My a naši Romové
Narůstající napětí mezi majoritou a romskou populací je jen jedním z mnoha projevů selhání postkomunistických států a jejich elit.
Německý reportér Norbert Mappes-Niediek ve své knize Chudáci Romové, zlí Cikáni reaguje na populární mýty o romské menšině a dokazuje, že za většinou problémů, které Romové mají (a samozřejmě i my s nimi), nejsou etnické rozdíly, ale především politické a hospodářské poměry postkomunistických států. Kapitalismus bez přívlastků, řídící se zásadami "po nás potopa" a "slabší kusy odpadají", zkrátka nedokáže ani nechce najít důstojné zaměstnání pro hůře kvalifikované vrstvy. Romská ghetta nejsou výsledkem řízené segregace, ale prostých tržních mechanismů: chudí si nemohou dovolit platit nájmy ve městech a stěhují se do míst, kde nikdo jiný žít nechce. A obyvatelům ghett je cesta ke vzdělání a slušné práci uzavřena, takže se ocitají v začarovaném kruhu.
Západ to všechno ví, ale uklidňuje svoje svědomí dotacemi, které se na místo určení nikdy nedostanou. Být profesionálním zastáncem menšiny je dobrý byznys (na Slovensku například existuje osmnáct romských politických stran), ovšem nenávist majority to jen posiluje. Autor tvrdě ironizuje "gypsy industry tvořené nevládními organizacemi, které často sestávají jen z předsedy představenstva a jeho konta a jejichž know-how končí u sepisování žádostí o granty". Za smysluplnější označuje drobnou pomoc konkrétním lidem, jak ji praktikuje například svérázný sedmihradský kněz Eginald Schlattner.
Balkán a "zbytek světa"
Mappes-Niediek se v knize zabývá dvěma kulturně-geografickými okruhy. Jeden tvoří Rumunsko, Bulharsko a státy bývalé Jugoslávie, ten druhý Maďarsko a Slovensko (částečně i Česká republika, ta je v knize ale zmíněna jen okrajově). Po materiální stránce je situace Romů na Balkáně horší, tamní gigantické slumy nabízejí velmi tvrdý život. Jejich vyvrženost ze společnosti však není tak fatální jako v zemích střední Evropy: majorita je bere jako sice odlišné a ve většině ohledů "horší", ale přece jen lidi, kdežto "civilizovanější" Slováci a Maďaři vidí v Romech jen hrozbu, absolutní zlo, s nímž není možná žádná dohoda.
Autor však nechce lidi z východní Evropy lacině odsuzovat: konstatuje, že mnozí uvěřili na počátku devadesátých let slibům, že stačí pořádně pracovat a bude z vás milionář. Když zjistili, že navzdory vší snaze spíše chudnou, obrátili svoji nenávist vůči těm, kteří nepracují vůbec, a přitom se nemají o tolik hůř. Zajímavá je v této souvislosti teze britského sociologa Michaela Stewarta, že Romové jsou pro středoevropské venkovany ztělesněním kapitalismu s jeho neseriózností, obmyslností a orientací na rychlý bezpracný zisk. Odtud zřejmě pramení houževnatě tradovaný mýtus o tom, že úřady Romům po všech stránkách nadržují. Neexistuje pro to sice jediný důkaz, ale lidé, kteří mají zkušenost, že je ti nahoře neustále obelhávají a okrádají, uvěří jakékoli pomluvě.
Jak autor naznačuje, politici ostatně smýšlejí stejně jako jejich poddaní, ale před cizinou se to neodvažují příliš dávat najevo. Ale i v tomto ohledu se situace mění, zejména v Maďarsku zaznívají rasistické výroky z oficiálních míst tím častěji, čím víc klesá autorita Evropské unie. Velkou módou posledních let se také v celé východní Evropě stalo využívat nezaměstnané (tedy opět nejčastěji Romy) za symbolickou mzdu k takovým pracím, které nikdo jiný nechce dělat. Většinou je jediným smyslem těchto projektů "veřejně prospěšných prací" dát mizerně placeným pracujícím pocit zadostiučinění.
