vskutku dobře uvědomil, kterak to, co nazýváme náboženskou tolerancí věku šestnáctého, nebylo než sbíráním sil k tomu, aby se protivné strany vrhly bližním (věroučně však vzdáleným) po krku. Nikoli jenom obě tehdy nejsilnější - katolíci a (novo)utrakvisté -, ale vlastně také ona nejslabší, dvěma předchozími (ano, dvěma, vzpomeňme několikerého jejího pronásledování za Jiřího z Poděbrad!) utlačovaná Jednota bratrská. Kéž bychom také dnes pro víru v boha (malé písmeno volím proto, že na místě pojmu teologického možno dosadit kategorii etickou, estetickou, politickou, ideologickou a vůbec ještě mnohou) nepřestávali věřit Bohu (který totiž nepotřebuje, abychom za Něj vše vykonali a svět podle své, domněle ovšem Jeho, míry pořádali). Tož jsem tu knížku nakonec četl, jako by byla psána docela nedávno - a pro mne.
Nedávno ovšem byly toliko vydány, obsahujíce uspořádání Mirka Čejky a s komentářem (velmi vydatným, leč místy obecně známé pravdy opakujícím: "Mladá Boleslav byla střediskem Jednoty bratrské") Hany Bočkové, Čtyři menší spisy Jana Blahoslava(1523-1571). Těmi spisy jsou O původu a příčinách Jednoty bratrské (1547) ze samého počátku Blahoslavovy spisovatelské dráhy, po Komenském snad nejvýraznější intelektuální opory minoritní křesťanské denominace, Spis o zraku (1550), kterýžto není pojednáním fyziologickým ani lékařským, ale teologicko-etickou rozpravou o tom, že ne sám zrak, ale myšlení svádí ku hříchu, slavná i neznámá Filipika proti misomusům (1567) a konečně Vady kazatelův (1571) ze závěru Blahoslavovy tvůrčí dráhy a životní pouti, text snoubící potřeby výchovy kazatelského dorostu Jednoty se zkušeností jejího biskupa, ale také jazykovědce, pedagoga a církevního reformátora.
Hned první z textů vysvětluje mnou prve ironizovaný terminologický aparát tím, co Jednota převzala z myšlenkového univerza jak husitského, tak Chelčického, totiž "nouzí o spásu". Ta přivádí nakonec i Blahoslava k obdobnému patosu, jaký později nalezneme (arci s jinými akcenty) v našem jezuitském baroku (už tehdy se rodícím např. v Blahoslavem kritizované teatrální gestikulaci katolických kněží z řad mnišského kléru). Mimochodem, za stejně půvabné jako poučné pokládám srovnati si vedle sebe kritiku, jíž se středocestnostiRokycanově dostává ze strany Blahoslavovy, s kritikou téhož od katolíka Hájka z Libočan.
Blahoslavovo literární umění plně zaznělo ovšem až ve Spisu o zraku (s vysvětlujícím podtitulem Jak člověk zrakem, to jest viděním a hleděním, sobě nebo jiným škoditi může). Básnický obraz, potřeba stejně zajímavého jako přiléhavého příměru i síla symbolu bývají v něm občas důležitější racionálního rozvedení přírodního motivu (ať už se jedná o jelena, či jednorožce). Antická podobenství a biblické paraboly ocitají se tu v sousedství řeči sprostné ("jako sedlák opilý, kterýž v blátě kálí co svině, povstati chtěje, an hned padá zase") - aby důrazem na rozum a léty ověřenou tradici ("purior antiquitas") i expresivitou některých pasáží Blahoslav jenom podtrhl mravní naučení v textu obsažené. Spisek dobře svědčí o stylistickém bohatství domněle zlatého věku našeho dřevního písemnictví, jemuž se však - pro potřebu ideového boje - nedostává obdobného bohatství žánrového ano tvarového. Autor se krom předešlého tolikéž ukazuje býti spolehlivým znalcem psychologie hříšníkovy. Epistolární forma zde užitá (vlastně v odpovědi na psaní Šimona Kocourka - Felina) patří navíc mezi typické žánry jak humanistické literatury, tak produkce bratrské.
Vždyť také ona Filipika proti misomusům (tento neologismus snad bychom mohli přeložit jako Filipiku proti těm, kdož nemají v lásce vzdělání, umění a kulturu) vznikla v návaznosti na list Lukáše Pražského Havlovi ze Žatce (z roku 1502; díla i osoby svého vzdělaného předchůdce si Blahoslav vždy velmi považoval) - a v reakci na snahy Jana Augusty (vystupujícího proti požadavku vyššího vzdělání, a širšího kulturního povědomí, pro členy Jednoty). Augusta byl v posledních letech svého života (po propuštění z dlouholetého věznění, viz (1), jež mu sice v Jednotě zajistilo renomé, nicméně jej také vzdálilo povědomí o potřebách jejího každodenního života) vůbec osobou velmi spornou. Nikoliv nadarmo vymezuje se Blahoslav v řadě svých textů nejen vůči straně podjednou, ale stejně vehementně také vůči straně podobojí, k níž má tehdy blízko právě Augusta, usilující dokonce o větší míru sjednocení Jednoty s touto. (Nejen) zde hovoří Blahoslav aktuálně také k našim uším: "Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učené neb umění, i umělé lidi: ale nechválím těch, ješto učení neb umění zle užívají." Blahoslavovým předchůdcem v mravním akcentu na vzdělání byl Vavřinec Krasonický (vizme jeho spisek O učených z roku 1530) a pokračovatelem jistěže sám Jan Amos Komenský.
Nad textem Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův, jsem si uvědomil, že značná délka Blahoslavových souvětí není (dobou a módou podmíněnou) manýrou, ale především výrazem autorova myšlení a obzírání věcí. Jakoby zároveň z několika úhlů, postupně zpřesňuje a vymezuje stanoviska za vršení výrazů jen zdánlivě synonymických: "nejsa nesnázemi, bídami, pracemi příliš zaměstknán, osut a zmořen a neb z svého přirozeného dobrého způsobu vyražen; ale samou nepracovitostí, nepečlivostí a lenivostí ducha jsa veden." Mnohdy jde vlastně o jakési (skryté) stupňování výrazu a významu.
Byť toto nejen zde znesnadňuje čtení, určitě stojí za to, abychom slova tady obsažená nejen vnímali, ale také konfrontovali s naším (dějinným) poznáním a našimi stanovisky. Nezapomínajíce, že to, co nám dnes může připadati nemoudré či až příliš daným stavem a potřebami dne (tedy onoho ideologického boje) podmíněné, bylo někdy až krvavě odžito svými autory a nositeli. Ani my nestojíme mimo dějiny a neukryjeme se před soudem příštích pokolení. Dejž to Pánbůh, aby po nás zůstalo alespoň zpolovice tolik jako po Janu Blahoslavovi!
Odkazy
(1) Jakub Bílek: Jan Augusta v letech samoty 1548-1564. J. Laichter, Praha 1942.
Jan Blahoslav: Čtyři menší spisy. Host, Brno 2013, 1. vydání v České knižnici. Text edičně připravil Mirek Čejka, komentář napsala Hana Bočková.