Houževnatým dědictvím komunistické éry je totiž neustálý pocit ohrožení a ukřivděnosti. Média se s ním navíc v tržních podmínkách naučila pracovat (novináři jsou v našem koutě světa závislí na blahovůli establishmentu, ale před publikem musejí předstírat opak; takový rasistický skandálek je vítaná příležitost, jak si zahrát na odvážné, a nic přitom neriskovat). Typické městské legendy o romské zákeřnosti a krutosti se šíří velmi ochotně. A jak autor prohlašuje, dokud většina veřejnosti nenávidí ty, kdo jsou na tom ještě hůř, mohou být bohatí v klidu: "Tajemství chudoby nelze rozluštit zkoumáním Romů. Každá společnost nabízí určité role a společenská postavení; kdo je zaujímá a kdo jich využívá, je koneckonců jedno. Důvod, proč je v Rumunsku nedostatek pracovních míst, nespočívá v tom, že by tolik lidí nebylo ochotných pracovat, ale spíše v tom, že trhy jsou přesycené a zahraniční koncerny, které chtějí v zemi rozjet výrobu, musí platit poměrně vysoké mzdy, aby si jejich zaměstnanci mohli dovolit zboží každodenní potřeby, které je bez výjimky všechno dovážené."
Západ rád považuje obyvatele postkomunistických zemí za netolerantní rasisty, kteří se demokracii dosud nenaučili. Sám se však před přílivem zbídačelých Romů z Východu brání, jak může. Například Srbsko je nuceno, pokud chce mít alespoň nějakou šanci na přijetí do Evropské unie, bránit svým občanům ve vycestování. Takže ani svoboda pohybu, prezentovaná tak často jako hlavní přednost současného společenského zřízení, nemusí platit vždy a pro všechny. Autor ostatně podává vlastní vysvětlení toho, proč Německo tolik usilovalo o mezinárodní uznání nezávislosti Kosova. Mohlo tak totiž prohlásit situaci v zemi za stabilizovanou a tím zrušit kosovským Romům status válečných uprchlíků. Z Německa byly kvůli tomu vypovězeny i děti, které se tam už narodily a albánsky neuměly ani slovo.
Cesta z bludného kruhu?
Negativní vlastnosti "nepřizpůsobivých", které jsou šmahem pokládány za geneticky zakódované, spíše souvisejí s tím, co sociologové nazývají "kultura chudoby". Ghetto má svoje pravidla, pro lidi zvenčí jen obtížně pochopitelná. K tomu patří absence pozitivních vzorů. Jak mohou mladí lidé uvěřit, že pracovitost a šetrnost vede k úspěchu, když v praxi nic takového neviděli? (To se samozřejmě netýká jen Romů, rostoucí deprivace mládeže existuje i u většinového obyvatelstva, jen si ji zatím nechceme připustit.)
Mappes-Niediek varuje před naivní a sentimentální idealizací Romů, do níž mnohdy upadají představitelé západních lidskoprávních organizací. Nabízí zde paralelu s postavením amerických černochů po válce Severu proti Jihu. Příliv osvobozených otroků do průmyslových yankeeovských velkoměst vyvolal záhy rasové násilnosti. Mnozí starousedlíci byli rozčarováni, že černoši zdaleka nejsou takoví vzorňáci, jak je líčila ve svých knihách Harriet Beecher-Stoweová, a kladli si otázku, za co v té válce vlastně bojovali.
Autor podotýká, že Romové žili v Rumunsku do roku 1856 v regulérním otroctví, a přirovnává jejich mentalitu k mentalitě amerických černochů. Mnohé jejich problematické vlastnosti tak přisuzuje zkušenosti s otrokářstvím: například neschopnost efektivně hospodařit vysvětluje tím, že otroci nikdy žádný soukromý majetek neměli. Proto pokud se Rom nebo Afroameričan dostane k větší částce peněz, utratí ji zpravidla za zbytečnosti a nevkusné cetky. Pro obě etnika je také typická nestálost v partnerských vztazích; zde Mappes-Niediek připomíná, že pro majitele bylo běžné vyžadovat po otrokyních sexuální úsluhy, přičemž jejich partneři s tím nemohli nic dělat, takže žárlivost a nedůvěra jim postupně přešly do krve.
Většinové obyvatelstvo se zpravidla nenamáhá rozlišovat, romská populace je pro ně stejně temná a beznadějně zkažená. Avšak mnozí Romové smýšlejí o příslušnících ostatních klanů stejně jako majorita, vidí v nich špinavé líné zloděje, kterým se nedá v ničem věřit.
Anticiganismus je tak populární i proto, že plní roli důležitého tmelu ve společnosti nových demokracií, jinak rozdělených prakticky ve všem, zejména ekonomickými zájmy. Když budete během zdvořilostní konverzace nadávat na černé parazity, budete pokládán za okouzlujícího společníka, zatímco pokud zmíníte například nezasloužené výhody státních zaměstnanců, riskujete faux pas, neboť někdo z přítomných může sám být nebo minimálně mít alespoň v příbuzenstvu někoho ve státních službách.
Romové neprošli procesem národního sebeuvědomování, v němž hrály roli elity, jako třeba my Češi v průběhu 19. století. To je důvod, proč pokusy o vytvoření etnických organizací dosud trčí ve vzduchoprázdnu (většina Romů má ostatně starosti poněkud přízemnější). Pokud se jednotlivec domůže nějakého úspěchu (a samozřejmě i mezi tímto etnikem přibývá vysokoškolských absolventů, jsou mezi nimi i takoví, kteří vynikli třeba v umění a těší se respektu většinové společnosti), přestane se zpravidla ke svému romskému původu hlásit, mimo jiné proto, aby nemusel živit početné příbuzenstvo.
Romové navíc příliš nerozumí politikům, kteří melou něco o liberalismu a multikulturalismu, a raději volí vyznavače tvrdé ruky, jako je třeba Viktor Orbán. Jejich historická zkušenost totiž nic o demokracii a toleranci neobsahuje.
Kniha poněkud trpí novinářskou zálibou v unáhlených závěrech: sklon vyhovět nadřízeným, požadujícím za každou cenu HLP ("hluboký lidský příběh"), vede k efektnímu generalizování a pokusům o beletrizaci, která trpí až křečovitou modelovostí. Autorova snaha působit jako nejvyšší autorita v balkánských záležitostech vede k občasné nesoudnosti a udělování hraběcích rad. Je například otázka, zda jeho bagatelizace romské kriminality není mnohdy diktována zbožným přáním. Je sice pravda, že se Romové nepodílejí na korupci (protože nezastávají vysoké funkce) ani nezaviní mnoho automobilových nehod (protože jen málo z nich vlastní motorová vozidla). Ale třeba autorovo rozverné líčení, jak jsou triky romských zlodějů natolik průhledné, že jim naletí jen důchodci, mne nepobavilo: okrást důvěřivou a bezmocnou stařenku není tak nevinné, jak autor sugeruje.
Hospodářská krize a zhoršující se životní podmínky v zemích bývalého sovětského bloku vedou k růstu napětí, včetně etnického. Problém vyžaduje neodkladné řešení; cestou k němu je podle Mappes-Niedieka především odstranění nejkřiklavější bídy. Chce to obnovit zdravotnictví, školství, veřejnou dopravu, systém sociálního zabezpečení, všechno, co tržní fundamentalismus zlikvidoval. Nebude to samozřejmě zadarmo. Zde je právě příležitost, aby Evropská unie prokázala svůj smysl. Brusel by se měl víc zajímat o to, kam jeho peníze vlastně jdou, zda opravdu zlepšují život konkrétních lidí v nových členských státech.
Kniha zaslouží uznání za odvahu poprat se s ožehavým tématem a podívat se na věci z méně obvyklého úhlu pohledu. Místy autor provokuje až příliš, ale dá se to brát jako snaha vyburcovat čtenáře z myšlenkové pohodlnosti, která nahrává demagogii.
Norbert Mappes-Niediek: Chudáci Romové, zlí Cikáni. Přeložila Veronika Patočková. Host, Brno 2013.